První čtení: L 24, 44-53

Základ kázání: Sk 1, 1-11

 

(Nanebevstoupení Páně)

 

Radostné shledání a pak zase loučení. Důvěrná blízkost a pak zase nepředstavitelná vzdálenost. Hřejivé setkání s nejbližším a pak zase hluboký respekt před vládou nejvyššího.

Ten rychlý sled zkušeností apoštolů se vzkříšeným a s nanebevzatým Ježíšem tak nějak završuje, co bylo typické už pro celý Ježíšův pozemský život. V Ježíšovi se přiblížil Bůh na dotyk – jako náš nejlepší přítel, jako náš vlastní bratr, jako náš nejbližší i tam, kde jsme si sami se sebou nevěděli rady a nedoufali jsme, že by nás někdo mohl pochopit… Ale na druhou stranu Ježíše ani vlastní současníci, souvěrci, ani vlastní příbuzní nedokázali nikdy úplně pochopit a pojmout. Pořád se vymykal. Překračoval obvyklé meze. Zůstával neskladný, nepolapitelný, neuchopitelný, svrchovaný Pán nade vším. Nabourával obvyklé představy, nevešel se do zavedených škatulek, nenechával se ochočit, zdomácnět ani ustanovit králem. Unikal přízni zástupů. Mizel na pustá místa. A nakonec ani jeho ukřižované tělo nešlo zadržet v hrobě… Nejdůvěrněji blízký, ale i nejsuverénněji svobodný. Ten, kdo nám přichází vstříc a ze srdce touží po tom, abychom ho poznali, přijali, abychom se s ním ztotožnili, ale zároveň se nikdy nenechá svázat s rodnou hroudou a nedá se jen tak zařadit ani do svého rodného židovství ani do našeho malého češství, do našeho pozemšťanství, do našeho prvního ani dvacátého prvního století.

A tak ani vzkříšený s učedníky chvíli neposeděl. A žádný bezvýhradně přesvědčivý kult se kolem těch jeho zjevení vybudovat nedal. Nestihli se ani pořádně rozkoukat a už jim zase mizel před očima do nebeského tajemství.

Zajímavý je ten popis přechodového období mezi vzkříšením a nanebevstoupením: Oč Ježíšovi v tom krátkém mezidobí šlo. Co bylo nejdůležitější učedníkům předat… A na jakých myšlenkách naopak ulpívali zbytečně. Patří to jako další střípek do mozaiky Ježíšova odkazu, který zůstává platný i pro nás.

Evangelista Lukáš ten popis Ježíšova působení mezi vzkříšením a nanebevstoupením stručně shrnul slovy: „jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím.“ Dovedu si představit, že kdyby se takhle podivuhodně navrátil někdo průměrnější než Ježíš, tak by se v následujících dnech hlavně euforicky oslavovalo to znovushledání. Ale Ježíš vidí dál a předává důležitější výhledy. Učí o království Božím. Korunuje svůj celoživotní program. A vyjevuje ho v novém světle – ve světle vzkříšení, ve světle věčného života, ve světle nebe otevřeného dokořán. Přece jen, předtím na tom golgotském kříži se Kristovo kralování ukazovalo v jiné atmosféře, pod nebem bezútěšně ztemnělým… Jinak ten samý riskantní podnik vypadá ve světle vzkříšení; ukazuje se, že to má nakonec přece jen budoucnost – a nekonečně nadějnou.

Ježíš učil své apoštoly o království Božím a připravoval je na křest Duchem svatým, který je osobně zplnomocní pro další spolupráci s Boží vládou.

A ti, „kteří byli s ním, se ho ptali: ‚Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?‘“ Pochopitelně se ho takhle ptali. Vždyť celá generace Ježíšových současníků vnímala mesiášský věk víceméně na spadnutí. A Ježíšovi nejbližší cítili, jak se jim v Kristu přiblížil na dosah. A tím spíš, že se ho nedočkali za Ježíšova pozemského života, tím spíš si alespoň po jeho vzkříšení říkají: „Už je to tady.“ Ale i my po těch dvou tisících let přemýšlíme pořád trochu podobně. I my se průběžně ptáme, podle jakého harmonogramu Boží vláda vstupuje do našich časů… I když přesné výpočty konce světa mívají ve zvyku hlavně příslušníci různých sekt – my víme, že takhle naivně to brát nejde. Ale ani nás ostatní věřící nenechávají úplně v klidu otázky: kdy a jak rychle Pán přijde, anebo naopak proč si dává tak na čas a jestli vůbec… A někteří věřící rádi zdůrazňují, že království Boží už přichází mezi nás tady a teď a že náš duchovní úkol je tady a teď ho přijmout… A jiní zas namítnou, že zatím žijeme ve světě zjevně nevykoupeném, plném utrpení, v němž Boží vláda dosud tak bolestně chybí. V Bibli se obě ty vyhlídky navzájem doplňují, žijeme podle ní jakoby na prahu, na samém pomezí starého a nového věku, ve vrcholícím mezičase „ano, ano, ale ještě ne“… A může být dobré si tyhle souvislosti ujasňovat. Ale přesný jízdní řád příchodu Božího království nemáme šanci odnikud vyčíst. (Maximálně v některých mezních situacích vycítíme jeho přibližování intenzivněji…)

Ježíš na otázku učedníků odpověděl slovy: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Není vaše věc donekonečna spekulovat o nebeských tajemstvích, o dnech a hodinách, o definicích času a věčnosti… Má jistě smysl uvědomit si, že království Boží už tady a teď přichází… A má jistě smysl uvědomit si také, že v plnosti ještě nepřišlo, že zaslíbenou budoucnost nepřestáváme vyhlížet a očekávat… Ale bylo by mimo vypočítávat, na kolik procent už přišlo a na kolik procent ještě nepřišlo, neřkuli vymýšlet jakékoliv datum. Zaseknout se na takových úvahách nedává smysl, nehledě na to, že Boží Duch si bude stejně dál vanout, kudy a kdy chce, svobodně, aktuálně, nezávisle na našich výpočtech… Nemá smysl se soustředit na tyhle výpočty – ale na náš úkol být Božími svědky! Tedy být osobně strženými tím vanutím Božího Ducha. Sami se stávat součástí toho nového, nadcházejícího času. A tak nám Kristus stále klade na srdce: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Slyším v těch slovech také: Nečekejte jen, až nebeský Otec vyřeší všechny problémy vašeho světa za vás. A nevyčítejte mu, když budete mít pocit, že s tím řešením otálí. Nezabředávejte kvůli tomu do pochybností, jestli je schopen, anebo není schopen uplatnit svou moc… Ale soustřeďte se raději na to, k čemu vás povolává a zmocňuje vás osobně; a budou to třeba i větší úkoly, než na které se v tuhle chvíli přirozeně cítíte..

Jako když se první apoštolové měli stát v moci Ducha svatého Ježíšovými svědky nejenom v Jeruzalémě, nejenom v celém Judsku, v Judsku, ale i v Samařsku a až na sám konec země… To znamená, že museli překonávat hranice vlastní domoviny, vlastního kulturně a nábožensky blízkého prostředí, jakékoliv své komfortní zóny… Měli se vydat vstříc Samařanům, s nimiž Židé žili dlouhodobě v konfliktu… Měli svým svědectvím dosáhnout až na sám konec země… Takový impuls učedníci dostali. Takové vyslání na další cestu… (Kam ještě pohne Duch Boží nás?) A určitě by se Ježíše chtěli ještě na leccos konkrétního doptat, ale mezitím jim ho už zahalilo nepřístupné světlo – jak píše Lukáš: „Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“

A oni by pořád ještě chtěli z toho oblaku aspoň něco vyčíst, vyspekulovat o něco víc, proniknout hlouběji do nebeských tajemství… „A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: ‚Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.‘“ Ježíš se vrátí ve slávě, ale v podstatě tak, jak jste ho znali. Pořád ten samý ukřižovaný. Stále stejně lidský a stále stejně Boží. Pořád tak důvěrně blízký a pořád tak překvapivý. Nemá smysl dál hledět do nebe a snažit se odtud vyhledět něco úplně jiného. Tudy už Kristova cesta dál nevede. K tomu nás nepovolal. Povolal nás k tomu, abychom byli jeho svědky na sám konec země, abychom hledali další příležitosti pro jeho vládu ve všedním životě kolem nás. Ano, ve světle jeho vzkříšení, ve světle jeho nebeské vlády a v moci Kristova svatého Ducha stojí za to ty příležitosti uchopit a naplnit zbrusu nově.

 

Slovo poslání: Ef 1, 17-23