První čtení: L 2, 1-20

Základ kázání: Iz 9, 2-7

Jedním ze starozákonních textů, jenž nám dává smysl jakožto předzvěst Kristova narození, je text proroka Izajáše, vrcholící slovy: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: ‚Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.‘“

Za prvé: Jak toto jméno co nejlépe přeložit. Hebrejština je někdy dosti variabilní, a umožňuje pestrost výkladů. Například sousloví Božský bohatýr lze beze všeho překládat: Bůh bohatýr. A nakonec si celé jméno můžeme přečíst jako souvětí: „Div plánuje Bůh bohatýr, Otec věčnosti je vládce pokoje.“

Ať tak, či onak, jméno zní nestandartně. My jsme zvyklí pojmenovat dítě třeba Honza, ale nejsme zvyklí ho pojmenovat: „Div plánuje Bůh bohatýr, Otec věčnosti je vládce pokoje.“

Dá se střízlivě dodat, že ani Izajáš zřejmě nepovažoval ono sousloví za občanské jméno dítěte. Jde o vystižení duchovní identity.

A přesto bych rád na chvíli popustil uzdu fantazie až k naprosté doslovnosti přijetí Boží zvěsti; Jak jinak byste se chovali, kdyby k vám přišlo dítě jménem Honza, a jak jinak, kdyby k vám přišlo dítě jménem: „Div plánuje Bůh bohatýr, Otec věčnosti je vládce pokoje“?

Jistě – poněkud jsme již otupěli, co se týče poslechu posvátně znějících slov… A tak bychom toto dítě museli uvítat dětsky čistýma očima, abychom zachovali absolutně vážnou tvář. Respektive museli bychom se na něj dívat očima rozhodně čistějšíma, než by se na něj dívali děti na základní škole. Ty bývají schopny člověka šikanovat i kvůli průměrnějším jménům.

Ale kdybychom se na takové dítě dívali skutečně bezelstnýma očima, nevyvolávalo by v nás údiv a touhu nechat se překvapit něčím doposud netušeným?

A když už jsme u té navyklosti versus nezvyklosti jmen… Další situační ironií zůstává, že samotné jméno Honza pochází z hebrejského Jochanan, což znamená „Hospodin je milostiv“.

Inu a jméno Honza zní podobně všedně, jako znělo Ježíš v Ježíšově době. Ježíš znamená pro změnu „Hospodin spasí“. Hospodin spasí, nicméně současníci si mohli otupěle říci: „Zase další Ježíš.“ Očima víry vidíme daleko, ušima víry daleko slyšíme. A dejme si pozor na hluchoslepotu víry! Jde o diagnózu se špatnou prognózou, hrozící naprostou ztrátou orientace uprostřed všedního dne…

A nechci lakovat čerty na růžovo: jistě ne každého si můžeme dovolit pojmenovat Ježíš Kristus. (Nechtěl bych ani proměnit kázání v kabaret: Samozřejmě, že Ježíš Kristus je jediný, jedinečný, výlučný; ve druhých ožívá z pouhé své milosti.) Ale nepřeslechněme ani jména jiných lidí: Jan Křtitel, Jan evangelista, Jan Hus, třeba Jan Palach (zrovna dost záhadné jméno), Jan Pavel II. třeba… A přitom by člověk řekl: „Zase další Honza.“ Anebo o dalším Honzovi by řekl: „Už zase žádný Jan Pavel II.“; Obojí může být stejně přitažené za vlasy… Jaképak Jany znáte osobně vy?

Očima víry vidíme daleko, ušima víry daleko slyšíme. Dohlížíme i netušená poslání v obyčejných lidech. Slyšíme, že jejich jména znějí ve skutečnosti mnohem rozsáhleji, než co bychom přečetli v občanských průkazech. Jejich identita zahrnuje daleko víc rozměrů, než co vykáží při sčítání lidu.

Setkáváme se s Josefem, s Marií a s jejich děťátkem v jeslích. Zatím prakticky bezejmenným, tabula rasa. Úředník, který má na starost sčítání lidu, ho zaeviduje pod civilním jménem – klidně Ježíš, proč ne. Pár neutrálních souhlásek a samohlásek. Správa koncentračního tábora by ho vedla v patrnosti už jen pod krátkým součíslím. I v různých současných táborech či ústavech by ho asi evidovali pomocí nějaké účelnější, úspornější šifry. Netuším, jak by jeho identitu zanesla do své agendy například sociální pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí, když by zkoumala podmínky v betlémských jeslích. Naštěstí ovšem vzponeme i laskavé pomáhající pracovníky – včetně sociálních, pedagogy, faráře, vedoucí kroužků a další, kdo v dítěti rozpoznají dlouhé a krásné příběhy, namísto suchopárného klikyháku. A ještě blíže obvykle zůstávají rodiče. Jim se potomek představuje polyfonickými vícehlasy. Kéž si nevybírají jen ty špatné.

Josef s Marií alespoň v silnějších chvílích naslouchali, co jim Bůh (nejpůvodnější rodič) chce skrze dítě říci. Nepřeslechli ani na začátku, jak chce Ježíše pojmenovat.

I rodiče ovšem nejednou podlehnou pokušení nazývat dítě jinými způsoby – například: „Toto dítě nám přináší akorát trápení.“ „To je ale nadělení…“

Prorockýma ušima ovšem i uprostřed všedních patálií zaslechneme odjinud – cosi jako: „Div plánuje Bůh bohatýr, Otec věčnosti je vládce pokoje“

I když nedostáváme zřetelná prorocká vnuknutí na každém kroku… Můžeme tomuto typu vnímání vycházet alespoň v rámci možností vstříc. Třeba když podléháme tendenci bližního pojmenovat: „Zase tenhleten otrava…“ Není nám dáno jej pojmenovat spíše „Co mi skrze něj Bůh chce říct?“ Nebo bychom ho označili třeba: „Tamto mu do smrti nezapomenu.“ Ale co když se nabízí trefnější: „Smrtelně nám v tom chybí Div plánuje Bůh bohatýr…“ A nemusíme druhého pojmenovat třeba: „Tehle člověk je definitivně odepsaný.“ Ale raději: „Tenhle člověk je dobrodružně nesepsaný.“ Nepojmenujeme ho třeba: „Od toho nelze už nic čekat.“ Pojmenujeme jej raději: „To jsme zvědaví, co od něj (ne)lze ještě čekat.“ Nepojmenujeme jej: „Takový zoufalec.“ Pojmenujeme jej: „Neseme oba stejný podíl na bídě světa.“

A další neméně zajímavou otázkou zůstává, jak nazýváme sami sebe. A slyšíme, jakým způsobem nás volá Bůh?

Ostatně, máte rádi své vlastní křestní jméno? Já třeba musím přiznat, že „Filip“ ve mně vyvolává určitý odpor. Když mě však tímto jménem osloví v případnou chvíli někdo, kdo mě má opravdu rád – někdo, komu to opravdu věřím, pookřívám. Musíme nastražit uši víry, abychom přijali nejláskyplnější Boží oslovení.

Pastýři museli také bedlivě nastražit uši, když jim andělé říkali: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ Museli zřetelně slyšet obě půlky zvěsti – jak: VÁM, tak: SPASITEL, KRISTUS PÁN – přičemž znamením bude prostě dítě v jeslích.

A křesťané musejí dobře nastražit uši víry, aby si Ježíška v jeslích spojili s celou tou šíří proroctví v jejich nejzazším dosahu… Už jen: „Div plánuje Bůh bohatýr, Otec věčnosti je vládce pokoje“

O jakou jde vlastně vládu, skrze takové dítě nastolenou? Jestliže takto přišel vtělený Bůh, Otec věčnosti sám, jak nám vládne? Podmaňuje nás mocněji než Herodova dynastie? Přijmeme dětskou ručku v mezeře mezi sčítáním lidu? Přijmeme jiskřičku dětského pohledu doprostřed našich slaměných starostí? Přijmeme dětský úsměv mezi zprávami o teroristických útocích, jež nám ani o Vánocích nechtějí dopřát pokoj?

Přijmeme koneckonců obraz Boží například v dítěti arabských imigrantů? Nebo v různých zanedbaných a odmítaných dětech? I v těch, kdo už jsou jednou nohou v kriminále či druhou v nenávistném náboženském fanatismu? Chyběl jim třeba někdo, kdo by je nazval jinak než nadávkami… Někdo, kdo by na ně raději zavolal alespoň cudnou ozvěnou proroctví: „Div plánuje Bůh bohatýr, Otec věčnosti je vládce pokoje“?

V Lukášově evangeliu čteme později také, že Ježíš vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl jim: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mě poslal.“ A koneckonců hned na to: „Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký.“ Ve jménu Kristově dostává leccos jiný zvuk. Ve jménu, jež z ní tak dlouze, že zahrne celý vesmír. Kéž by se v něm všichni sešli dobrovolně. Mladí i staří.

Přijmeme Boží dětskou vládu, nová jména a sváteční pokoj?

Slovo poslání: Iz 44, 2-5