První čtení: Lv 13, 45-46, Lv 5, 1-3

Základ kázání: L 5, 12-16

Ježíš a muž plný malomocenství. Plný malomocenství, to přece znamenalo naprosto kulticky nečistý. Slyšeli jsme v prvním čtení, jak se podle Mojžíšova zákona měl ideálně takový člověk chovat. Odejít mimo společnost, volat „nečistý, nečistý“, nikdo se ho nesměl dotknout. Pravdědodobně málokdo by se k takovým lidem vůbec přibližovat chtěl.

Jistě – šlo o ochranu komunity před ohrožením. A malomocný, který se ostatních stranil, myslel na jejich dobro. A ti, kdo se k němu nepřibližovali, chránili sebe i druhé před šířením nákazy – nemoci, ale především temného choasu, nečistých duchovních sil.

„Jakého hříchu se tenhle člověk vůbec dopustil?“ Běželo asi leckomu hlavou. „Zač ho Bůh trestá?“

Možná jen někdo si položil i jiné otázky. Například zda onen chudák netrpí spíš kolektivním hříchem. Nezdravým ovzduším celé společnosti, které ho rozežírá zevnitř… Trpí, netrpí… Ne každý asi soucítil s takto odepsaným mužem. Nečistý kdesi opodál přežívá spíš jako nevolky trpěný objekt.

Představuji si, jak se život takového muže tísnivě zúžil… Veškeré poslání, celý životní obzor se smrskl na: „Nečistý, nečistý.“ Co asi tou dobou dělala jeho žena – oženil-li se před propuknutím onemocnění? Co třeba jeho staří známí? Jak často vzpomněli na jeho úsměv, na hezké společné zážitky? Na to, co dokázal pro blaho obce? Nakolik bolestné pro muže samotného zůstalo vzpomínání?

Jsou na tom někteří lidé dnes podobně?

Náboženskou nečistotu si už dnes nepředstavíme tak bezprostředně. Příbuzná atmosféra snad ještě panuje okolo kasty nedotknutelných v Indii.

Některé situace v nás vyvolávají podobné emoce nebo reakce. Někteří nemocní mohou ještě dnes napříč veřejným míněním vzbuzovat až téměř posvátnou bázeň – snad lidé HIV pozitivní či trpící schizofrenií. Častěji se asi spořádaní občané chovají jako k nečistým například vůči zjevně vykořeněným bezdomovcům nebo vůči drogově závislým. Někdy se straníme lidí, kteří jakoby stahují druhé do permanetně špatných nálad.

Mám já osobně sklon chovat se k někomu ve svém okolí jako k nečistému? Odtahovat od něj ruce? Bát se cizoty, temnoty, nákazy? Promítat si do něj vlastní tabuizovaný stín?

Co ve mně samotném číhá „nedotknutelného“?

Konstatování nečistoty dle Mojžíšova zákona mělo svou ochrannou funkci, očistný význam svého času. Nicméně jednotlivec takto vyčleněný se pochopitelně mohl cítit podobně prašivě jako kdokoliv vyčleněný z jakýchkoliv, byť sebenesmyslnějších důvodů.

Situace člověka paralyzovaného stínem nečistoty je nejsmutnější právě v tom ohledu, že krouží stále okolo svého problému a nemůže se už na žádné rovině setkat s druhými. Možná proklíná osud, možná je naštvaný, možná se lituje… Co ho však spojuje s druhými lidmi? Zůstává za hranou, jakoby mrtvý zaživa. A druzí lidé se od něj odtahují, a potvrzují tak trudný koloběh.

Do toho se přece Kristus musí vcítit! Kéž by se slitoval!

I když většina z nás není malomocná nebo HIV pozitivní, stejně ty pocity známe na vlastní kůži alespoň relativně. A před Kristem vlastně nikdo nejsme čistý. Známe svá tabu, svá vnitřní leprosária. Občas z nich nedokážeme vybloudit. Hledíme na druhé jakoby zpoza zdí.

Nejsmutnější je, jak už jsem naznačil, když taková zoufalá situace zúží člověka natolik, že už ztrácí svou osobnost, svůj životní příběh. Zabředne ve svém zoufalství natolik, že přestalo být jasné, že jde o toho a toho člověka s tou a tou rodinou, ta a ta jiskra mu plane v očích, ten a ten srdeční příběh, tak a tak zrcadlí obraz Boží. Tak nekonečně skrze něj chce promlouvat Bůh. Tak absolutně je Bohem vysněný, chtěný – tak jako každý z nás.

Nakonec asi každý z nás si dovede více či alespoň méně představit, jak uboze se ten muž plný malomocenství tehdy před dvěma tisíci let cítil.

Nicméně nevzdal to! Žízeň po životě v něm opět volá. Tušení všeho, oč přichází. Životní zápas. Touha a nejlepší nápad – úpěnlivě volat k Tomu, kterému na nás tak záleží.

V Kristově příchodu vycítil malomocný jedinečnou šanci. Nemoc ho navíc asi už očistila od pyšných nároků. Své přání nikterak nevnucuje; „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ Jestli chceš… Buď vůle Tvá.

A Ježíš vnímá ten ztracený život, tu hromádku neštěstí. Možná sám Ježíš sní o tom, co všechno tenhle člověk ještě může znamenat pro druhé. Určitě víc, než jen donekonečna kroužit okolo „nečistý, nečistý“. Snad nový úsměv, snad nové pohlazení… Dalšímu opuštěnému podanou ruku. Snad staronové povolání, z druhého břehu uchopené? A navíc intenzivní a formující zkušenost s malomocenstvím… Schopnost dalekosáhlé empatie. A na dně vydobytou hloubku víry.

A tak Ježíš „vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: ‚Chci, buď čist.‘“

„On vztáhl ruku, dotkl se ho“… Dotknout se nečistého Mojžíšův zákon zapovídal, jak jsme již slyšeli. Prachobyčejnému smrtelníkovi by třeba hrozilo, že jej zlá síla malomoci převálcuje; což Zákon preventivně předpokládá.

Ježíš však věří čistou Boží vírou. Věří v absolutní moc dobra, které už na zemi naplno působí. Dotahuje smysl Mojžíšova zákon přes hranice všeho, co bylo doposud napsáno. Věří v Boha i v malomocném. A malomocný věří v Boha v Kristu. Oba se Bohu v setkání otevřeli.

I my máme šanci věřit Kristovou vírou. Dohlížet Krista ve všech okolních ztracených. Kéž se mně nebo Tobě nějaký z nich otevře! Kéž nastane příhodná příležitost dotknout se, pohladit, překonat bariéru. Asistovat u porodu nové budoucnosti.

Matka Tereza se na indických ulicích ujímala strádajících nedotknutelných, a posouvala tak suverénně obzory toho, co ostatní považovali za možné. Předtím bylo normální a přirozené nechat je ležet.

U nás, v sekulárních Čechách panují zase trochu jiné poměry. Můžeš se však třeba rozmýšlet, když Ti bezdomovec podává ruku a tušíš, že to pro něj je skutečně důležité. Anebo naopak člověk mocný, majetný, oplývající nejrůznějšími známostmi – kdo ví, kdo všechno je vlastně v dnešní společnosti nečistý? Můžeš si rozmýšlet, když Tě druhý člověk zve do hloubi své nouze, zda pozvání přijmeš. Věřit Kristovou vírou můžeš. Vnášet Kristova Ducha do života.

A můžeš chtít, aby všichni ti druzí lidé byli čisti! To bych v dnešním kázání rád podtrhl: Můžeš chtít, aby byli čisti.

A radovat se, že i Tebe Kristus chce očistit. Sám ví nejlépe, od čeho. A navštíven být i v nejzoufalejší mizérii můžeš. Můžeš se svěřit i s nejšpinavějšími záležitostmi, v Kristově otevřeném Duchu.

A můžeš se radovat, když se bludný kruh prolomí. Když se přestává prokletí projevovat. Jako v případě toho muže, když se jeho malomocenství hned ztratilo. Radovat se z díla Božího.

Stejně tak Ježíš – a netoužil přitom po sebeoslavné propagandě, vžyť přikázal malomocnému, aby nikomu nic neříkal. „ ‚Ale jdi,‘ pravil, ‚ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.‘ Jdi a přesvědč je, pokornou oslavou Božího díla. Kdo chce, jistě vytuší, odkud vítr vane. Vytuší, že tichá bytost Beránkova znamená víc než chrám. Teprve v ní dostal chrám ryzí smysl.

Podle Markova evangelia se ten očištěný neudržel a všude o Kristu hlásal.
Podle Lukášova evangelia, ať už k tomu ten člověk sám přispěl jakoukoliv měrou, zvěst o Kristu se nezadržitelně šířila „a scházely se k němu celé zástupy, aby ho slyšely, a byly uzdravovány ze svých nemocí. On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil.“ Typické: zástupy Ježíše masově hledají, Kristus sám odchází na pustá místě. Potřebuje zůstat bytostné nezávislý, aby mohl dál ze svobodné lásky pomáhat. Nezmanipulovaně. Na místech nejpotřebnějších.

Ba co víc, trpící služebník na sobě naše nemoci nese a odnáší pryč, do těch pustin. Modlí se, vylévá srdce Bohu. Srdce napojené všemi nemocemi světa. Tak hluboce se nás dotkl.

Občas i my se v Kristu vyrácháme v problémech druhých lidí, s nimiž se setkáváme. A dá se říct, že právě díky tomu se s nimi skutečně setkáme. A můžeme také vyhlížet lidi, kteří nás naleznou v slabostech, úzkostech, chorobách. Bůh je nám jako anděly posílá.

Dnes se k sobě opět intimněji přiblížíme a důvěrněji semkneme v kruhu při Večeři Páně. Přiblížíme se v Kristu navzájem ještě blíž – i v našich slabostech, chorobách, ranách.

Slovo poslání: Jk 5, 15