První čtení: L 16, 19-31

Základ kázání: Ga 6, 10a

 

(Kazatelka: Lydie Härtelová)

 

Milí přátelé, sestry a bratři,

stalo se Vám někdy, že jste se celí vyděšení a zpocení vzbudili děsivým nočním snem, ve kterém jste Vy nebo Vaši blízcí hráli nějakou roli a kde to nedopadlo dobře? A když jste se z toho zlého snu probrali, najednou jste si s osvobozující úlevou uvědomili, že to byl opravdu jen sen, že se to nestalo a že se můžete vrátit opět do života… Sen vnímáme jako jakýsi film, přihlížíme jako pasivní diváci a těžko můžeme ovlivnit děj, který se odvíjí.

Pán Ježíš velmi rád používal takové obrazy, když učil. A že byl opravdu charismatický a výjimečný učitel, o tom svědčí tisícihlavé zástupy, které ho následovaly. Aby posluchači porozuměli, aby pochopili, aby je to nějak hlouběji zasáhlo, sahal Ježíš často k ilustracím, příběhům, podobenstvím. V synoptických evangeliích – tedy v Matoušovi, Markovi a Lukášovi – najdeme okolo čtyřiceti různých parabol, podobenství. Vystupují v nich nejrůznější postavy – ale jen jedna má jméno: je to Lazar z našeho dnešního příběhu o boháči a Lazarovi.

Paradoxní na tom je, že toto jediné jméno v podobenstvích nepatří někomu významnému, urozenému, nějakému králi či magnátovi, ale nejchudšímu z chudých a nejubožejšímu z ubohých:

Lazar je chudák, žebrák, má mokvající vředy, jeho tělo jistě páchne, psi mu lízají rány. Odpuzující pohled. A tohoto ubožáka dobří lidé dennodenně přinášejí ke dveřím boháčova domu, aby dostal nějaké zbytky jídla. Asi nějaké zbytky opravdu dostává – jinak by se tu tak pravidelně nevyskytoval. Pomáhá mu to nějakým způsobem přežívat, živořit, ale neřeší to jeho zoufalou situaci a ztrátu důstojnosti.

Bohatý muž je opravdu bohatý: luxusně se obléká (Kraličtí píšou, že chodí v purpuru a kmentu – jako králové), každý den opulentně hoduje. To je jeho život. Takový provoz stojí obrovské množství peněz. Pomyslné nůžky mezi boháčem a Lazarem jsou rozevřeny na maximum, propast mezi nimi je obrovská.

Jenže smrt měří všem stejně a majetek ji nezajímá. Stalo se, že zemřel boháč i Lazar. Podobenství barvitě líčí posmrtné bytí obou mužů: Toho dříve špinavého a páchnoucího Lazara vezmou andělé a přenesou jej přímo do Abrahamovy náruče (což bylo v té době synonymum pro nebe). Boháč je pohřben a smrt je pro něj branou do pekla.

Lidé odvždycky prahli po spravedlnosti – a když už ne na tomhle světě, tak alespoň po smrti. Chudý, co zažíval jen zlé, jde do nebe. Bohatý si vybral už za života všecko dobré – tak šup s ním do pekla. Tak je to správně, tak to má být, to se nám ulevilo!

Jenže takhle to nestojí: Bohatý není automaticky zloduch, protože vlastní hmotné statky (naopak: poctivě získaný majetek byl považován židy za projev Boží přízně). Ani člověk bohatý na štěstí, který prožívá na zemi šťastný a spokojený život, tzv. „klikař“, nemusí přikrčen čekat, kdy bude za své štěstí „spravedlivě potrestán“ ranami osudu. Špatně je to tehdy, když člověk bohatý majetkem, nebo třeba člověk bohatý osobním štěstím se soustředí na sebe, vidí jen sebe – a nevidí, co a kdo je kolem.

„Doktor z pralesa“ Albert Schweitzer se už v osmnácti letech intenzívně zabýval myšlenkou, jak to, že může prožívat tak jedinečně šťastné mládí. Ve svých vzpomínkách píše: „Z nejhlubšího pocitu štěstí vyrostlo postupně porozumění pro Ježíšovo slovo, že si svůj život nesmíme ponechávat sami pro sebe. Kdo mnoho krásného v životě obdržel, musí za to vydat odpovídající množství. Kdo je ušetřen vlastního trápení, má se cítit povolán, aby mírnil utrpení druhých. Všichni musíme společně nést břemeno bolesti, které lidstvo tíží. – Tato myšlenka“, pokračuje Schweitzer ,„ ve mně nejasně pracovala. Rozhodnutí padlo, když mi bylo 21 roků. Tehdy jsem se o svatodušních prázdninách rozhodl, že se budu do třiceti let věnovat kazatelské činnosti, vědě a hudbě. Potom, až bych ve vědě a umění dosáhl toho, co jsem si předsevzal, chtěl jsem nastoupit cestu bezprostřední služby. Tehdy mi ještě nebylo jasné, v čem bude záležet mé působení. Ponechal jsem okolnostem, aby mne vedly.“

Že si svůj život nesmíme ponechávat jen sami pro sebe, si Albert Schweitzer uvědomil už v 18 letech. Boháči z naší paraboly na to nestačil celý život. Až skrze plameny pekelné, jak barvitě líčí podobenství (a my úplně slyšíme praskot ohně a cítíme jeho žár), vidí boháč v dálce nahoře nad sebou Abrahama a vedle něj toho žebráka, co mu dávali zbytky jídla. „Abrahame, prosím tě, pošli Lazara, ať mi svlaží rty, ať mě zachrání!“ prosí boháč zoufale. „Teď už to není možné“, odpovídá Abraham „i kdyby Lazar stokrát chtěl, ta propast se prostě nedá přeskočit, obejít, nedá se nijak zdolat. Je pozdě!“

Boháč prosí aspoň za svých pět bratrů, kteří žijí v otcovském domě. Doufá, že s pomocí Lazara se je podaří přesvědčit, aby neudělali stejnou chybu jako boháč a změnili svůj život. Ale ani v tomhle už není náprava možná. Deadline už byla, deadline je smrt, a přes to nejede vlak.

Na začátku jsme hovořili o pocitu, jaká úleva zalije člověka, když se probudí z děsivého zlého snu a zjistí, že to byl jen sen a že se to nestalo doopravdy. Každý jsme tento pocit asi prožili.

Bohužel někdy je to právě naopak: v životě se stane něco zlého, tragického, nevratného – a člověk si říká: To nemůže být pravda, to je snad jen zlý sen, ze kterého se probudím a všecko bude jako dřív. – Jenže on to sen není a věci nejdou vrátit.

Bratři a sestry, podobenství o boháči končí bezútěšně: nedá se nic dělat, je pozdě…. Ano, v podobenství se nedá nic dělat. Ale tenhle špatný konec, to není to, kvůli čemu to Ježíš lidem vypráví. Ježíš vygradoval příběh takto, aby vyburcoval posluchače k zamyšlení, zda nežijí planý nebo do sebe uzavřený, či dokonce sobecký život a zda není čas život změnit. Kolik máme času? To nikdo z nás neví. Možná dost, ale možná je za minutu či dokonce za vteřinu dvanáct.

V Ježíšově podobenství vynáší verdikt nad boháčem starozákonní praotec Abraham. Sám Ježíš – který zemřel zanedlouho poté, co toto podobenství vyprávěl – přinesl světu lásku, odpuštění a spasení. Bude tedy spasen i boháč? Na tuto otázku zatím neumíme odpovědět, i když věříme v nekonečnou Boží milost…

Apoštol Pavel říká: „Dokud je čas, čiňme dobře!“ Postní období, které právě začalo, může být pro nás motivací. Mohou to být malé, nenápadné kroky, které se rozhodneme udělat. Kde začít? Dejme ještě jednou, na závěr dnešního zamyšlení, slovo Albertu Schweitzerovi:

„Otevřte oči a hledejte, kde nějaký člověk potřebuje trochu času, trochu účasti, trochu společnosti, trochu péče. Je to možná někdo osamělý, zahořklý, nemocný, nešikovný, pro toho můžeš něčím být. – Každý, kdo má to štěstí a smí přinášet pomoc a dobro, by měl pochopit, že se mu tím dostává velké milosti.“

Jako modlitbu zazpívejme nádhernou píseň J. A. Komenského Soudce všeho světa, Bože (604)