První čtení: Iz 45, 1-7

Základ kázání: Mk 12, 12-17

  

Co Ježíš říká svými poněkud záhadně znějícími slovy nám dnes?

Žijeme v jiné situaci než Ježíšovi židovští současníci. Oni žili pod okupační římskou nadvládou ve svaté zemi; která z pohledu víry patří celá Bohu. A v níž má převzít vládu Bohem vyvolený mesiášský král. Ale římská okupační správa je nutila, aby uznávali cizího panovníka a aby odváděli daně v penězích, na kterých byla vyobrazena císařova tvář s božskými poctami, což samo o sobě už zavánělo modlářstvím i kolaborací. Co s tím? Ve svaté zemi se šířily postoje i dost protichůdné. Na jedné straně se objevovali radikálové, partyzáni i teroristé, kteří usilovali o svatou válku a kteří se stavěli proti placení daní. Na druhé straně stáli třeba takoví celníci – lidé až bezpáteřně ohební a pružní, kteří pro Římany vybírali všechny možné poplatky a sami se na tom prospěchářsky obohacovali.

My nejsme v kůži Ježíšových spoluobčanů před dvěma tisíci let. A nepatříme k účastníkům té vyhrocené diskuze, kterou tehdy vedl se svými protivníky. Ale slyšíme pořád stejný Ježíšův výrok: „Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu.“

Co tahle Ježíšova odpověď znamená pro náš křesťanský život ve společnosti? Co znamená pro náš přístup k politice? Ke státním úřadům, k veřejným organizacím? A navíc: Co vlastně celé to vyprávění o Ježíšově tehdejší diskuzi s jeho odpůrci vypovídá o tom, jak máme s Ježíšem mluvit my? A co vypovídá o tom, jak Ježíš odpovídá na naše otázky?

Za povšimnutí stojí už jenom fakt, že tehdy za Ježíšem přišli ze špatného motivu: aby ho chytili za slovo. Nepřišli za ním z upřímné touhy po pravdě, po hlubším prozření, po Boží inspiraci. A Ježíš se nenechal do jejich mizerné hry vtáhnout. Nenechal se chytit za slovo.

Stejné téma se může pořád vracet: Hovořím s druhým člověkem, abych ho chytil za slovo? Abych si na něm něco dokázal? Anebo protože se chci dobrat nějakého hlubšího oslovení ve vzájemném rozhovoru? A mluvím o Bohu či přímo s Bohem, protože se chci vůči němu vymezit, získat i nad ním jakoby navrch, utvrdit se ve své „pravdě“ a ve svém pocitu, že takového jej nepotřebuji? Anebo hledám rozhovor s Bohem, protože se chci nechat oslovit? A ptám se po Ježíšovi, protože se upřímně chci nechat inspirovat jeho životní cestou? Anebo bych rád i samotného Ježíše chytil za slovo a vlastně ho ve svých očích znemožnil, abych se nemusel dál až tak vážně zabývat jeho životní pravdou? Ježíš se nenechá znemožnit. Respektive nechal se nakonec i ukřižovat, ale vstal z mrtvých. Svobodný Bůh se nenechá ovládnout mými vlastními představami a mými černobílými schématy. Jeho věc se nedá snadno a rychle odbýt. On mě naopak klidně překvapí slovy znějícími úplně nečekaně a nezaškatulkovatelně. Slovy, co nejsou podle mých představ a nenechají mě v klidu. Ale když po Božím oslovení upřímně toužím, mohu dál hledat a nacházet význam.

Mezi ta Ježíšova nečekaná slova patří i věta: „Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu.“

Ježíš se tehdy nenechal vmanipulovat do pasti, kterou mu jeho odpůrci nastražili. Odpověděl jim na jiné rovině. Oni se pokusili mezi řádky svých lichotek vsugerovat i odpověď, když řekli „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Ta slova „nebereš ohled na postavení člověka“ – či doslovněji přeloženo: „nehledíš na tvář člověka“ – měla posloužit jako návnada: Jestliže nebereš ohled na postavení člověka, určitě si ani z císaře nic neděláš. A kdyby jim Ježíš odpověděl, že si fakt ani z císaře nikdo nic dělat nemusí a daň ať mu neplatí, tak by ho mohli snadněji udat a obžalovat jako vzbouřence. Jejich problém však spočíval už jenom v tom, že chtěli z Ježíše dostat nějakou černobílou odpověď. Chtěli ho vehnat do nějakého buď, anebo. A do rozdělení na my a oni: Máme daň dávat, nebo nemáme? Jsi proti Římanům, nebo jsi pro ně? Jsi proti Židům nebo jsi pro ně? Kopeš za vlast, nebo jsi vlastizrádce? Jsi pro tradiční židovské hodnoty, nebo pro římské pohanství? A tak podobně… Ježíš však není proti Židům ani proti Římanům. On je výhradně pro nebeského Otce a z toho vychází i úplně jiné uvažování, na které jeho odpůrci zůstali krátcí.

Napřed jim dal otevřeně najevo, že se zmanipulovat nenechá: „Co mě pokoušíte?“

Potom je vyzval v dočista dětském stylu: „Ukažte mi denár!“

A když mu ho podali, tak se jich navíc v tom dětském stylu zeptal: „Čí je ten obraz a nápis?“

Odpověděli, co viděli: „Císařův.“

Na to jim Ježíš řekl: „Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu.“

No jo, ale Bohu přece patří vše…? Nejenom svatá země. Ale úplně celá země. Nedá se přece říct, že by cokoliv na světě patřilo jenom císaři, ale Bohu ne…

Na první pohled je na minci vidět císařův obraz. Dá se říct, že alespoň ty peníze císařovi patří. Ale nadto je každý člověk, i každý daňový poplatník stvořený k obrazu Božímu. A tak patří celý Bohu. A taky císař patří Bohu…

Takže ani své politiky nemáme zbožšťovat. A bohudíky je nemusíme ani démonizovat. A dokonce i politik, kterého jsme si nepřáli, může sloužit Božím záměrům. Pokud se drží svých úkolů. Pokud se svých úkolů nedrží, dává smysl ho kritizovat. Protože „Boha je třeba víc poslouchat než lidi.“

Pro první křesťany bylo důležité zdůrazňovat, že nechtějí rozložit okolní společnost, ale že chtějí spolupracovat na její proměně v Kristově Duchu. Že nevedou boj proti druhým lidem, ale pro ně. Což ovšem neznamená smířit se s každým zlořádem. Neznamená to rezignovat na Bohem darovanou svobodu, neznamená to zaprodat se.

Co tedy s vládci a s jejich daněmi? Co z celku biblických slov osobně vyvozuji: Otázka, co vládce provede s vybranými daněmi, je v první řadě mezi ním a Bohem. Ale kdyby ty peníze zpronevěřoval nebo kdyby je využíval na nekalé účely, bylo by určitě žádoucí usilovat o zjednání nápravy. Ale na začátku je mezi Bohem a mezi vládcem nejspíš nějaká prvotní důvěra, že vládce bude Bohu i lidem sloužit a že bude věrně plnit svěřené úkoly. To tedy je mezi ním a Bohem.

A vedle toho existuje spousta oblastí, které jsou zase mezi mnou a Bohem, mezi tebou a Bohem, mezi námi a Bohem a do nichž nám ani náš prezident nemůže zasahovat jako nějaký druhý bůh. Třeba už jenom svobodný prostor církve. Nikoliv nadarmo apoštol Pavel píše: „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“ My však máme občanství v nebesích. A odtud můžeme svobodně ovlivňovat i naše pozemské pořádky, i naši politiku a okolní veřejný život. Můžeme spolupracovat na tom, co dává smysl. Ale ničím se nemusíme nechat zmanipulovat, ovládnout, převálcovat, zotročit.

„Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu.“ Zní také pro nás pořád stejná – a koneckonců pořád stejně zvláštní směrnice. Ostatně, císař nám dnes už nevládne, dnes už mají vliv zase jiní lidé v jiných pořádcích. Avšak pravý Bůh vládne nade vším od věků až na věky. V první řadě tak zůstává otevřená otázka, jak se odevzdat jemu – se vším, co k našim životům patří, i s celou naší společností, a v neposlední řadě i s našimi politiky…?

 

Slovo poslání: Ř 13