První čtení: L 7, 24-35

Základ kázání: Zj 3, 14-22

Jaké jsou naše odezvy na Boží příchod? Anebo někdy v první řadě zoufáme, že Bůh na světě chybí? Pochopitelně, že lidi občas napadají otázky typu: „Kde byl Bůh, když“…? Kam se poděl?

A kde je teď? Podle dnešního textu ze Zjevení Janova možná nečekaně blízko: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Jedná se o slova adresovaná celému křesťanskému sboru. Na druhou stranu, sbor je součtem jednotlivých věřících, a tak myslím nad těmi slovy můžeme přemýšlet také každý sám za sebe… Nápadně asi zní už jen, že Bůh stojí venku. Církve často podléhají dojmu, že u nás vevnitř je všechno v pořádku a venku se nachází už jen zkažený svět. Možná, že v takovém rozpoložení na někoho zapomínáme.

Bůh, který stojí přede dveřmi. Nedobývá se násilím. Postojí třeba hodiny nebo staletí venku na mraze. Stýská se mu po lidské blízkosti. Stojí uprostřed konfliktů a stýská se mu po smíření. Ve vyhnanství se mu stýská po svobodě. Stojí i v naší nepřítomnosti a stýská se mu po naší přítomnosti. Stýskává se mu zajisté i ve třetím světě po prvním. Stýská se především po světě, kde by se všichni sešli u jednoho stolu a rádi by se viděli… „Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné“. Srdce, kdo tluče na vaše komory, síně, zabarikádované prostory?

Slova Zjevení znějí jako naléhavě varování pro typ křesťanského sboru, jenž je zde nazýván „vlažným“. Nebo spíš prototyp, archetyp křesťanského sboru, jemuž se reálná společenství více či méně blíží. Když se řekne vlažnost, představili bychom si v první řadě nedostatek horlivosti. Ale podle Zjevení Janova spočívá problém hlouběji: V onom konstatování: „mám všecko a nic už nepotřebuji“ – anebo nikoho už nepotřebuji. Základním problémem je představa členů takového sboru, že si už dobře vystačí s tím, co mají. Se zalíbením hledí na dostatek svých obdarování – ať hmotných, nebo duchovních. Odmítají si ve své zajištěnosti všimnout čehokoliv, co by rozšířilo jejich obzory odjinud. Kristus vzkazuje takovému sboru: „nesnesu tě v úsech“, čili je mi z tebe špatně od žaludku – jemněji řečeno.

Takto se projevovali i někteří zbožní Židé Ježíšovy doby. Určitě si mysleli, že pro Boha dělají mnoho. Ale zároveň si mysleli, že nic dalšího už nepotřebují. Vystačí si se svým pojetím tradice. Člověku ovšem v takovou chvíli hrozí, že přehlédne Boha v oblakovém a ohnivém sloupu nebo v originálním působení druhého člověka. Ježíš nad takovou zaslepeností lamentoval:

„Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste neplakali. ‘Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno – a říkáte: ‚Je posedlý.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkáte: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘“

Hráli jsme vám a vy jste netancovali – pořádali jsme pro vás výpravné bohoslužby, liturgie se povedla, lidí přišlo dost… A že Jan Křtitel zůstal duchem kdesi mimo? Jeho problém. Že Ježíš Kristus i se svým Duchem zůstali za našimi zdmi? Jejich volba. Že žena hříšnice vyšiluje touhou po odpuštění? Nám ji sem netahejte.

Z Kristova pohledu spočívá v tomto pocitu, že si vystačíme s tím, co máme, zásadní problém. Kristus na lidi pohlíží opačně než zbožní lidé vlažného typu. Místo, aby se vyvyšoval nad ty, kdo nepřišli, hledá a hledá, ke komu by ještě mohl přijít on sám. Kdo všechno ještě na sváteční večeři chybí? A jak ho pozvat? Jak se k němu co nejtoužebněji doklepat? Kéž se nakonec každý pozvat nechá – vždyť jde o život.

Vlažní se asi víceméně obávají krajností (extrémních teplot) – a neznámého. Řeknou si: Máme svůj starý dobrý sbor, jsme v něm spokojeni. Když někdo odešel prorokovat do pouště, pak asi jednal přehnaně. Když někdo hledá ztracené Boží děti mezi prostitutkami… My známe svou míru, známé své lidi. Jsme spokojeni, ba dokonce celkem spirituálně obohaceni. Nic ani nikoho dalšího zvlášť nepotřebujeme. Nikoho, kdo by zaklepal v nezvyklou hodinu… Vlažní se spokojí s průměrnou rovinou hlasitosti (a odpovídající hluchoslepoty pro zbylé frekvence a barevnosti)… Nenaslouchají tichému, jemnému, horoucímu hlasu. Neposlouchají vroucí krev, jež volá naléhavěji než krev Ábelova, jak je psáno… Neposlouchají ani krev milionů Ábelů, která v Kristově krvi volá a volá a volá ze spálených zemí a stále nám cosi připomíná. Připomíná jak křehkost, tak vzácnost těchto svátků. Jak rádi by s námi Ábelové v Kristu slavili svátky. Stýská se jim tam přede dveřmi. Stýská se po lidské vzájemnosti, kterou si ještě můžeme prokázat – my, kdo jsme tady na zemi ještě zbyli. A tak nejde primárně o otázku viny, ale o úroveň oslavy!

Jan Křtitel je vlažným podezřelý, když zastupuje hlas planoucího Hospodina. Navíc když chladně farizeje oslovuje: „Plemeno zmijí“… Ježíš Kristus je podezřelý, nakolik vroucně miluje. Zkreslují Kristův význam a pomlouvají jej: „Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků.“ Horcí jsou vlažným podezřelí, nakolik planou. Studení podezřelí – s bledými čely, když si na hlavy sypou prach… Dobře vědí, že nic už nejsou, ničím se nemohou ospravedlnit.

Hle, přede dveřmi stojí náš přítel, přítel celníků a hříšníků. Ten, kdo z lásky k nám sestoupí i na hostiny, jež příliš nemiluje… Právě se pokouší dostat k nám na návštěvu. Aby nás pozval na svou večeři. Blaze tomu, kdo zaslechne jeho hlas. Blaze tomu, kdo nepřehluší jemný a tichý hlas.

Moudrost je ospravedlněna u všech svých dětí. Pohleďte, jak spolu v království Božím všechny ty rozdílné osobnosti zázračně vyjdou. Jan Křtitel ještě z pouště horlí, a přece již Krista harmonicky doplňuje. Scházejí se zde lidé z protilehlých konců světa. A všichni se najednou rádi vidí – celý ten systém tajuplně funguje.

Mimo naopak mohou zůstat ti, kdo si myslí, že objevili jakousi zlatou střední cestu. Jan Křtitel se do jejich obzorů už nehodí… Ježíš Kristus se nehodí ještě… Natožpak explicitně zkrachovalí hříšníci, žíznící po životě. Vlažní se spokojí s kratším stolem.

Teplo rodinného krbu se ovšem nemusí shodovat s teplotou obvyklou v Bohu. Kristus říká, že přinesl oheň. Vlažným jde nanejvýš o nenarušené svátky. Kristu jde o život. „Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův.“ A jak je psáno ve druhém listu Petrově: „Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.“ Na svátky vzplane i v temných místech tolik adventních věnců a prskavek, až se z nich některé světy úplně roztaví.

A soud začne od domu Božího.

Soud začal klepáním na dveře, když nás milující zve na sváteční večeři. Slibuje: „vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Ti, kdo spolu jedí, se sjednocují. Kdo spolu pijí víno, jež volá naléhavěji než krev Ábelova. Nejlepší svatební nakonec. A hle, jak vysoko až při společném stolování usednou: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.“

Slovo poslání: Př 3, 11-18