Památka zesnulých

První čtení: Iz 65, 16-25

Základ kázání: Ř 8, 14-23

„Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“, píše apoštol Pavel. Kristův život se týká nás všech jako počátek životů našich. I my jsme vtahováni do nejdůvěrnějšího vztahu s Bohem, s Nevystižitelným a zároveň Nejbližším, který nás jako vlastní děti ve svatém Duchu přijímá. A v harmonické rodině panuje svobodná atmosféra, jak píše apoštol Pavel dál:

„Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovstv, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ Naše nejniternější touha volat k Bohu jako k našemu nejbližšímu je už sama zároveň znamením, že mu tak blízce náležíme. A jako jeho děti jsme Bohu milejší než sami sobě, a proto nevypadáváme z jeho pozornosti, péče ani paměti. Kristův život se nás týká jako počátek životů našich. A Kristovo vzkříšení jako umožnění vzkříšení našich. A tak nás nadále neohrožuje žádná neosobní, destruktivní moc. Netrvá důvod přijímat ducha otroctví – vládu zotročujících sil prázdnoty a nelásky. Dokonce ani sama smrt už nad námi v Kristu nemůže zvítězit. Proto nemusíme propadat strachu, ba ani ochromujícímu strachu ze smrti. Nic z toho, co přetrvá v lásce Živého Boha, nepomine ani v našich životech.

Strach ze smrti také často souvisí se strachem z Božího soudu. Jako Otcovy děti se však nemusíme ani soudu dál bát. Jde mu o naše dobro; a tak nám může jít o jeho dobro. Co patří jemu, patří i nám, jak dále rozvádí apoštol Pavel:

„A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“ Je Otcovou vůlí, abychom zdědili Kristův život v celé jeho plnosti. K níž bohužel náleží i Kristovo utrpení. Nejde o lacinou útěchu. Takto pochopená víra není onou příslovečnou berličkou, ale odvažuje se uchopit celou obnaženou skutečnost, včetně všeho bolestného. Netrpíme však bez Boha. Bůh trpí s námi. V Kristu trpíme s Bohem. Proto už ani žádné myslitelné utrpení nemusí znamenat sestup hlouběji do beznaděje, nevíry a neživota. Vše, co nás trápí, se naopak mění v pokračování úzké cesty víry, naděje a lásky. I sama smrt se uprostřed našich životů otevřela jako dveře království nebeského. Ježíše přiměla ke krajně naplněné a smysluplné existenci. Nesložil ruce v klín ani přes očekávání předčasného, násilného konce, ale naopak nepromarnil žádnou chvíli a naplnil celý svůj život cestou k nám. Přišel k nám smrtí jako jediným možným vchodem, aby nám tudy otevřel bránu vzkříšení, průchod do budoucí slávy. Proto se Pavel nezdráhá konstatovat:

„Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ Vyhlížíme skutečnost Přicházejícího, která je neskutečně skutečnější než skutečnost naše. Současná trápení nám někdy připadají jako definitivní a nekompromisní. Tuto zkušenost v hojnější míře znají depresivní nebo vážně nemocní lidé, udolávaní občas bolestí až do morku kostí; až se jim zdá, že neexistuje nic přesvědčivějšího než taková bolest – zdá se jim někdy, že taková bolest snad trvá odnepaměti. A někdy také trneme při pohledu na hrůzy, které si dovedou způsobit lidé navzájem. I Ježíšovi asi noc v Getsemane připadala nekonečná – nepřipravoval se tam na svůj úděl s rozjásanými písněmi na rtech.

Smrt sama působí nekompromisně. Víra ve vzkříšení jako by mnohdy až hraničila s naivitou. Nejeden moderní teolog ji také (asi do značné míry pod vlivem složitých a traumatických událostí 20. století) poněkud zjemnil těžko přístupnými myšlenkovými konstrukcemi. Přesto si nemyslím, že nejjednodušší člověk, který věří ve vzkříšení přímočaře a prostě, je za moderními teology duchem pozadu. Už apoštolu Pavlovi – který ostatně nebyl o nic méně duchaplný než nejjednoduší člověk – se Řekové na Aeropagu po slovech o Kristově vzkříšení smáli, a přece to Pavla neodradilo od záměru napsat i nám o slavné budoucnosti. A výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ není zdaleka poslední Kristovou větou. Žalm, který těmito slovy teprve začal, končí výhledy jako: „Vaše srdce bude žít navždy. Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země.“ Pocit opuštěnosti Bohem zažívá asi někdy každý z nás, ale víra unese celé to rozpjetí od nejhlubších propastí po nejprozářenější obzory. K životu patří nedílně obojí; nikoliv pouze izolované, růžové vyhlídky, nikoliv pouze bezedná, izolovaná tma. Všechno, co Bohu svěříme, bude však nakonec prozářeno, včetně nejzazší opuštěnosti. Zůstává jeho vůlí, aby to s námi dopadlo neméně slavně než s Kristem. Proto také přišel Kristus mezi nás.

Pavel navíc nepíše zdaleka jen o naší slávě; odhaluje před námi výjevy proměny celého světa. Proto si také nepředstavujme pouze tolik, že by zesnulým bylo shovívavě umožněno nadále existovat ve formě stínů a strašidel. My zůstáváme světem stínů oproti Budoucímu. Bylo by sice zrádné tvrdit, že nyní jen procházíme slzavým údolím nebo že si koušeme nehty v narychlo stlučené čekárně – řekl bych spíše, že vzkříšení a naše současné životy jsou jako spojité nádoby – světlo vlévající se do první naplňuje i druhou.

Další Pavlova slova naznačují, že proměna, kterou již ve skrytu procházíme, bude globálního a v neposlední řadě ekologického dosahu:

„Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.“ Apoštol odvážně konstatuje, že středem všeho – nejen našeho – ale i vesmírného dění je Kristus, a vzápětí my, kdo mu náležíme. Sláva Božích dcer a synů je prozatím skrytá. Možná, že také už ve skrytu vnímáme příznaky této slávy. Vždyť i vzpomínkami na naše zesnulé mohou přicházet jemné a tiché doteky Lásky – nemusí jim vévodit zdaleka jen smutek, když vzpomínáme na šťastné a prozářené chvíle. Někdy se stávají také otazníkem (zvlášť pod horizontem té budoucí slávy), a někdy otevřenou výzvou: Po tomhle člověku cosi tak bolestně chybí, jak jen tu mezeru zaplnit? A nač by se z jeho života nemělo zapomenout? Jaké světlo se mezi námi skrz jeho životní příběh rozžehlo? Daniel píše: „Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.“ A píše také o věčné hrůze a pohaně – skrze smrt některých lidí k nám zase hlasitě doléhá otázka, co v jejich životech dopadlo opravdu neslavně a nenásledováníhodně… Toužíme také po odpuštění – někdy má velký smysl odpustit druhému alespoň po jeho smrti. A věříme také, že Kristovo odpuštění je silnější než cokoliv, co proti nám kdy měl kdo z lidí…

A neposlední řadě v atmosféře nadcházející slávy začínáme tušit, že někteří lidé, kteří podlehli sebezničení – ať už vleklému, anebo nečekaně spáchali sebevraždu – nám zde zanechali otázku, zda jsme jim nedlužili o hodně více lásky. Ale Kristova láska mění i bolest při pomyšlení na tyto dluhy v porodní bolest osobních proměn – souvisejících opět s vývojem celého vesmíru:

„Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.“ Je to odvážné tvrzení: Víme přece. Pavlova víra hraničí s jistotou. Nejednoho z nás naopak přepadá intenzivnější pochybnost při konfrontaci s marností nad marnost – přírodní a společenské koloběhy jakoby odnepaměti do nepaměti. Pavel však věří, že nic opravdu živého se nevymkne z paměti Nejživějšího. Smrt jako konečný zrod dětí Božích – a vyvádění tvorstva z „otroctví zániku“, aby mohlo přijít k narození pogratulovat. Pavlova krásná víra, že celý vesmír asistuje: porodní bába svoboda i porodní přírodní zákony, porodní stahy černých děr nebo výbuchy supernov, početí na způsob velkého třesku, či jakéhokoliv plodného: Budiž světlo.

A jak bude vypadat ono vysvobozené tvorstvo? Jsme odkázáni na vize typu: „Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytče bude žrát slámu.“ Obrazy naděje, že harmonie přírody, v níž aspoň jednou za čas spočíváme, je stále ještě neslavná oproti harmonii budoucí. (A s nepokojnými dětskými otázkámi po spáse domácích zvířat apoštol Pavel v epištole Římanům myslím vůbec nepolemizuje. Buďme dychtivě zvědavi, co všechno znovuožije v Boží lásce.)

„A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.“ Zároveň v Duchu syny již jsme, zároveň přijetí za syny čekáme; to je typická rozdvojenost, s níž se setkáváme u apoštola Pavla a prakticky u všech novozákonních svědků: Ano, ano, ale ještě ne. Smrt jako zrod dětí Božích, jestliže v lítém boji o naše dětství vytrváme až do konce.

I naše bolesti se v Duchu Kristově mění v bolesti porodní, jak už bylo naznačeno. I naše bolavá těla jsou předzvěstí toho, co nás nakonec bolet nebude. Odvažujeme se očekávat i vzkříšení našich těl, v jakési oslavené formě. Hmotné stvoření je přece od počátku zamýšlené jako dobré. Láska dala povstat naší jedinečnosti a tělesné zakotvenosti v konkrétních pozemských souřadnicích. Doufáme tedy také v naplnění smyslu našich vezdejších vztahů a pozemských úkolů. A také v setkání se všemi, kdo jsou už u Boha, právě s nimi a s nikým jiným.

Slova o sténání v nitru nám mohou poněkud připomínat ono zmíněné slzavé údolí. Avšak lze také říci, že i k porodu do věčnosti nezbytně patří prenatální období. Víme přece, že předporodní události jsou pro celý život zásadní.

Nehledě na to, že dostáváme příležitost posvítit co nejdál na cestu těm, kdo přijdou po nás. Jakož i naše životy jsou Hospodinem prosvětleny v neposlední řadě skrze lidi, kteří nás k němu předešli.