Kazatel: Mikuláš Vymětal

Hospodine, pamatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti. … K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben, ať nade mnou moji nepřátelé nejásají. Ano, nebude zahanben, kdo skládá naději v tebe. (Ž 25, 6.2-3)

Píseň: K tobě duši pozdvihuji (25)

Chvályhodný Hospodine, svatý Bože, Otče plný milosti! Znovu a znovu jsi prokazoval své slitování lidu izraelskému. V Ježíši Kristu jsi své věčné milosrdenství prokázal i nám. Za to tě se všemi tvými zástupy velebíme a oslavujeme.

Prosíme tě: rozpomeň se na nás a smiluj se nad námi pro svého Syna. Když se ty, Hospodine, rozpomeneš, budeme zachráněni. Když ty se na nás rozpomeneš, hned mizí a rozplyne se všechno, co nás dosud děsí a od tebe vzdaluje. Když se ty rozpomeneš, přestaneme pochybovat a naříkat, a začínáme žít, doufat a tobě prozpěvovat.

Rozpomeň se, Hospodine, na svá zaslíbení, vždyť jsi je nedal jen nám, ale všem lidem a národům. Buď proto milostiv těm, kdo dosud trpí bez tvé pomoci. Některým můžeme pomoci, jiným ovšem pomoci nedokážeme. Dosáhni je svým slovem a tak vysvoboď všechny, kdo k tobě volají, i ty, kdo sami v sobě lkají a naříkají ve svém trápení.

Jen ve tvém slovu je moc, která přemáhá zlo. Učiň své slovo i mezi námi světlem a silou, abychom odsud všichni odcházeli osvíceni a posíleni. Veď nás svým svatým Duchem, abychom nikomu nestáli v cestě k tobě, ale nesli Kristovo evangelium všem.

Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine. Chválíme tě, neboť tvé milosrdenství trvá od věků na věky. Amen.

První čtení: Dt 24,10-18

Píseň: Ozvi se, Pane můj (440)

Základ kázání: Žd 13:1-3

Vážení přátelé, sestry a bratři, mám rád některé biblické texty a často je dávám jako slovo poslání na závěr bohoslužby. Jenže když člověk některé texty poslouchá pravidelně, přestane nad nimi přemýšlet a stanou se mu spíše mantrou.

Epištola Židům – to je takové docela složité teologicko-filosofické kázání. V poslední kapitole však čteme docela jednoduché praktické rady, připomínající snad báseň nebo pořekadlo. Poslechněme si náš text ještě v jiném překladu – vytvořeném podle překladu švýcarského reformátora Huldrycha Zwingliho:

„Láska k těm, kteří jsou vám svěřeni, ať trvá.

Na lásku k těm, kteří jsou vám cizí, ale nezapomínejte.

Tak někteří aniž to věděli hostili anděly.

Myslete na vězně protože i vy jste uvězněni.

Myslete na zneužívané vždyť i vy jste zranitelní.“

Když chce člověk rozebrat báseň, musí projít její slovesa i podstatná jména. Ta slovesa budí dojem, že člověk nemá být příliš aktivní – vztahy prostě mají trvat, nezapomínejte a myslet na ně.

Já sám ovšem mám rád také novoty a změny. Zde to na první pohled vypadá, jakoby se jen konzervovaly staré pořádky. Člověk by si mohl myslet, že pro vztahy k vlastním i cizím stačí, když se nic nemění.

Jenže jak zachovávat lásku k vlastním: „Bratrská láska ať trvá“? Ve vztazích přece žádná konzervace nepomůže. Zůstat v lásce – to mi spíše připomíná slova jednoho velitele na vojně: Vojáci, pořádek se nevytváří, pořádek se udržuje. Starat se o něco znamená stálé malé aktivity – aby měl člověk ve věcech pořádek, musí mít své místo a průběžně je uklízet. Starat se o květiny znamená je pravidelně zalévat a občas jim věnovat ještě trochu více času. Pečovat o lásku se sourozenci znamená politiku drobných kroků směrem k druhým, brát je vážně, takže jejich problémy se stávají i našimi, to, že patřím s bratry i sestrami do stejné rodiny. Tam, kde jsou si lidé blízko, vysílají vůči sobě impulsy, na něž jsou mnohem citlivější než když se jedná o cizí lidi. K životu rodiny patří i speciální zranění, které působí právě lidská blízkost – nezpracovaná vzájemná ublížení a žárlivost. „Bratrská láska ať trvá“. Vzájemná ublížení někdo nosí na veřejnost, jiný je konzervuje a uchovává, nebo je stále sčítá. Bratrská láska ale vzájemná zranění léčí. „Radostné srdce léčí rány“, napadl mě k tomu citát z Přísloví. Taková léčba často trvá pomalu – a myslím, že k ní pomáhá společenství – například společenství Večeře Páně. Epištola Židům nám k tomu radí: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům.“ (Žd 10,24)

Co ale vlastně je bratrská láska? To řecké slovo bylo tak oblíbené, že se po něm pojmenovala hned dvě města – jedno biblické, vystupující ve Zjevení Janově, poslední biblické knize, a druhé je největší město Pensylvánie, v němž byla sepsána Deklarace nezávislosti a Ústava Spojených států. Jedná se o Filadelfii. Když obyvatelé pojmenují své město po bratrské lásce, vyjadřují tím svou touhu, žít také v této lásce. V té biblické Filadelfii se jim to zřejmě opravdu dařilo, vždyť o ní čteme: „Andělu církve ve Filadelfii piš: … Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. … Přijdu brzy; drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze.“ (Zj 3,7.8.11) Že se bratrská láska vztahuje i na sestry, skoro nemusíme dodávat.

„Nezapomínejte na pohostinnost.“ Pohostinnost – to zní pozitivně a jednoduše. Když se podíváme do řeckého Nového zákona, najdeme v ní zajímavé slovo: filoxenia. Filein znamená milovat, xenos je cizí. Filoxenia je tedy doslova láska k cizincům. Toto slovo má dva možné protiklady – jeden je strach z cizího, dobře známá xenofobie a druhý naše filadelfie, doslova „láska k bratrům“, dobrým známým a příbuzným. „Nezapomínejte na pohostinnost.“ Jak se dá na pohostinnost zapomínat? Pravděpodobně tehdy, když člověk všechnu svou lásku dá jen svým vlastním lidem.

Ježíš to velmi vyostřil – proti lásce k přátelům staví lásku k nepřátelům: „Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kdo vám dobře činí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. … Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (Lk 6, 32-33.35-36)

Apoštol Pavel dvakrát za sebou doporučuje filoxenii církevním představitelům – biskupům. Píše, že sbor se má poznat podle lásky k cizincům. Zde vidím přímo protikladný rozdíl mezi Biblí a naší současnou společností v České Republice, kde se v určitých kruzích rozvinuly dvě nové nadávky – jedna zní sluníčkář a druhá xenofil, což jsou vlastně naše dvě slova jen naopak. Označuje to chorobnou lásku k všemu cizímu (tak podle slovníku). Ovšem když se člověk podívá do internetového vyhledavače, většina výskytů je na serveru „White Media“, kde označuje skupinu osob určených k likvidaci. Uvedu vám z této stránky jen jeden příklad: „Sandra Silná, multikulturní ekumenická farářka a falešná křesťanka. Zastává se cikánů a muslimů. Feťácké anarchistické skvotery označuje za pravé křesťany.“

Vážení přátelé, často žijeme dost nudný život – a když chceme prožít trochu dobrodružství, musíme si za to zaplatit. Pobyt na horách, dobrodružný výlet do Rumunska či do Afriky, extremní sporty. Jenže to dobrodružství je takové umělohmotné, protože slouží jen samo sobě. Atmosféra, která nyní převažuje v České republice, umožňuje křesťanům ukázat trochu odvahy projevením biblických postojů k cizincům. Vidím v tom šanci prožívat pravé dobrodružství i v moderní společnosti. Možnost bojovat za něco, co za to opravdu stojí, postavit se za bližní a za pravdu, což je pro nás evangelíky důležité. Ale zpátky k Bibli!

Od xenofobie se vraťme zase k pozitivním věcem. „Někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ To je dobrá zpráva. Znamená to, že náš svět není úplně bez Boha. S Bohem se můžeme ve světě setkat, anonymně – a přeci se vší parádou, jako s andělem. V Bibli najdeme pár takových příkladů: Abraham pohostil tři cizí muže – a ukázalo se, že to jsou andělé, a později dokonce sám Hospodin, který putoval do Sodomy. A tak se Abraham pokusil zachránit celou Sodomu, a nakonec přispěl alespoň k záchraně Lota a jeho dcer. Zachránit tři lidi je také dost.

Jenže Bible nám nabízí mnohem více setkání s anděly, kteří neodhalí svou identitu ani později. Andělé jsou jak tajní policisté v civilu – nechtějí být odhaleni: „Někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly“.

Ruský spisovatel Leo Tolstoj napsal povídku o pozoruhodném ševci.

„Švec Martin Avdějič měl zvláštní sen. Slyšel v něm hlas, který mu řekl, že ho navštíví Bůh, aby s ním vypil skleničku čaje. Byl to snad Ježíš, kdo k němu promluvil v nočním tichu?, říkal si Martin. A tak hned druhý den ráno navařil Martin plný samovar čaje, napekl koláčky a čekal. Čekal? Martin neměl čas čekat. Stále k němu někdo přicházel, lidé se svými problémy: Chudá nezaměstnaná žena s malým dítětem, které dal šátek po své nebožce ženě, zlobivý kluk, který ukradl na trhu jablko a starý vysloužilec Stěpanič, jehož pohostil čajem a koláčem. Na konci dne byl všechen čaj vypit, koláče snědeny a Martin šel nespokojeně spát. ‚Ten, na koho jsem čekal, nepřišel‘, myslel si. Tak se mi to opravdu jen zdálo. Potom usnul a opět slyšel známý hlas: ‚Martine, vždyť jsem tě navštívil. To jsi mě nepoznal?‘ ‚Kdy? Koho?‘ odpověděl Martin trochu zmateně protiotázkami. ‚Podívej se přeci‘, řekl mu hlas. A najednou Martin uviděl starého Stěpaniče, jak se hřeje u kamen, a vedle něj mladou maminku s dítětem. Byl tam i ten kluk s jablkem a také ta paní z trhu, která jablka prodávala. ‚Poznal jsi mě teď?‘, zašeptal hlas. A pak se všechno najednou ztratilo a Martin už spal beze snů.“ Potud tedy Leo Tolstoj.

S Bohem se tedy člověk může setkat při setkání s docela normálními lidmi, dokonce obzvláště s těmi, kteří jsou mu cizí a nepříjemní.

Náš text se ale rozvíjí – od těch vlastních „bratrská láska“ k cizím „nezapomínejte na lásku k cizincům“. A nakonec končí ve vězení: „Pamatujte na vězněné!“ Zřejmě nám to ukazuje, že láska začíná doma, ve vztahu k nejbližším. Možná dokonce ještě blíže, ve vztahu k sobě. Odtamtud se rozvíjí dál a dál – ode mne k mým nejbližším, k cizincům a nakonec k těm společensk vyloučeným ve vězeních.

Na koho se přitom myslí? Na skutečné zločince, nebo na nevinné oběti justičních chyb či zločinů? Nebo dokonce na ty, kdo jsou vězněni pro svou touhu po svobodě a spravedlnosti? Jsou ti věznění křesťané? To nevíme. (Mezi svými přáteli však mám řadu lidí, kteří prošli nevinně – nebo i vinně vězením. V Německu i mezi mnoha lidmi z Orientu se počítá minulost ve vězení za hanbu. U nás na to myslím máme jiný pohled. Od Václava Havla až po Ladislava Hejdánka. Prošli vězením a cti to ubralo jenom jejich věznitelům.) Bible nám ale neříká, kdo jsou ti věznění. Co je důležité, jsou zde dvě slova: Sloveso, které se překládá „pamatovat“ či „myslet“ a podstatné jméno „spoluvězňové“ či doslova „připoutaní k sobě“.

Pamatujte na vězněné. Pamatovat je v Bibli důležité: „Pomni na den sobotní, abys jej světil.“ Tak začíná jedno z přikázání Desatera. Pamatovat na den sobotní znamená vědomě prožívat sobotní odpočinek. Dobře zorganizovat den odpočinku je dost namáhavý úkol. Pamatovat na vězněné znamená vnitřně přijímat jejich situaci, jakobych já sám byl spolu s nimi ve vězení. Vězeňská vazba ve starověku byla mnohem horší než dnes, většinou se v ní čekalo na soud a na trest. Věznění měli velmi špatné vyhlídky. Hrozné podmínky, strach a ostuda dohromady. Koho propustí z vězení, ten chce na všechno zapomenout, vědomě i nevědomě, tedy potlačit své vzpomínky a vytěsnit je. Tak to čteme v Bibli, kdy Josefův spoluvězeň, jemuž Josef pomohl, na něj zapomněl – a tak je to i dnes.

Bible jde ale i zde „proti proudu“. Nejen „nezapomínej“, ale aktivně si vzpomínej na vězněné, jako bys byl jejich spoluvězeň. Vždyť i ty žiješ v těle, i ty můžeš trpět.

Bratrská láska bez lásky k cizincům je ohrožována tím, že se promění v xenofobii a krátkozraký fanatismus. Láska k cizincům bez lásky k těm nejbližším se může proměnit také v něco velice nepříjemného. Možná i vy znáte lidi, kteří milují celý svět s výjimkou lidí ve svém okolí. Někteří dlouholetí aktivisté v boji za světový mír jsou osobně velice nesnášenliví. Když není v boji za mír po jejich, nejraději by vám prohnali hlavu kulí. Demonstrace proti nacionalismu a xenofobii může být také velmi nenávistná.

Snad lepší sloveso než vzpomínejte je připomínejte si – i ty, které neznáte. Občas si připomínáme oběti – holocaustu, různých nenávistí a totalit, Židy, Romy, u nás po válce nevinné Němce, oběti komunistické totality, oběti poslední genocidy na Evropském kontinentu – vyvraždění muslimských mužů a chlapců v Srebrenici, ale i oběti moderního rasismu a antiislamismu. Na některé žijí ještě rodinné vzpomínky, někde ani ty ne.

Věřím, že když si připomínáme oběti, navážeme tím s nimi vlastně vztah, v němž se stavíme na jejich stranu proti jejich mučitelům a katům. Věřím, že při posledním soudu staneme před Kristem, Soudcem živých i mrtvých. Jak ho poznáme? Bude to někdo naprosto cizí, nebo bude mít mít tvář nám známých lidí, jako v té Tolstého povídce, bratrů a sester, ale i cizinců, vězňů a uprchlíků?

Píseň: Dej nám moudrost, odvahu (672)

Ohlášky

Pane, za všechny zotročené ďáblem jsi položil svůj život a nikdo ti není tak vzdálen, aby ses nad ním neslitoval. V tom je naše naděje pro ty, kteří se ti ztrácejí. Ty víš, jak nám na nich záleží: jsou to přece naši blízcí – naše děti, naši sourozenci, naši příbuzní, členové našich sborů. Snažíme se je nalézt, ale nedokážeme je navrátit. Pane, smiluj se a pomoz ty sám.

Kolik je temnoty a soužení za hranicemi našich sborů a církví! Ani nemáme odvahu pohlédnout na vše, čím jsou dnes ohroženi jednotlivci i národy. Už ani nevěříme, že bys na to mohl stačit ty, náš Pane.

Ale povzbuzeni tvým evangeliem chceme ti to vše nyní předložit: Myslíme na trápení dětí i dospělých, mladých i starých. Vysvoboď ty, kdo jsou posedlí touhou po moci a bohatství; kdo jsou ovládáni alkoholem a drogami; kdo jsou v zajetí duševních chorob; kdo jsou hnáni k sebevraždě. Pane, smiluj se nad nimi.

Připomínáme si trpící ve světě i v naší vlasti – obyvatele Sýrie, Iráku, Afgánistánu, Pákistánu, Eritreje, ale i lidi v detenčních táborech, vězeních, léčebnách, na ulici, zapomenuté a staré.

Prosíme za tvou církev, za náš sbor: abychom měli dost trpělivé lásky pro všechny ztracené a odcizené; abychom očekávali víru tam, kde dlouho narážíme jen na lhostejnost a odmítání. Dej nám odvahu k modlitbě i skutku. Dej moc i našemu svědectví, svědectví činy i slovy.

Pane, tvá oběť je chlebem života, zdrojem svobody a pokoje pro všechny. Dej, ať tě oslavují všechny národy.

Následují osobní modlitby, hlasité či tiché. …

Modlitba Páně

Píseň: Mír na zemi daruj nám (702)

Slovo poslání: 1Te 4:1.9-11

Požehnání

Píseň: Ó Pane můj, pokoj ať tvůj (510)