První čtení: 1Kr 17, 1-24

Základ kázání: L 7, 11-17

Dnešní příběh je silná káva. Myslím, že nemá smysl vylámat si zuby na polemikách, zda se to skutečně mohlo stát – a jak přesně. Kdybychom jimi zabili všechen čas, uniklo by nám vše živé, oslovující…

Jen na úvod: Dovedeme si představit neobvyklá, ba zázračná uzdravení – jednou za čas se něco takového přihodí. Dovedeme si představit dokonce návrat z klinické smrti – zvláště když trvala tolik a tolik minut. Nicméně kdybychom se ten příběh snažili vykládat na způsob, že syn Naimské vdovy byl klinicky mrtvý tolik a tolik minut, minuli bychom se smyslem. Kristus je živý Pán nad smrtí. Poslední slovo na toto téma je Jeho vlastní vzkříšení, a to je věčné – čili neomezeně delší než všechny klinické smrti dohromady. (Byť příliš netušíme, oč jde.) I kdyby dnes někdo předčasně zesnulý fyzicky obživl a potom znovu umřel, stále by sloužil jen jako náznak Kristova vzkříšení. Tehdejší Židé znali už vyprávění o Elijášovi, skrze něhož Bůh také oživil syna vdovy. Avšak i kdyby Ježíš dokázal totéž, co Elijáš, ale zase by všichni i s oběma syny vespolek umřeli, nebyla by to valná sláva. Dále: Ani tehdejším Židům nepřipadalo vzkříšení normální. Víme i z Nového zákona, že o něm vášnivě polemizovali – zda existuje, neřkuli co to má znamenat. Vyprávění o synu naimské vdovy nelze smést do antikvariátu jako primitivní báchorku. Tehdy ten příběh zněl obdobně nezvykle jako dnes, a přesto – právě proto stál za zaznamenání. Dnes jde o podobně moderní text jako tehdy…

Pokud je ovšem Bůh živým Pánem nad smrtí a vládne nad ní neomezeně, napadají nás další neklidné otázky. Proč třeba neumožní, aby se mrtví vraceli do života pravidelně hmatatelně? Dovedeme si představit, že by to leckomu pomohlo… Na druhou stranu sám Bůh si možná dovede představit, že nám pomohou spíše jiné věci. Přestože Jeho záměry nechápeme. I když nám neklidné otázky zůstávají. Ale mnohem důležitější je, že my sami zůstáváme v Božích rukou. Ani smrt nás z nich nemůže vygumovat, pokud snad Živého sami od sebe nevyženeme.

A dnešní příběh nám chce sdělit leccos dalšího, důležitého. A byla by myslím věčná škoda to oslyšet.

Po faktografické stránce zůstává zastřený v tajemství. Ani o městečku Naim se mnoho nedozvíme – nešlo o žádný Jeruzalém. V klasickém biblickém slovníku stojí pár informací – například: Dnes je tam nepatrná vesnička Nein… Někteří badatelé se domnívají, že Naim z dob Ježíšových stálo na svahu Malého Hermonu, na místě současné svatyně… Na východě městečka najdeme hroby, vytesané do skály… Je odtud velmi pěkná vyhlídka – uzavírá heslo autor klasického slovníku Adolf Novotný.

Je odtud velmi pěkná vyhlídka – odtud bych vyšel. Myslím, že nejvíce pochopíme, když si odtamtud prohlédneme i naše životy. Jestliže si v celé šíři připustíme, čím se nás hlavní hrdinové dotýkají.

Ježíš do Naim přišel po uzdravení setníkova otroka. „S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí. Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova.“ Dosti prekérní situace. Vdovy se tehdy obvykle těšily mizernému postavení. A pokud některé zemřel jednorozený syn, mířila přímo ke dnu. Mohla v tu chvíli vytušit intenzivněji než průměrný člověk, že jedině nějaký Bůh ji může zachránit.

„Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: ‚Neplač!‘“ Už tato věta působí podobně zázračně jako vzkříšení samo. Bůh, který s námi bytostně soucítí. Nejempatičtější Bůh. Jak je psáno o posledním věku ve Zjevení Janovu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi,a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Vidíme, že Ježíš už budoucnost ztělesnil. V zapadlém galilejské městečku, člověk z masa a kostí, pravý Bůh – osobně neznámé vdově. Každou její slzu bral jako vlastní problém. – Do morku kostí se vžívající Bůh. Když se až po krk topíš v trápení a někdo s Tebou nejbytostněji cítí, možná již v tu chvíli pocítíš, jak se Ti navrací život.

Ježíš se navíc rozhodl namočit tak hluboko do vdovina problému, že: „Přistoupil k márám a dotkl se jich.“ Přestože dotknout se čehokoliv, co vešlo do styku s mrtvým, znamenalo podle Mojžíšova zákona kulticky se znečistit. Z Krista však šlehá očistný oheň Hospodinovy lásky. Ti, kteří máry nesli, se zastavili. Zdá se, že tudy cesta nevede. Sama smrt nyní na márách dostává mořskou nemoc. Ježíš řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ Zároveň ve smyslu probuď se, procitni – samozřejmě i v duchovním smyslu – zároveň asi též s odstínem: „Vstávat, Ty kluku jeden.“ Jako když Ježíš později vyzve Jairovu dceru: „Holka, vstaň!“ Božsky lidské, příliš božsky lidské. Vzpomínám, jak jistý profesor (jenž učí psychologii náboženství apod.) vyprávěl svůj sen, v němž chodil ponurým městem plným zombií, a v jednom domě potkal Ježíše. Ježíš nic zvláštního neřekl, jen podal profesorovi ruku – asi normálně pozdravil – a Jirka se uklidnil, že už je všechno v pořádku. Tímto způsobem Kristus prochází napříč celou naší existencí.

„Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce.“ V první řadě – posadil se a začal mluvit… Patrně srozumitelně – to samo je velmi důležité. Tímto se liší Kristovo vzkříšení od jakýchkoliv pokusů vyvolat mrtvého na vlastní pěst. Nám by se povedlo maximálně přivolat ducha, který by nás strašil – trudný a temnný stín. To přece rozhodně nemůže být to nejlepší, co lze od života čekat! Kristus navrací bytost, jež smysluplně mluví, žádné strašidlo. A vrací ji matce – i ostatním lidem. Ten, kdo opravdu žije, nežije již pro sebe, nýbrž pro druhé. Někdy i naši příbuzní jsou třeba fyzicky naživu, nicméně duchovně jako by se zapomněli v říši mrtvých; A na druhou stranu si dovedu představit, jak nám Bůh starostlivě zpřítomňuje poselství generací lidí, jež s námi v tomto čase „už“ – nebo zároveň ještě?! – fyzicky nejsou. V Kristu se obrací duchovně konečný stav. I slepá ulička se stane začátkem cesty. Pro Lásku Láskou ožívá člověk.

„Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: ‚Veliký prorok povstal mezi námi‘ a ‚Bůh navštívil svůj lid.‘ A tato zvěst se o něm rozšířila po celém Judsku a po všem okolí.“ Možná už v Ježíšovi tušili kohosi velkého jako Elijáše. A ruku v ruce s tím netušili ještě, oč větší je. Nakolik zaskočí příště.

Příznačně symbolicky nám tento biblický oddíl vyšel na konec tohoto církevního roku. Doputovali jsme sem jako pohřební průvod se svou dosavadní minulostí. Čím nás však v nastávajícím období překvapí Přicházející?

Slovo poslání: Ř 8, 38-39