První čtení: Dt 11, 7-15

Základ kázání: Mt 6, 25-34

 

Starosti, obavy, úzkosti, stres, kvaltování a neklidné těkání. Někdy i vyhoření. Ani 2000 let po Kristově kázání se nestresujeme o nic méně – nejenom, když se ptáme, co budeme jíst a co si oblékneme. Ale třeba i jak vyřešit školy, kroužky či hlídání svých dětí, jak vyhovět všem očekáváním příbuzných či známých, na jaké všechny zareagovat vzkazy, smsky, maily, jaké další informace načerpat, jaké příležitosti si nenechat ujít, kde všude se ještě ukázat, kde se angažovat, jak nezanedbat vlastní zdraví, jak docílit větší psychické vyrovnanosti a kde na to na všechno vzít. Samozřejmě že vzdělání vlastních dětí, rodinná setkání, vlastní zdraví i mnohé další věci jsou důležité, ale tichý hlas neúnavně klade na srdce: To není všechno, tvůj život nestojí jen na tom.

Ani výdobytky civilizace, které nám měly zjednodušovat život, nám ho vždy nezjednodušují. Ani rozšiřování životních možností nás nevede vždy k větší pohodě a svobodě. Zatímco nebeské ptactvo a polní lilie si žijí pořád přibližně stejně kvalitně.

Ježíš však nepředjímal jen uspěchanost moderní doby. Naopak od něj slyšíme, že už před těmi dvěma tisíci lety se lidé stresovali stejně jako my. Ten hlavní problém je nadčasový, spočívá ve vnitřním nastavení. A nespočívá ani jen v tom, že by se bohatí stresovali hůř než chudí, protože se víc naběhají okolo svých majetků. Anebo naopak v tom, že by chudí lidé žili vystresovaněji, protože mají víc starostí se zajištěním základních potřeb. Možná si vybavíte lidi, z nichž vyzařuje jakási zvláštní vyrovnanost a zdravý životní nadhled, ukotvení v přítomnosti a zároveň i smysl pro duchovní přesah… A přitom není rozhodující, jestli takoví lidé mají málo či hodně majetku. A na druhou stranu se každý z nás může dostat i do opačného extrému, do stavu neustálé nespokojenosti s tím, jak na tom jsme, do koloběhu nekončících námitek, že nám život něco dluží; a tyhle pocity s námi smýkají trochu nezávisle na tom, jestli máme skutečně málo, anebo jestli máme naopak víc, než si uvědomujeme, anebo tak akorát, co právě potřebujeme…

Někdy se třeba stane, že mám doma lednici plnou, hlídání dítěte naplánované na čtrnáct dní dopředu, očekávání druhých jsem taky jakž takž vyhověl, práci jsem stihl i nějakou navíc, dokonce jsem si stihl přečíst nejčerstvější zprávy o aktuálním dění v Abcházii, i trochu volného času jsem si vydobyl, a přesto ně najednou přepadne docela silný smutek z uvědomění, že mi to nejdůležitější uniká skrz prsty. Že už ani svoje nejbližší nevnímám. Nezvládám už ani pořádně políbit manželku, pohladit dceru… Čas na modlitbu též odsouvám na okraj…

Ježíš nás vede jednak k přerovnání priorit: „Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?“ A zdůrazňuje i priority samotného Hospodina: Což vy nejste pro Hospodina o mnoho cennější než polní tráva či nebeské ptactvo? Přičemž už jim Hospodin věnuje tolik pozornosti… Tichý hlas klade neúnavně na srdce: Pouhá tvá existence je v Božích očích nevýslovně cennější než všechno, čím se stresuješ. A to samé může zaznít i do našich vzájemných vztahů. Do našeho vnímání druhých lidí kolem nás. Třeba naše dítě je samo o sobě mnohem cennější než sebelepší kroužek, na který ho zapíšeme. Manželka je sama o sobě mnohem cennější než fungující domácnost. Naléhavá slova člověka vedle mě stojí za ještě větší pozornost než zprávy o dění na druhém konci světa. A taky bratr nebo sestra v modlitebně, kteří ti sedí nejméně, zůstávají pořád nesrovnatelně významnější než platba saláru nebo než úklid sborové kuchyňky…Vybavuje se mi následující znění bohoslužebného slova milosti, zvěstujícího smíření s Bohem i s lidmi: „Pro mě, praví Hospodin, je každý z vás jedinečný a odlišný, každý z vás je vzácným bohatstvím. Ať vše, co vám činí zle a co vás trýzní, je smazáno a ať jsou novými možnostmi vytyčeny vaše další kroky.“ Ježíš nám připomíná, jak velkou hodnotu máme v Božích očích. A vede také nás k přehodnocování priorit podle poměrů království nebeského Otce.

A navíc nás vede k prohloubení důvěry: Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané.“ Proč vlastně pohané? Ježíš tím myslí prostě lidi, kteří s Bohem ve svých životech nepočítají. A tak mají pocit, že se mohou spolehnout jen sami na sebe. Že musejí všechno udržet pod kontrolou. V takovém nastavení člověka stresuje už jen představa, že by cokoliv z té kontroly pustil. Ježíš nás vede k důvěře: Spolehněte se. Klidně to pusťte. Svěřte se do rukou mocnějších než vaše doufání. Jak trefně stojí v jednom z výkladů k dnešním Ježíšovým slovům: „Kdo se nechá ochromit starostmi, tomu život utíká mezi prsty. A to je hřích. Starosti přenechte Bohu.“ „Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.“

„Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Hledejte, tak zní klíčová instrukce. Hledat, to slovo zní přesně na hranici mezi pasivním přijetím a aktivní činností. Hledat to, co je pro nás připraveno jako ukrytý poklad. Hledat a hledat, dokud nenajdeme. Království nebeské na zemi nevybudujeme, nevyrobíme ho vlastní horečnatou aktivitou. Takové pokusy už v minulosti skončily žalostně. Království Boží není věc našeho výkonu. Ale nemusíme se ani jen rezignovaně utápět v dojmu, že nic lepšího než ty všední starosti není pro nás. „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Hledejte napřed to hlavní podle Božího žebříčku priorit. Hledejte nejlepší vůli uprostřed vašich všedních dní. Hledejte Kristovo východisko pro vaše životy. Pak uvidíte, že se vám i ty ostatní záležitosti ruku v ruce s tím nejvyšším začnou uspořádávat harmoničtěji. Hledejte v modlitbě. Hledejte v pozornosti Bohu odevzdané. Hledejte v setkáních. Hledejte v nevšedním čase všedních dní. Hledejte právě v tom čase, který je vám teď dán.

Ježíš pak ještě dodává s takovým až uzemňujícím realismem: „Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ Tím suchým konstatováním nás Ježíš nejspíš chce osvobodit i od duchovních stresů typu: už zítra vás čeká nebeské štěstí a dokonalá blaženost, tak si k nim musíte vydupat cestu; a když to nezvládnete, nestojíte za nic. Ježíš nás uklidňuje téměř opačným poselstvím: Žádný stres, zítřejší den bude podobně plný trápení jako dnešek. Tak hledejte přímo uprostřed dnešního dne, co stojí za to žít dokonce i v tom jeho trápení… To, co vám ani v něm nepřestává stát za pozornost… To, co pro vás ani dnes neztrácí váhu a trvalou platnost… To, co se osvědčí a co může dodat i dnešnímu pachtění smysl. Ať už prožíváte jakýkoliv den, buďte právě v něm těmi, kdo v Božích očích jste, a buďte v něm takoví, jací v Božích očích jste jeden pro druhého.

  

Slovo poslání: Fp 4, 6