První čtení: Ez 18, 21-32

Základ kázání: L 4, 31-37

Neboť „je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci“, jak je psáno v Matoušově evangeliu. Kristově řeči nemusíme dělat křiklavou reklamu – obhájí se sama. Evidentně. I když k nám Kristovo slovo proniká tiše a jemně, umí nás občas nápadně zneklidnit. Převrací zaběhané skutečnosti. Atmosféra mezi lidmi se mění – ti, kdo doposud seděli schlíplí v koutě a zamlkle čekali na šťastnější konce, se užasle zaradují. Ale na druhou stranu se v lidech také nervózně ozývá zlo.

V každém z nás probíhá zápas různých osobností, slov, hlasů. Konflikt jak světla, tak temnot pronikajících až do morku kostí skrz naše důležité vztahy, skrze osobní minulost i každodenní zápasy, které svádíme v přítomnosti. A v některých lidech v krizových obdobích zlo jejich duše úplně zablokuje. Tehdy lze mluvit o posedlosti – a vlastně ten pojem ani dnes nezní úplně nevšedně. Podobné stavy nemusí doprovázet strašidelné zmítání ani pěna u úst. Někteří lidé žijí i mnoho týdnů, měsíců, let vlekle a tiše zahořklí, sebelítostiví, chorobně hrdí, zklamaní, vzteklí, okázale rezignovaní a podobně. Duchové těchto stavů je ovládli.

V posedlém člověku, o němž jsme dnes slyšeli, navíc strach nápadně přemáhal lásku. Proto se Ježíše ptá: „Přišel jsi nás zahubit?“ Bojí se, že přijde o vše, na čem si doposud zakládal. Už samotný strach ze smrti je vlastně určitá indicie, že nežiji v souladu s Boží vůlí. A pokud se obávám smrti panicky, naznačuje to zřejmě nějaký vážnější nedořešený problém v mém životě.

Čeho se bojíme obvykle? Zla, nebo občas naopak Božího slova? Bojíš se, že by Ti Kristovo slovo mohlo něco vzít? Na čem si zakládáš, na čem urputně lpíš? Zbyde mi vůbec něco, až mne Kristův Duch úplně promění? Budu to ještě vůbec já? Jak by mi na druhou stranu bylo, kdyby mi vše, na čem si občas až chorobně zakládám, navěky zůstalo beze změny?

Apoštol Pavel s prorokem Izajášem dodávají obrovskou naději do budoucna: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“

Zkažený duch se naopak ptá: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit?“

Člověk se někdy obává, že mu Kristus sebere identitu. (Častěji se to stává například lidem před konverzí.) Občas dokonce člověk raději chce, aby na něj padly skály a hory a skryly ho před tváří Boží a před hněvem Beránkovým. Nedovede si představit, jak velká láska nás v podobě Božího soudu pronásleduje. Uzavírá se poznání něčeho většího, než je svět vlastních vášní a vlastního vymezování se vůči někomu, něčemu. V případě posedlého utvářejí tyto stavy trvale centrum jeho života. Copak mu zbyde, až budou vyhnány? Věčná prázdnota?

„Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“

Zlý duch však nemiluje. Proto se pokouší Krista alespoň nějak ovládnout, zpacifikovat, převzít nad ním kontrolu, když říká: „Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“

Pokouší se Ježíše zmocnit. Lidé ve starověku si velmi naturalisticky představovali, že když někoho nebo něco pojmenuji, získávám nad tím moc. Zní to až magicky. Ale i Kristus se ptá na jména démonů – mocnější duch toho druhého lépe pochopí.

I dnes koneckonců říkáváme, že vědění je moc. Pojmenuji-li něco trefně, převezmu nad tím kontrolu. Zařadím třeba něčí diagnózu, vlastnost, náboženskou, politickou, sociální příslušnost. Na jednu stranu pak mohu člověku lépe rozumět a jasnozřivěji jeho situaci řešit. Na druhou stranu mohu tím krátkým pojmem více či méně omezit mnohem pestřejší svět.

Zlý duch se pokouší Krista nevybíravě určit: „Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ Co si ale s tím slavným věděním počne, když se zároveň bojí, že ho Bůh přišel zahubit a nic lepšího od něj nečeká? Čím jsi mě přišel tak úmorně nepřekvapit, ty svatý Boží? Svým svatým životním stylem? Čím jsi mě přišel zahubit; Nechám si raději pekelné vášně, cítím v nich alespoň jakousi příchuť života.

Anebo…? Zeptá se smutný a sešlý člověk… Nebo mě přece jen přicházíš naplnit životem, jenž „oko nevidělo a ucho neslyšelo“?

Kdo získá převahu? Kdo z koho? Kdo koho lépe a mocněji nazve a zavolá pravým jménem?

Kristus odděluje člověka od jeho zlé vůle, když přikazuje: „Umlkni a vyjdi z něho.“

Lukáš nám vyjevil scénu vymítání ducha snadno a rychle – během několika vět. Což také podle mě nebývá zdaleka jediný možný scénář. A navíc exorcismus vůbec nemusí probíhat jak v horroru. Někdy spíš v průběhu dlouhého hovoru postupně pomáháš druhému vyjít z temnot a úzkostí a oddělit se od nich. Anebo činy namísto slov mu pomáháš vyjít. A někdy stačí říct ve správný čas: „Pšššt.“

A chudák posedlý? Zbyde z něj něco, když přijde o svého ducha? Byl zlý duch jeho jediným duchem? „Vyšel z něho a smýkl jím doprostřed, aniž mu uškodil.“

Nárazová proměna člověkem otřásla a obrátila jej. Zlý duch už netvoří střed jeho života. Ten člověk už není totožný se svou patologickou hrdostí, hořkostí, sebelítostí a tak dál… Když o to o všechno přišel, o nic nepřišel. Zlý duch z něj vyšel, aniž mu uškodil. Člověk sám se teď ocitl uprostřed prostoru s Kristem.

A tato naděje platí pro všechny lidi, kteří se pohybují okolo mě. Opravdu pro všechny. I když o některých bys řekl, že se vyznačují příliš ničemnou, nezdolně problematickou povahou. Nebo že se už nevyhrabou ze svých závislostí, hříchů či příšerných zlozvyků. Kristus sestoupil do pekel, schopen tak vyvádět odkudkoliv. Ba dokonce schopen i skrze Tebe nebo mne v klíčových chvílích z podsvětí druhé vyvádět. Kéž vystihneme akutní potřeby okamžiku. Nepodceňujme možnosti, jež nám jsou dány.

Když se vše zdaří, přihlížející se neubrání radosti či překvapeného údivu. Na všechny padá úžas a říkají si navzájem: „Jaké je to slovo, že v moci a síle přikazuje nečistým duchům a oni vyjdou!“ Rozjasní bohoslužby, prozáří příští dny.

Proto má takový smysl toužit po Kristovu slovu, čekat na Kristovu slovo a dovolávat se Kristova slova… A pohlížet na své zraněné, zdeptané, posedlé souputníky především jako na ty, jimž chybí dobré slovo. Mají své démony, neboť si dosud nic lepšího nepřipustili. Nic lepšího dosud nepřijali. Nic hezčího nepoznali. Musí jít opravdu o hodně smutný stav – těžko uvěřit, že si jej někdo volí dobrovolně… Rozhodně nemusíš nic závidět – i když se někdo z takových lidí tváří, že má všechno a nic už nepotřebuje. Nebo že tvou víru blahosklonně toleruje, ale nemůžeš mu nic nabídnout. Ve skutečnosti by se takovému člověku závratně ulevilo, otevřel-li by se tomu, co doposud ani „na mysl nepřišlo“. Ty mu to můžeš zkusit odevzdaně a otevřeně zprostředkovat. A svolávat na ně jak hromy a blesky v modlitbách Kristovo slovo.

A když k nám samotným přichází více života, vydejme se mu v šanc. Vše opravdu živé, co jsme doposud žili, se vždycky vrátí jen rozhojněno. Básník Březina napsal: „Světlo umírá jenom příchodem většího světla, / ještě většího, většího světla.“ A větší a větší světlo též osvětluje vzdálenější a vzdálenější místa.

„A pověst o něm se rozhlásila po všech místech okolní krajiny.“ A stojí to za vyprávění, že tady panuje lepší, sytější, smysluplnější život, než jaký jsme doposud znali. Stojí to za vyprávění, stojí to za snahu, stojí to za další společnou cestu i s lidmi, od nichž nás třeba doposud zlo bolestně oddělovalo, ale již odchází.

Poslání: Ef 6, 10-17