Pašijové čtení: Mt 26, 3-27, 66

Základ kázání: Mt 27, 54

 

(Velký pátek)

 

Zvláštní výjev, jak se ti otrlí římští vojáci najednou zděsili. Před bezvládným tělem člověka, z něhož si ještě před chvílí tropili kruté žerty.

Řekli bychom si, že vojáci okupační armády mívají pro strach uděláno. Většinou zastrašují sami. Případně bojují s pocity prázdnoty a otrávenosti v zemi, s níž nemají nic společného. Mnozí z nich pohrdají místní kulturou i náboženstvím. A zároveň vnímají, jak je tu místní obyvatelstvo nechce. A tak si na místních vybíjejí zlost. Před chvílí se takhle vyřádili na tom nevinném venkovanovi, který si prý hrál na židovského krále. Svět zdejších náboženských představ se fakt nedá brát vážně, říkají si. I když na druhou stranu i sem tam někdo z těch římských vojáků našel na zdejší víře cosi hlubokého a inspirativního. Ale rozhodně nepřesvědčil celý pluk. Ještě pár let si tu odkroutit a pak někde v klídku dožít za uspořený žold. Nechat celou tu zatracenou zaslíbenou zemi daleko za sebou.

Ale opravdu to takhle jde? Ať už jsem se ocitl kdekoliv. Ať už jsem tady být, nebo nechtěl. Ať už jsem o tenhle život stál, nebo nestál. Opravdu to takhle jde – vystavět mezi sebou a okolním světem neprostupnou zeď… A nevnímat, co se kolem děje, jako skutečnost, která se mě bezprostředně týká… A nikoho k sobě přes tu zeď nepustit, i kdyby to měl být Boží Syn? Opravdu to takhle jde…?

Nastanou chvíle, kdy se ukáže, že to takhle dál nejde. Najednou se v těch neprostupných zdech objevují trhliny. Stane se něco, co s lidmi pořádně zacloumá, otřese, co snad i probere – alespoň některé z nich, alespoň na okamžik. Včetně těch, do kterých bys to řek´ nejmíň.

„Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: „On byl opravdu Boží Syn!“ Tady skončila legrace. Vždyť pod našima rukama se stalo cosi otřesného. Tady, kde každý jen plnil rozkazy, kde každý jen odváděl svou práci, kde každý jen myslel na svoje povinnosti, na svoje štěstí, na svoje zdraví, na svoji rodinu, na svou vlast, a přitom si třeba jen mimoděk udělal legraci z někoho úplně cizího, jen trochu někoho očernil, znemožnil, poplival, to, co měl po ruce, omlátil o hlavu, nasadil trnovou korunu někomu, kdo byl už beztak odepsaný a neměl žádnou budoucnost… Všechno se delší dobu vyvíjelo samospádem. Mašinérie fungovala hladce. Ale najednou se velmi zděsíme. Najednou vidíme, že v soukolí našeho navyklého systému – umírá živý člověk – a živý Bůh.

Snili jsme třeba o tom, že pravý život začne až někde jinde, někdy pak. Ale živý člověk a živý Bůh nás zaskočil úplně neodbytně ve chvílích, na které nebyl nikdo zvědavý, na místech, kde nikdo nechtěl trávit čas, ve společnosti těch, o které nikdo nestál. Golgotské popraviště, kde umírají ti nejbídnější kriminálníci, představuje vpravdě nevlídnou tvář našeho světa. A přesto se ukazuje, že právě takové místo výmluvně svědčí o Boží přítomnosti. A Bůh tu není přítomen jen tak nadištanc, aby se neřeklo. On si mezi sebou a mezi námi zeď nevystavěl. Ale naopak přišel doprostřed zoufalství, doprostřed bezbrannosti života vydaného všanc nelidskosti. Ano, Bůh je v té zoufalé situaci tak natvrdo, že se na tom pochmurném popravišti ztrácí i jeho naděje. V opuštěnosti umírajícího na kříži. Ale cosi se začalo otřásat v základech, v samotném srdci reality. A vzápětí to až překvapivě mocně pohne i srdci takových tvrďáků, jako jsou vojáci okupační armády. V takové chvíli vyměknou i srdce z kamene a lidé si uvědomí tváří v tvář nevinnému, jemuž se ještě před chvíli posmívali: „On byl opravdu Boží Syn!“

A v tom okamžiku se snad už alespoň trochu zadře soukolí té doočíbijící nelidskosti. Ten, který do posledního dechu hladověl a žíznil po spravedlnosti, ten, který do posledního dechu žil milosrdenstvím, ten, který do posledního dechu působil pokoj, ten, který do posledního dechu toužil po vzájemné lásce, po odpuštění, po smíření… Právě ten tady visí tak obnaženě, tak nepopiratelně na očích… A jeho touha nepřestává volat po naplnění, doposud neutišená. A její volání k nám doléhá z úst, která ani smrt nemohla zadržet ve své moci.

A zastihuje nás vhod i nevhod. I tam, kde se nám už ani nechce být, něco dělat, trávit čas… I tam, kde si nepřipouštíme některé lidi a některá témata k srdci. Zůstávají nám cizí, nevidíme v nich opravdový smysl, nechceme je brát reálně, nevíme, co s nimi má společného Bůh… I tam, kde už nechceme mít nic moc společného ani sami se sebou, i tam, kde nám už ani vlastní život nedává dobrý smysl. Jak je psáno v žalmu: „Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.“

I v nejhlubší tmě s námi zůstal někdo, kdo o nás nepřestal mít zájem a kdo v našich životech nepřestal hledat smysl, kdo v našich setkáních nepřestal hledat své východisko, kdo ani v našich střetech či nelítostných míjeních nepřestal hledat království nebeské. Ten, který byl, je a bude – opravdu Boží Syn.

 

Slovo poslání: 2K 5, 14-21