První čtení: Dt 28, 58-68

Základ kázání: L 5, 27-32

Případná otázka: Jak pohlížíme na doočíbijící hříšníky? Na lidi, kteří nám vytanou okamžitě na mysli, když se řekne „špatný člověk“? Co všechno na nich spatříme jinak, když se na ně podíváme pohledem lékaře – než kdybychom se na ně dívali třeba očima policistů či soudců?

Jak jinak chápeme sebe samotné, když sami na sebe pohlížíme pohledy lékařů na nemocné? Namísto pohledů sebeznevažujících a sebeodsuzujících… Co všechno mi ještě chybí k plnému zdraví? K čemu všemu mě Kristus uzdravit může?

Možná nám někdy dochází, jak vážnou nemocí je hřích. Smrtelnou… „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Mohli bychom si sice pomyslet, že Kristus takovým příslovím lidské zlo nepřiléhavě omlouvá, zbavuje lidi odpovědnosti, vyviňuje… Na druhou stranu ani smrtelná nemoc přece není legrace – působí skutečně destruktivně… Hříšník dá se říct umřel zaživa – a ještě ke všemu hrozí svou infekcí nakazit každého, koho potká… A Bůh ví, kde se ten člověk nakazil sám. Vždyť do těch infekčních zón chodil možná dobrovolně…

Nemocný ovšem velmi trpí. I když se na první pohled třeba tváří, že mu nic nechybí. Ale dovedeme si představit, jak se jeho „svobodně“ páchané hříšné skutky a jeho nemoc propojují v bludném kruhu. Podle dnešního prvního čtení z Páté knihy Mojžíšovy dokonce tento koloběh připustil Bůh sám. Dobrý Bůh respektuje Tvou svobodu a Tvou nesmírnou důstojnost… Včetně tvé autonomní cesty třeba i do lůna pekla; proto „dopustí Hospodin na tebe i na tvé potomstvo neobyčejné rány, rány veliké a vytrvalé i nemoci zlé a vytrvalé. Obrátí na tebe všechny egyptské choroby, jichž se lekáš, a ony na tobě ulpí.“

Varováním Ti může být dosti cynicky znějící zaslíbení: „Loděmi tě Hospodin přivede zpátky do Egypta; vydáš se cestou, o níž jsem prohlásil, že ji už nespatříš. Tam se budete nabízet na prodej svým nepřátelům za otroky a otrokyně, ale nikdo vás nekoupí.“ Což se dá vyložit mimo jiné tak, že se budete nabízet okupačním mocnostem jako prodejné děvky. Jako ten Levi Alfeův. Ovšem ti lidé o vás přece nemají opravdový zájem! Nechtějí s vámi mít bytostně něco společného! V posledku vás už nikdo ani nekoupí. Kdo by vás ještě vykoupil?

Akorát takový Ježíš Kristus. Vykoupí, sestoupí – třeba i do pekel, do celnic nebo na některá zastupitelstva, do daňových rájů nebo do léčeben dlouhodobě nemocných. Uprostřed Božího dopuštění vás jenom tento Bůh může zachránit. Vyléčit vlastními ranami třeba.

V očích svých židovských sousedů takový Levi Alfeus selhal nejméně trojnásobně: Společnosti celníků a výběrčích daní hleděly získat co největší zisk a poplatníky často vydíraly. A navíc Levi jako Žid sloužil pohanům. A jako občan okupované země se zaprodal koloniální mocnosti.

Takový člověk snadno skončil ve společenské izolaci, v níž se stýkal už pouze se sobě podobnými. Výzva k následování mu tedy musela znít jako naléhavá výzva osvobození… Jedinečná příležitost vstoupit do jiného života a získat lepší známé… Kdo by se ostatně dnes nasazoval pro exekutory, zkorumpované politiky, bývalé estébáky? Pro všemožné kolaboranty páchající dnes neplechu v zahraničí? Komu by na nich bytostně záleželo?

Jak je o Kristu psáno v epištole Římanům: „Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“

Levimu nastala nevšední příležitost se Krista chopit. Chopí se ji Levi s náležitou pohotovostí? Teď, nebo možná nikdy, ber, nebo nech být… Nech si převrátit život vzhůru nohama…? Budou se k Levimu staří parťáci ještě hlásit? Neupadne následným vývojem okolností v něčí nelibost? Nezchudne nápadně s tímto Kristem? Jak velká nejistota se Levimu do života s Kristem propašuje? Stojí mu Kristus za to? Když se takový celník okamžitě zvedne a Ježíše následuje, jde vlastně o podobně zázračnou událost, jakou se stalo třeba uzdravení ochrnutého nedávno předtím…

„Levi nechal všeho, vstal a šel za ním.“ Zajímavé je ovšem také, jakým způsobem Ježíše následoval. Nejprve tím, že šel k sobě domů. Připravil velikou hostinu… A Kristus s učedníky šel za ním. Přijali pozvání.

Inu a koho dalšího ten celník pozve? Přece všechny své přátele – pln radosti a euforie! Neboli množství celníků a dalších individuí srovnatelného kalibru. Nikdo jiný by na takovou oslavu možná už ani nepáchl, jak už jsem výše naznačil.

Tentokrát to však mohlo dopadnout jako mimořádně radostný mejdan. Nezvyklý svátek pokání a obrácení… Mohlo to přece být opravdu dojemné, jestliže náhle nejedněm celníkům či jiným hříšníkům padaly klapky z očí. Když si při pohledu na Krista a učedníky, na jejich láskyplnou komunikaci najednou uvědomovali: „Ach jo, vždyť takhle vypadá opravdový život! Tohle nám celý život tak bolestně unikalo! Vždyť my jsme byli tak omezení, egocentričtí, krátkozrací tupci! Tohle je panečku teprve hostina!“ Najednou dost možná přestávali mít chuť vyřizovat si navzájem svoje účty. Hádat se či spřádat intriky. Přepočítávat jen donekonečna finanční zisky… Před tváří Krista a učedníků dost možná spontánně jihli… Štěstí a radost a čím dál lepší víno. Spontánní, radostné pokání. Obracení se do světla.

Farizeové ovšem nechápou, co to má znamenat. Co tím ten Ježíš sleduje, když se tou masou nejpodezřelejších individuí z kraje obklopuje? Copak je tenhle duchovní mistr vlastně zač?! Ptají se ti, kdo se špatných lidí poctivě straní, protože alespoň oni se skutečně pokoušejí zůstat neposkvrněni… Nepouštějí se se zlem do křížku… Oproti tomu vy, ryzí Kristovi učedníci: „Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?“

Kristus zprostřed svých věrných vysvětluje: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ A dodává: „Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“ To je koneckonců fakt: Jestliže je Kristus pánem všeho světa, tak kdo by na ty exekutory a mafiány mohl zapůsobit jiný?! Kdo jiný by ještě mohl vstupovat do tak neřešitelných kontextů? Někdo to přece musí dělat: Někdo mezi ty lidi musí chodit… Nyní již jako Duch Kristův – potažmo také v těch, kdo jsou Ducha Kristova plni.

A opět: Pokud se Kristus neštítil ani těch celníků, pak je s to přijmout rozhodně i nás. I s našimi nejsmrtelnějšími, nejvnitřnějšími, nejnesnesitelnějšími nemocemi si dovede poradit. Vždyť přišel ten pravý čas jej pustit ke stolu, do práce, domů… Nebránit se mu. Otevřít se mu. Poslechnout jeho výzvy k následování. Radovat se s ním na hostině… A pozvat přátele.

Nebo se nechat pozvat… Třeba i k tomu celníkovi, když uzraje jeho pravý čas. Třeba i s jinými hříšníky, když na Kristovu slavnost přijdou. Snad se ta hostina nevymkne Hospodinu z rukou… Neupřít nikomu na světě šanci.

Slovo poslání: Jk 5, 16-20