První čtení: Iz 55, 6-13

Základ kázání: Mk 4, 26-29

 

Co všechno se děje automaticky?

Vybavíme si možná automatické pračky, automatické kávovary nebo automaty na kávu. Vybavíme si také výherní automaty, na nichž však nikdo automaticky nevyhraje.

Ale vybavíme si i méně samozřejmé záležitosti, které se dějí automaticky? Dá se třeba říct, že člověk automaticky poděkuje. Ale to není úplná samozřejmost, že člověk automaticky poděkuje, poprosí, přizná chybu. Není to úplná samozřejmost, že člověk automaticky řekne druhému něco hezkého. A přesto, pokud byl člověk po léta formován dobrým prostředím, správnou výchovou a tak podobně, snad se mu postupně zautomatizují i tyhle stránky komunikace, které vyžadují někdy i dost úsilí a práce na sobě.

A děje se automaticky ještě něco vyššího? Patří i k Boží vůli či k věcem Božího království, že se dějí automaticky? Obvykle nám vzhledem k Božímu působení slovo „automaticky“ moc nesedí. Říká se třeba, že Bůh není žádný automat na plnění našich přání. A dobře se to říká. Bůh přece opravdu není žádný náš domácí robot.

A přesto jsme v tom podobenství, které zaznělo před chvílí, slyšeli, že s Božím královstvím je to podobné, jako když země automaticky plodí úrodu. (V řečtině se píše doslova: „automaté“.) Takže podle tohoto Ježíšova podobenství mezi námi i to dobré od Boha roste docela automaticky, samo od sebe. V tom pro mě spočívat útěcha až nečekaná. To, co je pro nás rozhodující, je od začátku naprogramováno správně. Někde v hloubi to šlape tak, jak má. Anebo se dá možná také říct, že se náš svět dá dobrým Božím působením zformovat k tomu, aby si zautomatizoval plnění Božích přání. Jako když někdo, formován dobrou výchovou, automaticky poprosí, automaticky poděkuje, automaticky přizná chybu či zatouží po smíření.

Mně osobně to podobenství o samovolně rostoucím zrnu připadá útěšné až geniálně; zvlášť pro nás, kdo se pořád za něčím ženeme, pořád se s něčím stresujeme, pořád se o něco urputně snažíme, pořád se o něco strachujeme, pořád o něčem pochybujeme a pořád chceme mít všechno úzkostně pod kontrolou. A najednou slyšíme, že to rozhodující na nás nezávisí, že se to děje samo od sebe. Ano, první důležitá věc je, aby zrníčko Božího působení dopadlo na úrodnou půdu. Ne někam do trní. Ne někam, kde snadno uschne. Ale jakmile jednou v úrodné půdě spočívá, tak už si začíná žít vlastním životem. Ano, dává smysl hned na začátku přijímat Boží slovo do hloubky, v otevřenosti důvěry, v otevřenosti naslouchání. A je pravda, že v Bibli najdeme i protipól ve verších zdůrazňujících naší spolupráci na Božím poli, třeba v epištole Timoteovi, kde je psáno „A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.“ S dodatkem o několik veršů dál: „Také rolník musí nejprve těžce pracovat, než sklidí úrodu.“ Ale tím podobenstvím o zasetém zrnu nás Ježíš utěšuje jednoznačně – ohledně toho hlavního, co ani nemáme pod kontrolou: Jakmile mezi námi zaseté Boží slovo začíná pracovat, tak už je prakticky k nezastavení.

Ať člověk „spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak.“ V noci i ve dne. Ve dne – to znamená v prosluněných chvílích. Když se vše světlem zalije. Na výsluní života. Ale i v noci – když vše se temné zdá. Nejenom ve šťastných, ale i v nešťastných chvílích. Nejenom v radostných obdobích, ale i v obdobích trápení. Nejenom ve dnech úspěchu, ale i na té odvrácené straně života. My máme někdy sklon vnímat blízkost Božího království jen tam, kde to vypadá bezproblémově – v pozitivních stavech mysli, tam, kde zavládne štěstí, zdraví, pohoda, mír, harmonie, prosperita, porozumění. Ale toho, kdo přemýšlí jenom tímhle způsobem, může pak dostihnout tím větší beznaděj, když se ocitne na té odvrácené straně života – a napadnou ho otázky: Znamená to, že jsem zůstal bez Boha? Zůstal jsem vydán napospas svému neštěstí úplně mimo dosah Božího působení? Ale byl by to omezený Bůh, kdyby jeho záměry platily jenom pro chvíle pohody. Může snad cokoli na světě zamezit v naplnění jeho záměrů? Ježíš nás ujišťuje, že věc jeho království se rozvíjí i temné noci. A dá se dodat: To zrno dál roste, i kdyby mezitím odstranili samotného rozsévače. I tehdy, když Ježíše samotného sprovodili ze světa do temnoty hrobu, věc jeho království už dál nezadržitelně rostla. Nakonec i ty nejtemnější skutečnosti mohou být přeprogramovány tak, aby uvolnily průchod Božímu království. Pravda, to, co vzklíčilo v hlubině, začalo pracovat ve skrytu, nepozorovatelně, někdy i nepochopitelně. Člověk sám „ani neví jak“. Ale pokračuje to nezadržitelně.

„Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu.“ Nejprve stéblo. Nejdřív jen zanedbatelný výhonek, z něhož na první pohled nic nekouká. Nejdřív může být úplně nerozeznatelný od pouhé trávy či od okolního plevele. Podobně z Božího slova mezi námi na první pohled mnohdy nic zvláštního nekouká. A to, co kouká, může být nejdřív takové nanicovaté, útlé a křehké. A někdy se dá těžko rozlišit, jestli to bude vůbec dobré. Ale byla by škoda ztrácet v tu chvíli důvěru… Neřkuli chtít to vyrvat či zadupat zpátky do země. Protože růst pokračuje svým přirozeným tempem. I když se nedá uspíšit, stébélko nabývá na síle. Posléze dostává konkrétní podobu a tvar. A pak už se uvidí, zda z něho vzejde užitek. A postupem času se objeví klas. To je další div: I mezi námi se objevují úplně nová zrníčka úrody Božích slov, úplně nové zárodky Božího království – setba se rozmnožuje. I naše společenství může být v tomhle směru plodné, vydávající dobrou úrodu, poskytující chléb svému okolí. I když ty klásky mohou mezi námi být nejdřív taky jen takové nezralé, nanicovaté, nepřipravené. A třeba ta naše úroda Božího slova nějakou dobu ani nejde moc dobře rozmnožit, protože to, co v nás samotných zůstává nezralé, se ani v druhých lidech tolik nechytá. Ale pravý čas přijde. Někdy musíme být fakt trpěliví, ale přichází nezadržitelně. A nakonec – zralé obilí v klasu. A dozrálé obilí Božího slova se stává plodným opět se dá říct až automaticky, obtěžkané svým dobrým smyslem a nezadržitelně připravené spadnout na úrodnou půdu nebo být zpracováno do chutného chleba.

A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.“ Tohle je tedy smyslem celého dění. Tohle je pointa. Takový konec očekáváme. Cíl všeho dění nespočívá v apokalyptické katastrofě. Nepřijde už jenom smrštění vesmíru, poslední zhasne a nic. Ale očekáváme tu závěrečnou žeň – žeň úrody všech úrod. Bůh sám je alfou a omegou svého stvoření. Ten, který na konci sklidí všechno, co na začátku zasel. Budiž nám útěchou, že zasel právě království Boží. K tomu, abychom okusili chléb z prvotin jeho úrody, jsme přizváni už dnes.

 

Slovo poslání: Jk 5, 7-11