První čtení: J 5, 24-29

Základ kázání: Da 12, 1-3

 

My, kteří věříme, bychom nejspíš vyprávěli o různých zkušenostech s Boží mocí – i s Boží pomocí. Vybavíme si zlomové chvíle, kdy jsme byli až zázračně vytaženi z bryndy a kdy se před námi otevřely nové cesty do budoucna. Vybavíme si možná také období, kdy jsme cítili Boží požehnání a Boží přízeň skoro hmatatelně.

Ale co když naopak přijdou období opravdové tísně? Co když se člověk nepřestává trápit a Bůh už mu nepomáhá stejně jako v minulosti? Co když už člověk neví kudy kam?

V Bibli se dočteme, že nastanou i velmi špatné časy. Prorok Daniel to vidí bez příkras: „Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby.“ I takhle nesrovnatelně těžká doba může přijít. Na první poslech to zní strašidelně. Někteří filmaři podle podobných biblických veršů natáčejí apokalyptické filmy. Ale ve skutečnosti nás tyhle verše nemají strašit. Mají nás naopak pokojně připravit i na nejhorší. Abychom nebyli zaskočeni, až to přijde. Abychom přitom neztráceli důvěru.

Hluboce věřit v Boha neznamená představovat si, že v Boží péči budeme prožívat už jen pohádku a že Bůh zázračně odstraní všechny naše problémy. Hluboce věřit znamená někdy spíš naopak – počítat i s tím nejtěžším a nestrkat ani před tím hlavu do písku. Neutíkat ani před nejzávažnější skutečností do světa iluzí a sebeklamu. Ale přijímat i to nejtěžší, co k našim životům patří, v důvěře, že i do jde toho s námi: Ten, který v Kristu šel až na kříž.

Vybavíme si období, kdy už klesáme pod vahou vlastních křížů. Vybavíme si třeba také období hodně krušná pro celý národ. Někdy se utrhne zlo ze řetězu a celý národ se ocitne jak v kleštích. Přímo v těchto dnech vidíme, jak těžká rána doléhá na Izrael. Prorok Daniel píše o době soužení, která postihne celý Boží lid. Ta slova mi připomínají hrůzná období z dějin Izraele i z dějin církve. Holocaust, pogromy nebo třeba snahu zlikvidovat církev za totality. Nevím, jestli měl Daniel ve svém proroctví na mysli ještě něco horšího. Pro první křesťany byl samozřejmě nejhorší okamžik Kristova ukřižování. Myslím, že v těch obzvlášť těžkých obdobích se mohou věřící ke smyslu Danielova proroctví opakovaně přiblížit. Tehdy, když se zdá, že už zvítězí zvůle a bezpráví. Když jeden člověk druhého zastrašuje smrtí a bere mu veškerou svobodu. A někdy prožíváme opravdu náročná období osobně, když se nás zmocňují naši vnitřní strašáci. Obavy ze smrti nebo pocity nesmyslnosti života. Anebo pocit zhořknutí života, pocit, že nemá už cenu se o cokoliv snažit.

V nejtěžších obdobích se však dají prožít i nové zkušenosti víry. Nesrovnatelné s těmi předešlými. Člověku se už nedostane útěchy podle předešlých představ. Ale to neznamená, že neprožije Boží moc. Možná si také vybavíte náznaky podobných zkušeností – když už jste nevěděli kudy kam, v Bohu vám zbývalo jediné útočiště. Ale nakonec jste v tom útočišti našli pomoc a oporu překvapivě silnou. Nejenom berličku, ale pravý zdroj záchrany. Spojení s Kristovým vítězstvím nad smrtí.

Prorok Daniel nazřel: „V oné době povstane Míkael, velký ochránce, a bude stát při synech tvého lidu.“ Záhadný Míkael – podle pozdejší tradice archanděl Michael. Podle Danielova proroctví prostě jakýsi Boží posel, který svědčí už svým jménem. Míkael znamená: „Kdo je jako Bůh?“ Kdo by se Bohu mohl vyrovnat? Jaká moc by se mohla nad Boha vyvyšovat? Kdo by nás dokázal od Boha oddělit? Snad diktátoři, teroristé, vlastní strach, hřích, nebo sama smrt? Když přicházejí zvlášť tísnivé časy, oči víry se mohou tím pozorněji obracet k Bohu jako k Pánovi nad životem i nad smrtí. Není vždy možné najít záchranu před smrtí. Ale oči víry se obracejí k tomu, kdo zachraňuje i ve smrti.

„V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize.“ Slova o knize života naznačují, že před Bohem nebude zapomenut nikdo z jeho milovaných. Člověk může třeba i umrznout na ulici, skončit opuštěný v nemocnici anebo se během vteřiny obrátí v prach při náletu. Ale nemůže žádným omylem vypadnout z Boží evidence, z Boží knihy života.

A prorocké oči vidí, jak u Boha budou všechny propletence našich životů rozpleteny a uvedeny do těch pravých souvislostí: „Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.“ Ovšem i tahle věta zní strašidelně. Jak může milující Bůh sesílat věčnou pohanu a hrůzu? A také ta věta zní černobíle, jakoby neotesaně: „jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.“ Jako by lidské životy byly buď jenom bílé, nebo jen černé, bez jakýchkoliv nejednoznačností. Co si z toho můžeme odnést? Přinejmenším, že není všechno relativní, že není všechno jedno. Jestli člověk stojí na straně života, na straně Ježíšova života… Anebo jestli se nechá ovládnout strašáky nahánějícími hrůzu a stane se součástí diktatury smrti. A z té černobílosti také vyplývá, že člověk nemůže věčně přeskakovat z jedné strany na druhou. Rozhoduje se, buď anebo. Buď uvěřím celým srdcem cestě Božího života, anebo se nakonec přimknu na stranu smrti.

A taky z těch prorockých slov zní jako rozhodující, jak člověk působí na druhé lidi. Člověk nemá být spasený jenom sám kvůli sobě. Nejde o to, aby si Bůh odčárkoval, kolik člověk dodržel přikázání, a pak toho člověka kdyžtak za odměnu spasil. Ne, spása i zatracení se odehrává ve vzájemných vztazích. Protože vztahy jsou přímo od Boha, vztahy jsou Boží. Takže buď druhým prosvětlujeme životy v Kristově Duchu, v Kristově vítězství nad smrtí, a tak se stáváme světlem. A to je otevřenost pro věčný život v Bohu. Anebo druhým Boží světlo zatemňujeme, a tak se stáváme tmou. A to je ta hrůza.

„Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.“ Prozíraví jsou ti, kdo k Bohu prozřou – i uprostřed tísně. Nesoustředí se jenom na svoje starosti. Nenechávají se zahltit temnotou doby. Ale prozírají dál skrze to všechno k Bohu. A tak se stávají průzorem k Božímu světlu i pro druhé. Jsou transparentní pro záři Kristova věčného života.

A ti, kteří mnohým dopomáhají ke spravedlnosti, polidšťují svět bezpráví v Kristově Duchu. I tam, kde zůstal už vysloveně nelidský, i tam, kde už zavládla jen zvůle… Obracejí se dál k Boží spravedlnosti. Dál zápasí za lidská práva v Božím Duchu. Hledají další život ukřižovaného. V temných dobách se ukazují jako majáky. Majáky důvěry, majáky naděje, majáky odvahy a tak dál. A jejich životy nepřestávají vyzařovat Boží inspiraci ani do jiných těžkých dob. Natožpak u Boha takové životy nepohasínají, nepřestávají svítit – jako hvězdy na nebi, tak široký mají dosah. Hvězdná obloha poslouží také jako základní zdroj orientace i pro ty, kdo u sebe nemají mapu ani kompas.

V potemnělých dnech se můžeme tím soustředěněji obracet ke světlu toho, kdo je Pán nad životem i nad smrtí. Obracíme se k jeho světlu, které nám posvítilo na cestu i v životech těch, kdo nás k Bohu předešli. A obracíme se ke světlu Kristova smíření, které můžeme vpouštět i do nejhlubších mezilidských temnot.

 

Slovo poslání: 1K 15, 35-45