První čtení: Ex 34, 4-10
Základ kázání: Mk 2, 1-12

Milí přátelé, možná, že každému z nás už při prvním poslechu toho příběhu cosi nehraje. Co všechno nás může udivit?
Udivuje nás občasná přitažlivost Ježíšova působení, když v jeho dosahu už ani přede dveřmi není k hnutí? Patrně by nás potěšilo, kdyby v této modlitebně přilákal alespoň příležitostně takový dav.
Nebo nás udiví především fakt, že zástup nebyl schopen uvolnit těm čtyřem, co nesli ochrnutého, k Ježíšovi cestu? I když by nejspíš mělo být jednou z priorit v Kristově přítomnosti uvolňovat prostor lidem trpícím a lidem pomáhajícím?
Nebo nás upoutává ta nezvyklá soudržnost a nadměrná energie, se kterou ti čtyři zápasí o nový život pro svého ochrnutého blízkého? Ta jejich duchapřítomná fantazie, až nepokrytá drzost, když rozeberou střechu – poškodí cizí majetek, aby ochrnutého spustili na lehátku k Ježíšovi? Přeplněnou modlitebnu bychom si asi příležitostně přáli. Méně už toužíme po tom, aby nám někdo rozebral střechu nad hlavou. Pravda, i velmi příznivé události s sebou nesou specifická úskalí.
A připadá nám zvláštní, když Ježíš zvěstuje odpuštění hříchů, přestože ochrnutý chtěl možná raději vstát a chodit? Dost možná proto ti čtyři vynaložili tolik sil, aby jej ke Kristu dovlekli a spustili.
Nebo jsme spolu se zákoníky udiveni, když Ježíš jenom tak, beze všeho vyřkne: „Jsou ti odpuštěny hříchy“? Nezní nám takové konstatování i dnes příliš lehkovážně?
A udivuje nás, že Ježíš uzdravil ochrnutého, když viděl jejich víru? Do jaké míry šlo pouze o víru těch čtyř? Zmohl se v tu chvíli ochrnutý sám ještě na špetku víry?
Nepřestává nás stále udivovat ta klasická popuzenost zákoníků? Proč jim tak notoricky uniká ta převratnost, s níž Ježíš páchá dobro, kudy chodí? Proč je tak baví neustále zvažovat, zda jeho láska je v rozporu se zákonem?
Připadá nám také poněkud nepřiléhavá ta Ježíšova nezvyklá otázka: „Je snadnější říct ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy‘, anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘“
Divíme se, že Ježíš ochrnutého uzdraví jakoby mimoděk – aby demonstroval moc odpouštět hříchy, přestože pro ochrnutého muselo být fyzické uzdravení dosti podstatnou životní změnou?
A neudivuje nás ten divný pokyn: „Vstaň, vezmi své lože“? Proč by koneckonců nešlo chodit i bez lože? A vedle rozebrané střechy by pohozené lože už přece nezpůsobilo mnoho nadbytečného nepořádku.
Udivuje nás, že ochrnutý vstal a vyšel před očima všech?
Je pro nás celá ta souslednost událostí nakonec také tak podivuhodná, že prohlásíme spolu se všemi, kdo tam tehdy byli: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli“?
A s kým se ztotožňujeme v tom divuplném příběhu? Jaké všechny životní postoje a role jsou nám v něm povědomé? Zůstáváme občas jedněmi z davu stojícího jako bariéra mezi Kristem a nějakým postiženým člověkem – anebo také mezi Kristem a pomáhajícími? Jsme někdy touto bariérou mimoděk třeba proto, že si už nějaké obvyklé pozemské události nevšímáme – momentálně plně zaujati Kristovou působností, anebo naopak pro mechaničnost zavedeného církevního dění, jež nás poněkud ukolébává? Anebo nás samotné někdy natolik zaměstnává vlastní potřeba uzdravení, že potřeby druhých lidí přehlížíme a nevšímáme si jich z toho důvodu? Takové pozice jsou naprosto lidské, ale náš příběh tím naštěstí vůbec nekončí.
Připadáme si také někdy jako ti čtyři? Více či méně vysíleně neseme někoho blízkého. Nechceme jej odložit jako nepotřebného stranou. Zůstává uprostřed nás. Poněkud zoufale toužíme po zlepšení jeho situace. Naštěstí na to nejsem zdaleka vždy sami.
Nebo si naopak připadáme sami neseni? Díky Bohu za všechny takové lidi, kteří nás duchovně i hmatatelně spolunesou.
A dovedli bychom se také v krizovém momentě dopustit něčeho tak odvážného a hraničního jako ti čtyři, když rozebrali střechu? Je skutečně nadějné, že Kristus vidí do nejzazších hlubin srdcí. A neodmítá ani všemožné zoufalce ani poněkud extravagantní bratry a sestry, jež by někdo jiný třeba raději hnal s nepořízenou i kvůli malichernějším projevům, než jakým je rozebrání střechy. Ježíš je ovšem naopak nadšený vírou těch čtyř – vírou, jež hory přenáší a krytiny rozebírá – vůbec na ně nepohlíží s despektem. A ukazuje se také, že víra je záležitost vztahová, nikoliv individuální. Vždyť Kristus vyhlásil odpuštění pro jejich víru. Víra se mezi námi přenáší jako nakažlivá nemoc z jednoho člověka na druhého. Mimo jiné proto je komunita církve tak smysluplná. V jednu chvíli třeba intenzivněji neseme, ve druhé chvíli jsme o poznání více neseni vírou těch, kdo nás obklopují.
Chápeme také někdy docela dobře samotného Ježíše? Chceme také tak upřímně a čistě druhým zprostředkovat smíření a odpuštění? Připadáme si někdy také tak nepochopeni jako on, když slušní lidé kroutí hlavou: To přece nejde, jenom tak beze všeho odpouštět.
Nebo si naopak připadáme jako samotní zákoníci – ani jejich pozice nám přece nemusí být nikterak vzdálená: Pochopitelně, lidé si mohou za spoustu věcí svým způsobem sami. Občas by se přece měli hluboce konfrontovat se svými hříchy. Někdy se člověk odcizený musí skutečně zastavit, nebo třeba na delší dobu ulehnout, aby konečně došel sebereflexe. Vždyť právě jakožto věřící se odkazujeme k Hospodinu, který i v Mojžíšovi vzbuzoval nesmírný respekt, když procházel pouští v dýmovém oblaku a v ohnivém sloupu. Prokazuje sice milosrdenství tisícům pokolení, avšak viníka neponechá bez trestu! Člověče, dávej si přece pozor, abys to odpuštění nerozhlašoval příliš lehkovážně. Dej přece pozor, abys tu někoho falešně nechlácholil lacinou milostí.
Začínáme také někdy skutečně chápat Krista, i když jeho otázka zní zprvu tak paradoxně? „Je snadnější říct ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy‘, anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘“ Přicházíme už s drtivou platností na to, že urovnání vztahů s Bohem i s lidmi je skutečně dějem nejvyšší žávažnosti – že vůbec nejde akorát o laciná slova. Kristu skutečně odpouštění stojí za nejvyšší riziko, za vlastní nasazení až do krajnosti – už zpočátku nad sebou nechává beze všeho rozebírat střechu – a jaké jsou teprve konce té Kristovy draze šířené milosti, i když se tak často setkává u lidí s příliš lacinou odezvou? Milující však neumí jinak než s odpuštěním znovu a znovu riskantně nasazovat vlastní život.
Dochází nám někdy skutečně v plné šíři – nebo alespoň částečně, že odpuštění hříchů a smíření s Bohem i s lidmi je mnohem zásadnější než fyzické uzdravení? Víme moc dobře, že fyzická bolest bolí a stojí člověka mnoho. Záležitosti jako odpuštění nebo neodpuštění jsou ovšem jakoby v myšlenkách, jakoby nic. Lze si však přece jen neztenčeně vážit odpuštění a smíření i tehdy, když se fyzický stav člověka nezlepšuje? Někteří citliví lékaři nebo například nemocniční kaplani takové situace zdokumentovali: Nevyřešená duševní a duchovní trýzeň dokáže způsobit i v případech nejzávažnějších nemocí více utrpení než tělesné příznaky. Otevřený rozhovor, jenž ke smíření pokřivených vztahů vede, může být v takových případech skutečně podstatnější než úprava medikace. I v období banálních onemocnění a drobných krizí různé nevyřešené vztahové záležitosti vyplouvají často v našich myslích na povrch. Kéž bychom nebyli ani ve stavu znehybnění neslyšící nebo přehnaně skeptičtí, když je řečeno nám: „Dítě, odpouštějí se ti hříchy.“
Je nám také někdy mimořádně blízká ta situace ochrnutého, jenž přece jen nakonec vstává? Není už znehybněn svými problémy, ale na druhou stranu mu není umožněno jenom tak lehounce poskakovat – místo toho je řečeno: „vezmi své lože a jdi domů.“ Přejímáme sice znovu vládu nad svými životy, ale neseme si připomínky svých znehybnění v určité podobě s sebou – důvěrně nadosah. I naše nemocniční lůžka k nám patřívají. Anebo třeba neradostné vzpomínky, léky v šuplíku, zahojené jizvy a tak dál. Snad jako minulost, dotvářející naše životy neodmyslitelně. Snad jako připomínky našich omezení; hmatatelné symboly naší naprosté odkázanosti na Boží milost.
A ztotožňujeme se alespoň občas s davem, který se při setkání s Kristovou vůlí diví: „Něco takového jsme ještě neviděli?“ Nebo přece jen podléháme tendenci pomyslet si: To už tu všechno bylo. Kristus odpouští – což k popisu jeho práce patří. Nějací nadšenci pomáhají lidem, kupodivu jim zbývá dost sil na rozebrání střechy. Kdosi se jednou za čas uzdraví, patrně mu přitom i duchovní útěcha pomůže – snad jde o sugesci. My jsme už trochu zmoženi tím nošením loží a křížů a ochrnutých blízkých, ale i jiných břemen. Proto už po nás nelze chtít, abychom přehnaně žasli.
Díky Bohu za prostor k údivu, když tvoří všechno nové.