8. 10. 2023 – Ex 20, 2-3
První čtení: J 8, 31-37
Základ kázání: Ex 20, 2-3
Těmito slovy začíná Desatero Božích přikázání.
Začíná právě tím Božím oslovením a tou připomínkou vyvedení z egyptského otroctví. Takže na prvním místě není naše snaha plnit Boží přikázání. Na prvním místě není nic, co bychom dělali my sami. Na prvním místě je to, co Bůh udělal pro nás: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh;“ – tahle slova znějí nadčasově na první poslech. Ale proč vzápětí následuje připomínka pradávné historie? Proč mluvit o zemi egyptské, o domu otroctví? Tou větou proznívá vzpomínka na dobu, kdy byli izraelští přistěhovalci čím dál hůř zotročováni v Egyptské zemi. Egyptský faraon se jich bál. Nechápal jejich víru. A bál se o svou moc. A tak utahoval šrouby. Využíval je jako čím dál levnější pracovní sílu. Vystavoval je čím dál krutějšímu zacházení. Dokonce nařídil vraždit izraelské chlapce. A tak se celá ta výstavní egyptská civilizace projevila jako říše smrti. V Egyptě začala genocida Božího lidu. Egyptský systém Božího člověka ovládne, vezme mu svobodu, uděl z něj odosobněného robota. Zničí život i vyhlídky do budoucna. Ubíjí tělesně, a hlavně duchovně. Hebrejsky se Egypt nazývá Micrajim – země extrémního opevnění. A také to slovo připomíná výrazy pro krajní sevření, útisk, soužení. Je to taková říše pýchy, která se zabezpečila a nepropustně opevnila – nakonec i proti samému Bohu. A zároveň svým opevněním sevřela Boží lid, takže se ocitl jako v kleštích. Utiskovaný a ochromený. Uvězněný v tom nepropustném opevnění. A když už to takhle dál nešlo, poslal Bůh Mojžíše, aby lid vyvedl do země zaslíbené. A cestou jim Mojžíš předal i Desatero přikázání, které začíná právě těmi slovy:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Ale jak tedy ta slova souvisejí s námi dnes? Z prastaré egyptské říše už zbyly jen turistické atrakce: Několik pyramid a oprýskaná sfinga. Otroctví považujeme za přežitek. A přesto i pro nás na začátku Desatera zní ujištění: „já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Z Egypta se stal symbol. K Egyptu se dá přirovnat všechno, co utiskuje a zotročuje. Všechno, co člověka zastrašuje a svírá. Všechno, co bere naději do budoucna a co rozkládá ducha, tělo i mezilidské vztahy. K Egyptu se dají přirovnat diktatury dnešní doby. Ale i záležitosti, které člověka ničí osobně. Tíživá minulost. Násilí ve vztazích. Moc, která člověkem manipuluje. Nouze, která ho sráží. Obavy o to, co člověk má a co si chce nepropustně opevnit. Anebo třeba závislosti, které člověka ovládají a zotročují. Všechno to zlé, co spoutává lidskou duši, se dá přirovnat k egyptskému otroctví. A nejvíc tehdy, když se tím člověk sám nechává strhnout do koloběhu zlého.
Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.“ Když člověk nechá nad sebou to zlé vládnout, přichází o svobodu. A proto i celé Desatero přikázání začíná slovy o vysvobození: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Co z toho Božího výroku zaznívá: Na mě se můžeš spolehnout. Vždyť já jsem už dávno vyvedl zástupy svých lidí z opravdického Egypta. Proto jsem schopen i tebe vytáhnout z kdejaké bryndy. Odevšad, kde ti už připadalo, že tvůj život za nic nestojí, že nemá cenu. Odtud, kde sis už připadala jen jako hříčka v rukou druhých lidí, anebo mizerných okolností. Odtud, kdes neviděl, neviděla budoucnost. I odtud, kde sis už začínal připadat jak mrtvý zaživa. Nic z toho, co tě až doteď tísnilo, deptalo, sráželo k zemi, nic z toho, co tě ovládalo a ochromovalo, nic z toho není tvým opravdovým pánem. Věř, že nic z toho nad tebou nemá absolutní moc. Nic z toho nemusíš brát jako neúprosný osud, kvůli němuž by bylo vše ztraceno. Dokonce ani tou vyhlídkou smrti se nemusíš nechat úplně zahnat do kouta, když jsem s Tebou: Já, nejživější Bůh tě vyvádím z jejího sevření. Vedu Tě cestou života věčného.
A na cestě života věčného se už nemusíš nechat ubíjet ničím, co tě z ní svádí. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. V Duchu Božího života už ani celé Desatero přikázání nezní jako rozkazy. Najednou se dá pochopit spíš jako prosté oznamovací věty. Ve smyslu: Na téhle cestě ti nejsou jiní bohové než sám Pán a dárce života k ničemu. Proto je nemáš zapotřebí zpodobňovat a uctívat. Tady si klidně odpočineš, nemusíš jen dřít do úmoru jak odosobněný robot. Ale i tvoje práce tu může dávat smysl. A na cestě života nezabiješ, to by šlo proti sobě. A nepokradeš a zkrátka nebudeš druhému škodit, protože už nejsi pod nadvládou zlého. Jsi osvobozen k tomu, aby ses zabýval jinými, Božími záležitostmi, a tak už nemusíš ubíjet ani závidět. Zaměstnávají tě naopak svobodné příležitosti nového života. Příležitosti toho, kdo život ochraňuje a přeje. Příležitosti smíření a milosrdenství. A pokud se tě to zlé přece ještě zmocňuje, anebo pokud se přestáváš orientovat ve složitých dilematech, „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“, a tak se rozpomínej, dokud je čas, že jsem tě dávno vyvedl k návratu tam, kam ukazují zaslíbení.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh;“ zní klíčové ujištění. Sám Stvořitel a Pán vesmíru, byť mohl zůstávat vzdálený, nedostižný a skrytý: přesvědčuje pln zájmu o člověka: Jsem tvůj. Jsem tady pro tebe. Jsem s tebou. I z toho sevření smrti jsem tě přišel vyzvednout osobně. A dokonce uprostřed toho, co jsi pokazil sám, pokazila sama, tu nejsem proti tobě. Ale jsem tvůj – proti všemu tomu zlému. Takhle mě můžeš přijmout. Takhle mi můžeš důvěřovat. Ničemu jinému, ničemu omezenějšímu nemusíš věřit – bázlivěji než mě. Nebudeš už mít jiného boha mimo mne. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“
„Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“ Osvětluje tu Boží cestu sám Ježíš. A ještě při jiné příležitosti ujišťuje přímo: „Já jsem ta cesta, pravda a život.“ Protože v Ježíšově přístupu ukazuje přímo Boží přístup k nám. Projevuje se bez zábran ten, který o nás má Boží zájem. Ten, který vede ke svobodě, radosti a naplnění. A který nepřestává prokazovat tu Boží lidskou blízkost ani v té nouzi, v níž jiného přítele už nepoznáváš. Vždyť Ježíš s námi není jen na výsluní, ale i na té odvrácené straně života. I tam, kde se od člověka ostatní odtáhli. Tam, kde ho házejí přes palubu. Tam, kde ho nechají na kříži, aby na něm viselo všechno zlé, čeho se na světě nahromadilo neúnosně. I v takových chvílích se odráží v Kristově tváři: Já jsem – i tady – tvůj. Ale i tam, kde výhled na tu tvář zastře hlubina opuštěnosti, i tam, kde jdou vniveč zbylé lidské snahy o lepší život, i tam, kde se zdá být už veškeré lidské úsilí marné, i tam, kde je to už úplně zabité a pohřbené, právě tam Hospodin definitivně vyvádí z otroctví smrti v Kristově vzkříšení.
Slovo poslání: Ga 5, 13-16