První čtení: Ž 103, 1-7

Základ kázání: L 4, 38-44

Setkáváme se s Kristem jako s mužem neomezené svobody. Jeho milost, a ruku v ruce s ní i jeho nespoutanost přesahuje všechny obzory…

Snad každý z nás v hloubi duše touží po svobodě. Jaký je však její pravý význam? Dnes už klasická filosofická definice rozlišuje svobodu od čeho a svobodu k čemu. Od čeho bys chtěl mít pokoj, člověče? Od problémů druhých lidí, aby Tě už tolik nezatěžovaly? Od druhých lidí samotných? Od sebe samotného? Od toho, co Ti brání se druhým přiblížit? Chtěl by ses nechat osvobodit od názorů druhých lidí, pokud Tě vedou k zaslepené konformitě? Nebo od vlastního svědomí, když Tě před bohapustou konformitou varuje? A k čemu se chceš nechat osvobodit? Chtěl bys hlouběji rozumět druhým? Niterněji se jim přiblížit? A toužíš také po naplněné samotě? Po štěstí oproštěném od závislosti na čemkoliv jiném než na Bohu?

Apoštol Pavel píše ve svých epištolách slova jako: „Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal.“ Nebo: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“

Ježíš věrně a věrohodně ztělesnil význam těchto slov. On, Cesta, Pravda a Boží Život. Pohyblivá a nezadržitelná cesta Boží lásky. Nepřizpůsobivá cesta. Brázdí svět volně jak vítr.

Jistě každý z nás prožívá na vlastní kůži více či méně podobných situací těm, jimiž procházel podle dnešního textu během tak krátké doby v tak zhuštěm sledu Ježíš. Každý člověk se ocitne čas od času na místě, kde druhý intenzivně trpí. A navíc třeba v širší společnosti – ve víru jiného dění. A stává se také častěji, že člověk chce vnést více světla do společnosti, ale zlo se v tu chvíli ozývá z druhých o to intenzivněji. I my se (na rozdíl od Krista) můžeme stát součástí davu, z něhož zlé hlasy mluví. Ale můžeme též spolu s Kristem prožívat situace, kdy se na nás nenechavě tlačí více těch, kdo hledají pomoc. Někdy také člověku dojde, že bez chvíle modlitby v ústraní se prakticky nepohne dál. A jako na potvoru se i tehdy může stát, že jej v té kýžené samotě dostihnou druzí se svými nenechavými požadavky. Někdy s prakticky neřešitelnými problémy – s problémy před Boží tváří složitě řešitelnými… A někdy ani já nedám pokoj člověku potřebnému jinde… A bezpochyby každý z nás čelívá lidem, kteří ho chtějí přizpůsobit svým představám. Omezit Boží obraz v Tobě nebo ve mně. I my to bohužel druhým děláme. A přitom tolik potřebují slyšet slovo Boží, snad přímo z Tvých nebo z mých úst. Sami potřebujeme dobré Slovo jako sůl.

Kristus zůstává svobodným ve všech těchto myslitelných případech. Už v pozemském těle srovnatelnými situacemi do morku kostí procházel. Proto mu můžeme s důvěrou odevzdat svoje pozemské životy. Počkejme, v jakých podobách nám je vrátí. Vše, co by jinak zůstalo neřešitelné. Vše, co se kvůli našim slabostem neustále neuskutečňuje. Vše, co se zdá být neuzdravitelné a nenapravitelné. I svoje nemocné souputníky. I umírající. Zesnulé… Zlé… Čekejme, co nám Boží Duch z jejich životů v pravý čas vrátí.

I svou neschopnost zůstat s ním chvíli o samotě můžeme odevzdat. Stejně jako svou neschopnost zůstat s druhými lidmi. Pohnout se o krok dál. Zkrátka svou bytostnou nesvobodu v tisíci formách můžeme bez obav odevzdat. Počkejme, co nám místo ní dá.

Kristus, ten nepřerušený Život. Jeho milosrdenství je věčné. Když přichází do Šimonova domu po dlouhé šňůře kázání a uzdravování, nachází tchyni souženou silnou horečkou. Ostatní ho za ni prosí. Situace člověka, který je stižen problémem, mu není lhostejná. Neodsouvá ji jako nepohodlnou do pozadí. Nezlehčuje ji. Nehledá místo ní rozptýlení. Ani jakýsi „duchovnější“ svět. Má smysl se u něj přimlouvat. Šimonova nemocná příbuzná je to nejdůležitější, co se v místnosti v tu chvíli děje. Tato nemocná žena, stranou všeho dění, je nyní centrem Ježíšovy spásy. I ve svých nemocech a neschopnostech se stále stáváme centrem Kristovy spásy. I naši nemocní, bezmocní a odsunutí druzí. „Postavil se nad ní, pohrozil horečce, a ta ji opustila. Ihned vstala a obsluhovala je.“ Horečka zde hraje roli ztělesněného nepřítele, kterého však Ježíš okřikne jako nezbedné dítě. Všímáme si také, že nemoc se u této ženy projevovala bezmocí v oblasti smysluplného jednání – v tomto případě prostého obsluhování hostů. Kristus osvobozuje mimo jiné ke spontánní péči o druhé. K radostnému a nenucenému pečení buchty například. Další příklad neomezené svobody, kterou Bůh přináší.

„Když slunce zapadlo, všichni k němu přiváděli své nemocné, kteří trpěli rozličnými neduhy; on vzkládal ruce na každého z nich a uzdravoval je.“ Zůstává osvobozen i od denních a nočních dob. A nespoutaný a nejvýše nad věcí, věnuje se i velkému davu, dokud to má aspoň nějaký smysl. A rozhodně svobodný od špatné reklamy, když z „mnohých vycházeli i démoni a křičeli: ‚Ty jsi Boží Syn!‘ Hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš.“ Čelí zneužívání svého jména.

A když „nastal den, vyšel z domu a šel na pusté místo“. Zůstává svobodný i od dosavadních míst a společností. Nenechává se omezit územními ani mezilidskými hranicemi. A nebojí se vracet ani do pustin. Tam, kde se v postním období konfrontoval s pokušením tváří v tvář. Tam může zároveň v modlitbě rekapitulovat minulost. Oprostit se od povrchního lpění, rozhodnout nově o budoucnosti…

I nám někdy bývá takové samoty zapotřebí. I my se však můžeme projevovat jako ty nepokojné zástupy, které přišly až k němu „a zdržovaly ho, aby od nich neodcházel.“ Lpěli na vnější přítomnosti konkrétního člověka – chtěli ho ochočit, aby tam plnil jejich potřeby, staral se bezmezně o jejich vlastní zájmy. Aby ho vtěsnali do vlastních omezení. Nedohlížejí, že Kristus s nimi chce zůstat radostně jinak. Zdánlivě třeba nepřítomněji – ale všudypřítomně, když zůstanou s ním skrze důvěru spjati.

„Řekl jim: ‚Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán.‘“ Zůstává bytostně svobodný od jejich požadavků. A zřejmě také od jejich žebříčků hodnot. Teď musí zvěstovat. Zprostředkovat vzácná slova. Člověk mnohdy nedovede živě procítit, že existuje něco důležitějšího než například zdraví. To je pochopitelné. Kristus zůstává tak zvláštně svobodný od našich priorit. Převyšuje je. A koneckonců o to hlouběji druhé v kritických chvílích uzdravit chce. Ač si představit nedovedeme konkrétní způsob. Ale ne naše vůle se staň. Nech Krista chodit po všech jeho záhadných cestách. Nechme jej projevit nespoutanou Vůli v našich životech. Byť se nám někdy bude jevit jak komplikace, ba jako vzdalování Boha. I když nám Ježíš v konkrétní podobě jako by zmizí z dohledu. I víra když se hroutí.

„A kázal v judských synagogách.“

„Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

Slovo poslání: Fp 1, 8-11