První čtení: L 9, 57-62

Základ kázání: 1Pt 1, 18-21

    
Zrovna před pár dny jsme s Markétou zavzpomínali na kauzu chomutovského podnikatele a bývalého zastupitele, kterého před časem zavřeli za přijetí úplatku ve výši přes čtyřicet milionů korun. Tomuto člověku později pomohlo k předčasnému propuštění z vězení, že se za něj zaručil motorkářský klub. Jednou z nutných podmínek k tomu, aby se mohl motorkářský klub za vězně zaručit, bylo doložení činnosti sdružení. (Očekává se, že se za člověka v takové situaci zaručí spolek vykazující rozsáhlou smysluplnou činnost, spojenou například s charitativními aktivitami.) Ze strany motorkářského klubu byla doložena následující činnost: zapůjčení pípy na pálení čarodějnic, zapůjčení čtyřkolky a pomoc při organizaci neckyády – to vše v obci Želenice. (Předsedou klubu je starosta obce Želenice.) Vidíme, že zvlášť v prostředí, v němž bují korupce a klientelismus, člověku pomůže už jen, když se za něj zaručí motorkářský klub. Přesněji řečeno, pomůže mu to k propuštění z vězení na podmínku. Ale pomůže člověku přízeň motorkářského klubu i k lepšímu, k hodnotnějšímu a k naplněnějšímu životu? Pomůže k nabytí vzácnějšího bohatství než jenom toho spojeného s nekalými praktikami? Pomůže ke slavnější budoucnosti, než když člověk proslul hlavně díky skandálním novinovým titulkům? Pomůže k působivější moci, než když se člověk snaží zastrašovat, uplácet a manipulovat? Cítíte asi, že bych měl od motorkářského klubu příliš vysoká očekávání. I kdyby se jeho členové chlubili konexemi sahajícími až do nejvyšších pater české politiky, člověk, kterému takový motorkářský klub pomohl, bude možná i po svém propuštění z vězení žít podobně prázdným a marným životem jako předtím. Motorkářský klub na tom zas tolik nezmění.

Úplně jiné svědectví slyšíme o Kristu a o tom, jak on se za nás staví: „Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou.“ To je překvapivé nacenění hodnoty stříbra, zlata i krve. Obzvlášť u zlata bývá obvykle vyzdvihováno, že nereziví, že zůstává skoro nekonečně trvanlivé. A najednou slyšíme, že i ty cenné kovy znamenají jen pomíjitelné věci jako každé jiné; že jsou to vlastně jen bezcenné cetky ve srovnání s něčím daleko významnějším. Ve srovnání s převzácnou krví Kristovou. I když by nás mohlo napadnout, že prolitá krev za pár hodin zčerná a smyje ji první déšť. Jak k tomu došlo, že krev Kristova pro nás představuje nesrovnatelně vyšší hodnotu než pouhé stříbro a zlato? A jak nás zachránila z prázdnoty našeho způsobu života? Jak nás zachránila od marnosti a nesmyslnosti, které nás hrozí válcovat až dodnes? Jak jsme byli tou krví vykoupeni z otroctví hříchu? Ano, když o tom přemýšlíme, vybavíme si, co třeba působí mocněji než pouhé stříbro a zlato. Protože ani luxusní věci neuspokojí nejhlubší lidské touhy. Jak je též psáno: „i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ Vzpomeneme si třeba na děti, kterým rodiče všechno nakoupí, ale jinak se jim nevěnují. Anebo na děti z dětských domovů, které dostanou třeba i drahé mobilní telefony nebo jiné dárky od sponzorů, kteří jim však nenahradí milující rodiče. Takové děti žijí obklopeny luxusem, ale uvnitř jim dál něco bytostně chybí. Počínaje tím nejdůvěrnějším ujištěním, že na nich někomu opravdu záleží. Že je má nevýslovně rád. A že by pro ně udělal první poslední a nevyměnil by je za nic na světě. Všechna podobná ujištění mohou působit nesmírně povzbudivě a osvobodivě. A nejmocněji v tomto Duchu působí vlastní Kristův přístup. Přístup toho, kdo se kvůli nám nevzdal zdaleka jenom stříbra a zlata, ale dal pro nás celý svůj život. Aby dal najevo, že takhle bezvýhradně může jednomu na druhém záležet.

Takový přístup má smysl odjakživa: „On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa“. Takový přístup má nejzazší budoucnost: „a přišel kvůli vám na konci časů.“ Z Kristova pohledu zlato, stříbro i drahokamy úplně vybledly oproti hodnotě, kterou může dát našim životům.

V postním období se obvykle čtou texty o Ježíšově pokušení na poušti. Také o tom, jak Ježíš odmítl, když mu ďábel ukázal všechna království světa i jejich slávu a když mu řekl: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Ježíš ho odmítl, protože měl už od začátku na víc. Z Kristova vybledly pohledu zlato, stříbro i drahokamy oproti hodnotě, kterou může dát našim životům… Ale co z našeho pohledu – jakou má On hodnotu pro nás? Neblednou zase naše pomíjitelné záležitosti před tváří Kristovou? Odpověď na tuhle otázku museli hledat i lidé, o nichž jsme slyšeli v dnešním prvním čtení. Lidé, kteří váhali, zda se vrátí jen ke svým rodinným záležitostem, ke své minulosti, k vlastnímu bezpečnému zázemí namísto bezvýhradného následování Krista. Lidé, kteří se mohli zaleknout toho, že „Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“. Odpovědi na podobné otázky musí zvlášť v některých vyhrocenějších chvílích hledat každý z nás… Podstoupím pro Krista riziko, že „nebudu mít kde hlavu složit“? Riziko nezajištěnosti… Riziko nekončícího hledání… Riziko putování bez jakýchkoliv berliček… Riziko, že se nebudu moci zastavit ani na odkazu svých předků, své vlasti či evangelické tradice svých předků… Že budu muset tak říkajíc „nechat mrtvé, aby pohřbívali své mrtvé“ a sám pokračovat do neznáma dál… Riziko lásky, která se vydává do krajnosti… Riziko tím větší otevřenosti a zároveň tím větší zranitelnosti v mezilidských vztazích… A snad dokonce i riziko pronásledování pro Ježíšovo jméno…? Rozhodně však stojí za připomínku jedno: Je proč a pro koho to vše riskovat: pro toho, kterým sám pro nás riskoval vše.

„Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu.“ Víra a naděje – ty nám nemůže vzít nikdo na světě, když se skrze Krista upínají k Bohu. Někdy se může zdát, že skoro nic nezmůžeme, že skoro nic neznamenáme ani nemáme. Někdy se člověka přemáhá obava, že nemá nablízku nikoho, kdo by se za něj v krizových případech zaručil… Někdy si můžeme připadat vyloženě neslavně. A někdy bolestně narážíme na meze vlastní smrtelnosti. A přesto všechno můžeme věřit v Boha, který vzkřísil Ježíše z mrtvých a dal mu slávu. Tu slávu, kterou ten Zlý tehdy na poušti jen planě sliboval… Tu Ježíš nakonec dostal z mnohem hlubších důvodů, než protože by chtěl získat všechno pro sebe. V království Božím se proslaví ten, kdo za tu pozornost vpravdě stojí… Tomu, kdo vzkřísil Ježíše a dal mu slávu, můžeme opravdu věřit.

 

Slovo poslání: Ef 5, 1-10