Kazatel: Jiří Kučera

V soužení jsem volal Hospodina,
Hospodin mi odpověděl, daroval mi volnost.
Hospodin je při mně, nebojím se.
Co by mi mohl udělat člověk?
Hospodin je při mně, mezi mými pomocníky,
spatřím pád těch, kteří mě nenávidí.

(Ž 118, 5-7)

Píseň: Ó chvalte laskavého Pána (118, 1.8)

Vstupní modlitba:

Bože náš,
Scházíme se zde, abychom slyšeli tvé slovo,
abychom pochopili něco o sobě, a o světě ve kterém žijeme.
Přicházíme, abychom také prožili něco z toho, co jsme již dříve pochopili.
Scházíme se zde, protože si také uvědomujeme,
že nemůžeme žít svou víru jen sami v sobě a pro sebe,
ale že naše víra má i své společenské projevy.
Přicházíme, protože si uvědomujeme, že ne vždy dostojíme vlastnímu přesvědčení.
Ne vždy je naše jednání, naše rozhodování a smýšlení správné.
Pane, prosíme za odpuštění.
Odpusť nám naše smýšlení, slova a skutky, které nevycházejí z tvé lásky,
ale pouze z našeho vlastního prospěchu.
Odpusť nám, že často nejsme pro druhé bližními.
Pane, obnov i dnes svou lásku v nás.
Za to tě prosíme ve jménu Boha otce, i Syna i Ducha svatého.
Amen.

I. Čtení: Ex 32, 7-14

Píseň: Nám pomoz, Pane milý (631)

Základ kázání: Lk 15,1-3.11-32

Jaká postava je nám bližší, nebo jaké postavě v podobenství více rozumíme? Je to postava mladšího syna, který se chce postavit na vlastní nohy, vezme si, co mu náleží a pokusí se zabezpečit sám? Nebo je to postava otce, milujícího rodiče, který chce dát svému dítěti možnosti a prostředky k tomu, aby se mohl o sebe postarat sám a nemusel být na něm závislý? Nebo rozumíme více staršímu synovi, který věrně slouží na otcově hospodářství, má na něm podíl a tak když přijde jeho mladší bratr s tím, že vše jaksi špatně proinvestoval a otec mu ještě chystá hostinu, tak se rozčílí a cítí se ukřivděn?

Ježíš vypráví toto podobenství celníkům a hříšníkům… a také farizeům a zákoníkům, kteří reptají na to, že Ježíš do své blízkosti pouští právě ony hříšníky a celníky. Farizeové a zákoníci vytýkají Ježíšovi, že přijímá ty, kteří promarnili svou šanci na nábožensky čistý život. Říkají o Ježíšovi: On přijímá hříšníky a jí s nimi.

Ježíšovo posluchačstvo je tedy pestré. Jsou tam jak náboženští horlivci a „spravedliví ve víře“, tak ti, kteří přicházejí za Ježíšem z okraje společnosti. Z tohoto úhlu pohledu by se tedy mohlo zdát, že obě skupiny posluchačů jsou v podobenství jasně zastoupeny dvěma bratry. Farizeové, to je ten starší bratr. Zatímco celníci a hříšnici, to jsou ti mladší, ti co opustili svého otce. Ale domnívám se, že bychom takovému jasnému rozdělení rolí neměli hned podlehnout. Myslím si, že lidské životy jsou pestřejší než takové jasné rozdělení. Domnívám se, že můžeme v životě zažít jak takové okamžiky, ve kterých se budeme cítit spíše ukřivděni a budeme odmítat přijetí těch, kteří neuspěli, tak i takové momenty, ve kterých budeme zakoušet pocity vlastního provinění, pocit neúspěchu a touhy po přijetí. Proto si myslím, že by byla škoda, kdybychom se v tom dnešním podobenství identifikovali jen s jednou postavou, jen s jednou rolí. Vždyť i my sami v životě zastáváme rolí více. Myslím si totiž, že snad všechny tři postavy tohoto podobenství nám mohou být něčím blízké a zároveň něčím vzdálené. Něčím nám mohou imponovat a v něčem jim zase nemusíme zcela rozumět. Můžeme pak přemýšlet o tom, zda bychom v jejich situaci jednali stejně. Báli bychom se vrátit domů poté, co jsme tam dostali vše potřebné k životu, ale nějak se to nevydařilo a nemáme už kam jinam jít? Nebo zda bychom snadno přijímali nějakého neúspěšného člověka, kterému se dostává další životní šance a přijetí? A rozumíme otci, který bezmezně přijímá tak rozdílné lidi, jako jsou jeho synové?

Není bez zajímavosti, že jednání otce v podobenství překvapuje oba jeho syny. Každý má nějaké očekávání, nějakou představu o tom, jak asi bude otec jednat, ale skutečné otcovo jednání se jejich představám vymyká.

Mladší syn má představu otce, který dává jen jednu šanci. Vidí otce, který netoleruje neúspěch. Proto mladší syn sám v sobě bojuje s tíží pokání. Domnívá se, že se musí kořit před svým otcem, aby ho přijal aspoň jako toho posledního nádeníka. Jenže otec jedná jinak.

A starší syn, ten zas vidí v otci autoritu spravedlnosti – soudce. Jakéhosi neúprosného spravedlivého, který podle ekonomické logiky jedná i s lidmi. Pokud od něj někdo něco dostal, tak to buď vrátí, ale rozhodně to nemůže promrhat a přijít si pro další. Je to však jen představa staršího syna. Otec jedná jinak.

Představy obou synů mohou být podobné představám mnoha náboženských lidí. Ostatně mohou být v něčem a někdy podobné i našim vlastním představám. Očekávání, které lidé projektují do náboženského života, nebo dokonce do Boha se ale mohou zásadně lišit od toho, co náboženský život nabízí, popřípadě jak Bůh jedná v lidských životech.

Zůstaneme-li u představy, že Bůh je neúprosný, že Bůh netoleruje žádnou chybu, žádný neúspěch, pak jsme na cestě k depresi, kterou může způsobit každé sebemenší selhání a zaváhání. V takovém případě upadneme do neustálého sebe-obviňování a Bůh se stane krutým despotickým vladařem, který nás svou všemohoucností bude stále srážet na kolena. Pokání… pak už jenom to pokání bude naplňovat náš náboženský život, který bude jen přetékat nenaplněnou touhou po přijetí. Na radost, která by se snad chtěla trochu prodrat přes hráz sebe-pohrdání a sebemrskačství, budeme hledět s nedůvěrou. Zvrácenou radostí bude dostatečně kruté pokání a sebezapírání. V tom si budeme libovat. Jen v krutém pokání budeme potvrzovat sami sebe jako náboženské lidi, jako křesťany a křesťanky.

Nebo můžeme zůstat u představ staršího bratra. To se pak náš náboženský život omezí jen na pravidla a jejich dodržování. Nedovolíme, aby nějaký ztroskotanec jen tak zadarmo mohl prožít milost a pocit záchrany. Budeme hlídat a střežit milost, kterou sice nevlastníme a kterou tak úplně nechápeme, ale hlavně nedovolíme, aby si z ní někdo jen tak bral. Radost a milost pohřbíme pod nánosy pravidel a zákonů.

Jsou to zřejmě tendence, které ohrožovaly zvěstování Boží milosti tehdy v době Ježíšově. Jsou to ale také tendence, které i dnes se snaží mnohým lidem brát milost, se kterou Bůh k člověku přistupuje. Jsou to přece fundamentalisté všech světových náboženství, kteří nechtějí dopustit, aby věřící zakoušeli milost, lásku a přijetí. Oni sami se chtějí stát branou k věčné blaženosti. Chtějí distribuovat něco, co jim nepatří. Fundamentalisté jakéhokoliv světového náboženství chtějí kontrolovat náboženský život lidí. Bombardují nás pravidly a zákony, které nesmíme nikdy překročit, protože pak bychom se prý dostali mimo Boží milost. Chtějí nás pokořovat a stavět nám neustále před oči naše provinění a nutit nás k pokání. Ale ne proto, abychom došli Boží milosti, ale aby oni sami upevnili svou moc nad námi, nad naší vírou a vším krásným a radostným, co k ní patří. Fundamentalisté všech světových náboženství vykrádají staleté a tisícileté náboženské tradice. Kradou radost z víry, laskavost a solidaritu.

Zdá se, že i bratři v tom dnešním podobenství, ne tedy zcela v takové extrémní pozici, ale částečně podléhají takovým představám. Mladší syn se vydává cestou pouhého pokání a starší syn jako náboženský policista střeží poklad milosti. Nic z toho jim ale nepřísluší a příběh tak může pokračovat jen díky milosti a lásce, která se nenechá uvěznit a omezit a vstupuje do děje prostřednictvím otce. Představy obou bratrů ať už více nebo méně fundamentalistické, jsou překonány přijetím a pozváním k radosti. Není potřeba jim vysvětlovat, že jejich představy jsou mylné, že jejich představy neví nic o milosti, která přijímá bez rozdílu. Oba jsou totiž otcovým jednání zaskočeni. Vždyť jaké to muselo být pro mladšího syna překvapení? Po neúspěšném dobrodružství shání aspoň trochu jídla a tuší, že si vše bude muset tvrdě odpykat, ale místo toho mu otec běží vstříc s otevřenou náručí. A jaké to muselo být překvapení pro staršího syna, který sice stále žil v blízkosti otcovy milosti, ale nikdy si jí pořádně neuvědomil a zakouší ji teprve ve vlastním rozhořčení, když vidí, jak otec přijímá někoho, koho on by rozhodně nepřijal.

Otcovo milosrdné přijetí v podobenství zřejmě překvapilo oba syny a zřejmě také i Ježíšovy posluchače. Překvapuje i nás?

Shledání bratrů s otcem vyvolává v Ježíšově podobenství radost. Je to radostné setkání, kterému předchází různé zkušenosti, neúspěch, boj s vlastními předsudky a odmítání druhých. Zdálo se, že už se nikdy neshledají. Překážky se zdály být nepřekonatelné. Milost však tyto překážky překoanlo. A není to milost, kterou lze svázat do náboženských předpisů a pravidel, je to mnohem spíše milost, která nás překvapí, jako překvapila oba syny v podobenství.

A jak jsem říkal na začátku, nemusíme se v tom dnešním podobenství identifikovat jen s jednou postavou. Milosrdné přijetí, milost samotná nás v životě může překvapit v různých rolích. Možná my jsme někdy v pozici neúspěšných a ztroskotaných. A jindy možná jsme to my, kteří nelibě neseme nějaké milostivé přijímání druhých. Ale proč bychom to také nemohli být my, kteří milostivě přijímají, kteří zavdávají příčinu k radosti, kteří prokazují milosrdenství ve světě.

Ježíšovo podobenství ukazuje na radost, kterou můžeme jako lidé zakoušet díky Boží milosti. Radujme se společně a to i následující písní….

Píseň: Radujme se vždy společně (397, 1.11-13)

Ohlášky

Přímluvné modlitby:

Prosíme tě za bdělost a citlivost. Za to, abychom plně a vědomě prožívali své životy.

Prosíme tě, vyslyš nás

Prosíme tě za schopnost solidarity, soucitu a empatie. Ať můžeme být nablízku potřebným. Ať k nim nepřistupujeme jako vševědoucí, ale ať umíme žít jako bližní, jako rovní mezi rovnými.

Prosíme tě, vyslyš nás

Prosíme tě pane za lidi, za muže a ženy, kteří chtějí věrně svědčit o vlastní náboženské tradici a šířit ve světě lásku a milosrdenství. Prosíme tě za jejich životy, neboť zejména oni bývají terčem násilí.

Prosíme tě, vyslyš nás.

Prosíme tě za úspěch všech diplomatických jednání, která mají za cíl nastolení míru tam, kde se i dnes stále válčí.

Prosíme tě, vyslyš nás

Prosíme tě za lidi bez domova a také za lidi, kteří putují světem, aby našli malé místečko, kterému by mohli říkat domov.

Prosíme tě, vyslyš nás

Prosíme tě za chudé a hladové. A také tě prosíme za moudrost politických vládců v našem světě, ať proti chudobě a hladu efektivně jednají.

Prosíme tě, vyslyš nás

Prosíme tě za všechny potřebné.

Prosíme tě, vyslyš nás

Modleme se pak společně:

Otče náš, který jsi v nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dejž nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
Jako i my odpouštíme naším viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé je království i moc i sláva na věky.
Amen

Píseň: Pomoz mi, můj Pane (384)

Slovo poslání: Gal 5, 13-14

Požehnání: Nu 6, 24-26

Píseň: I když se rozcházíme (685)