První čtení: Lv 24, 10-23
Základ kázání: Mt 5, 38-48

Milí přátelé, náš první dojem z citovaných textů může být takový, že Ježíšova slova jsou skutečně osvícená oproti barbarským tradicím prapředků, kteří si napříč staletími vyráželi zuby – starozákonní svět jako násilná spoušť, do níž přišel hodný Ježíš, aby jí učinil přítrž. Je žádoucí položit si otázku, nakolik bychom takovým pojetím Starému zákonu křivdili. Mimoto stojí asi za úvahu, že v naší společnosti jsou zákony čímsi velmi odtažitým a neosobním, co na nás dopadá nepřímo. Spácháme přečin nebo zločin, a právní mašinérie nám rozvleklým tempem vypočítá určitý počet let vězení na základě mnoha vysledovatelných i nevysledovatelných pohnutek zákonodárců, soudců, advokátů… Souvislost potrestání či nepotrestání viníka s rehabilitací oběti navíc mnohdy už vůbec nevnímáme, často se tato souvislost reálně vytratila. O to skeptičtěji hodnotíme smysl jakýchkoliv zákonů. V izraelské společnosti Mojžíšovy doby byla však souslednost zločinu a trestu vnímána o mnoho bezprostředněji.
A oproti stavu, jenž možná panoval v izraelské společnosti Mojžíšovy doby, mohla působit skutečně osvíceně formulace zákona: „Když někdo zmrzačí svého bližního, bude mu způsobeno, co sám způsobil: zlomenina za zlomeninu, oko za oko, zub za zub; jak zmrzačil člověka, tak ať se stane jemu.“ Jednak šlo o obranu před krevní mstou a před roztáčením koloběhu násilí donekonečna, k němuž směřovala například slova Kainova potomka Lámecha: „Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“ Oproti tomu Mojžíš jasně vymezil Izraelcům hranici: Oko za oko – a dost. A navíc: utlačovaný a utištěný měl přece díky tomuto zákonu dojít zastání – moc Hospodinova je s ním!
Příběh o ukamenování zlolajce kvůli rouhání v nás možná vzbudil pocit fanatické krutosti. Snad nám jej alespoň částečně zpřístupní čtení z toho úhlu pohledu, že Jméno (Hospodina, jež v textu není z posvátné bázně ani zapsáno) – že Hospodin tohoto Jména je garantem všech zákonů, které vnášejí do společnosti lidský řád; že s významem tohoto Jména význam všech lidských zákonů stojí a padá. Nehledě na to, že zlolajcův rouhavý ne-vztah k Hospodinu patrně prozrazoval jeho duchovní smrt, což byla na rozdíl od smrti tělesné absolutní tragédie, jíž nesměla být izraelská pospolitost nakažena.
Nepřeslechněme, že ani Kristus z nároků spojených se svatým Jménem neslevuje, vždyť říká: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Zde dosti věrně cituje verš, jenž je obsažený rovněž ve Třetí knize Mojžíšově: „Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh jsem svatý.“ Kristus z Mojžíšova zákona nevyvařil slabší odvar, ale naopak ukazuje jinou, ještě vzácnější cestu k jeho naplnění. Nejde již akorát o první pomoc v podobě regulace koloběhu krutosti, jde již o paradoxně odzbrojující lásku k nepříteli.
Na jednu stranu nejsme dnes vzdáleni pohoršení nad primitivně znějícím: „Oko za oko, zub za zub.“ Na druhou stranu tváří v tvář přemíře násilí mohou člověku neméně vadit slova: „Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.“ Dává taková výzva kloudný smysl v situaci týraných a šikanovaných, kteří jsou beztak mláceni do obou tváří? Jaká je litera a jaký je duch těch slov? Věřím, že Kristus se okamžitě přiklání na stranu utiskovaných a bezbranných a že jejich bezmoc je sama o sobě dostatečně vypovídající. Výzva k nastavení druhé tváře zní asi naléhavěji lidem, jimž nějaká moc zbývá. I lidé totálně odzbrojení a bezmocní však mohou docházet alespoň osvobozující moci nad nenávistí. Pokud jsem pohlcen nenávistí k agresorovi, svobodný od něj nejsem. Pokud se od této nenávisti osvobozuji, snad se i jeho nenávist začne o mou svobodu tříštit. Proto je Kristovo odpuštění počátkem naší svobody. Existuje mnoho lidí, v jejichž případě potrvá třeba měsíce nebo léta, než se dopracují k odpuštění těm, kdo jim silně ubližovali, a je zásadní, že k němu vůbec učinili krok. Lze si též snadno představit situaci šikanovaného, jenž násilníky zarputile nenávidí a prahne po pomstě, k níž však nedostává moc. Oproti tomu Kristus říká: Milujte své nepřátle. Je to výjimečná cesta toho, kdo v rozhodujícím okamžiku nastaví druhou tvář, i když mu náleží veškerá moc na nebi i na zemi. Takovou lásku nelze vnutit. Kristus však napříč lidskými vztahy otvírá prostor zvláštní svobody odjinud.
A protože nezvládáme milovat nepřátele ani trochu automaticky, má smysl rovnou zdůraznit i ten dodatek: „a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ Modlete se, protože duch je odhodlán, ale tělo je slabé. Jistě má smysl to opakovaně zkoušet, pokud mě někdo trvale hněvá, pokud mě bludný kruh hněvu trýzní: Odhodlat se k pravidelným přímluvným modlitbám za takového člověka. Jaké proměny se časem v mém vztahu k takovému člověku odehrají?
Zajímavý je i další moment charakteristický pro nastavení druhé tváře – ta skrytá neodbytnost duchovního zápasníka: Nemysli si, že se mě tak snadno zbavíš – chtěl bych se s Tebou skutečně setkat, a proto před tebou neutíkám, taky si všimni, že jsem se rezignovaně nezhroutil hned tvé první ráně, navíc po tobě překvapivě nejdu, ale vystavuji se ti tváří v tvář, tak bolestně se snažím s tebou potkat – má čistá druhá tvář tě neopustí ani v tvých nejhorších nočních můrách; dokud nevzejde jitřenka.
Kristus inspiruje i k dalším odzborujícím způsobům, jak sebrat zlu vítr z plachet: „Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.“ Jeho slova se vztahují k oficiálnímu římskému zákonu, který umožňoval římským vojákům využít služby náhodně osloveného občana, aby jim onu jednu míli nesl věci nebo dělal průvodce. Lze si představit případy, kdy římští vojáci zneužívali tohoto legálního prostředku k nemístné šikaně okupovaných Izraelců. Jít s někým dvě míle pak opět znamenalo gesto: Nehraji s tebou tvou hru na utlačovatele a utlačovaného, náš vztah mi stojí za dalako víc, a proto o značný kus cesty přesáhne tvůj plytký mocenský nárok, chtěl bych tě potkat jako člověk člověka, nikoliv jako podřadný tažný soumar anonymního vojína impéria. Pojďme si raději ještě jednu míli svobodně povídat.
Nejde zdaleka jen o technický výpočet typu jedna plus jedna rovná se dvě. Kristus spíš zobrazuje jakousi třetí cestu ze dvou – mezi bílou a černou z čistého nebe blesk duhové barvy. Variace tohoto tvořivého principu jsou nejrůznější… Počínaje zcela prostými projevy neubitého lidství. Vzpomínám na vyprávění mého otce o tom, jak zdravil s nehranou vlídností arogantní lampasáky na vojně. Avšak nebyla v tom z jeho strany žádná podlézavost. Po určité době si všiml, že i oni s ním mluví s nenadřazenou vlídností. Věřím, že o neustávající dmýchání každého takového plamínku lidství jde i ryzímu Bohočlověku Kristu. A oheň vzplane.
Někdy je navíc skutečně na místě popustit uzdu fantazie a představit si, co bychom mohli prokázat příznačně nečekaného, neřkuli dokonce opravdu krásného někomu, kdo nás chce využít, ovládnout, anebo kdo nás nepokrytě terorizuje. V Kristově vizi tohoto přehodnocení vztahů nehraje roli žádná vypočítavost, ale prosté prozření, že láska je ve skutečnosti jediná moc, v jejíž sféře má smysl žít.
Slova o druhé tváři či druhé míli slouží jako příklad zvláštního jednání vůči tomu, kdo má převahu nad námi. Dále Kristus ošetřuje vztahy k těm, nad nimiž máme mocenskou převahu my: „Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe půjčit, od toho se neodvracej.“ Přes všechna naše osobní a situační ale – je přece dobře, že výchozí věta zní tak jasně. Chce se mi alespoň dodat: Neodvracej se od něj, i když mu zrovna nemůžeš půjčit to, co požaduje, nebo když se ti zdá, že tě chce využít, nastav mu druhou tvář – možná, že od Tebe jako od člověka dostane ještě něco jiného.
Drobný ilustrační příklad: Nevím, jak tady, ale v Praze je celkem běžné, že lidé drogově závislí žádají náhodné chodce o drobné – zkuste jim ve vší úctě věnovat třeba kus dortu ze svatební výslužky; možná se setkáte s vděčnou a důstojnou odezvou… A manipulativní hru tak opět prolomíte.
Jsou ovšem stále také lidé v akutní nouzi, a má jistě smysl si klást otázku, jak jim například zachránit život, i když se do toho většině ostatních lidí nechce.
Kristus svou láskou přesahuje každou oklešťující hranici: „Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?“ Čili pokud si jako křesťané vypomůžeme navzájem a pokud mluvíme spolu navzájem, nečiníme nic zvláštního. Je vždycky otázkou, jestli tam venku za hradbami není někdo, kdo by s někým z nás v tuto chvíli potřeboval mluvit naléhavěji, kdo by od někoho z nás potřeboval něco nezbytněji.
Kristus symbolizuje neustálé prolamování hranic – chrámová opona se roztrhla a Kristovo tělo se láme a jeho krev se vylévá za mnohé. Kristova osobní zóna se neustále prolamuje, aby přijala každého nečekaného hosta, jenž upřímně po tomto přijetí touží. I my jsme vtahováni do tohoto spásného dění, v neposlední řadě také proto, abychom se jím strženi sami nadále lámali pro druhé; dokonce vstříc našim nepřátelům.