První čtení: L 11, 5-13

Základ kázání: Ex 32, 7-14

 

Za co se modlit? Jak se přimlouvat? Jak hledat Boží vůli pro společenství bratří a sester, pro ty, kteří nás provází na životních cestách, pro ty, kterým se nevyhýbají ani zbloudění a pády, dokonce pro ty, kdo překročili přípustné meze, pro ty, kteří se vrhají do zkázy…? A jaký přístup nám samotným pomáhá v nebezpečí ztroskotání? Jaká komunikace? Jaké vztahy? A jaké modlitby?

Mojžíš se zrovna vracel s deskami Božího zákona, s Desaterem přikázání. Desatero mu určitě leželo na srdci a připravoval se na to, jak ho předá druhým. Tím větší šok ho čekal.

Ostatní mezitím nedokázali překonat ani to mezidobí Mojžíšovy nepřítomnosti. Bez jasného vedení a pevného provázení podlehli úzkostem a zmatku. Zaskočila je pouštní prázdnota a pochybnosti o Boží přítomnosti. Chtěli mít svoje jisté. Alespoň něco hmatatelného, třpytivého, zářného. Alespoň něco, co představuje božskou energii, moc, úspěch, životní výhry a světlé zítřky. Alespoň něco, u čeho zaženou znepokojivé pouštní myšlenky. Chtěli mít boha podle svých představ. Automatického boha, který tě nikdy nezklame. Můžeš si na něj šáhnout pro štěstí a můžeš si ho postrčit, kam chceš. Můžeš s ním manipulovat a můžeš si ho malovat tak, že rád vyplní všechno, co ty chceš, a nevystraší tě ničím, co jsi nečekal… A tak si odlili sochu býčka.

Zvláštní to ironie: Mojžíš na hoře sotva přijal Desatero včetně slov: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ A pod horou si už zobrazovali zpodobení jak na běžícím pásu a klaněli se tomu, co bylo pod jejich důstojnost. I víra se někdy docela rychle zvrhne do úpadkových poloh. Nedá se sázet jen na to, že když už jsme jednou uvěřili, tak jsme se obrátili k Bohu napořád. Nedá se říct, že máme jistotu spasení, a proto už nemusíme podstupovat žádné náročné duchovní zápasy, maximálně si vyrobíme nějakou zlatavou připomínku Boží protekce. Takhle to není. Žít vírou znamená obracet se k Bohu vždy nanovo a vždycky znovu se vydávat na cestu do neznáma, do nejistoty, do rizika. Nepřestat hledat vztah s Bohem, který se pořád dál vyvíjí a dál proměňuje nás i naše představy. Živý vztah nejde nahradit automatem. Například kdybych vyměnil svou pravou manželku za umělou inteligenci, která by manželku věrně napodobovala, a dokonce by ještě spolehlivěji plnila domácí práce, a navíc by ode mě nechtěla nic náročného, byl bych pak v životě spokojenější? Ne, od první chvíle by mi cosi bytostně scházelo. A živý Bůh se už vůbec nedá nahradit zpodobením ničeho.

Bůh dal Mojžíšovi razantně najevo, že život v takovém sebeklamu nemá budoucnost, že bez opravdového vzájemného vztahu to nemá cenu: „Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Dost tvrdé slovo. Na druhou stranu by mohlo Mojžíšovi vyznít lákavě: Z tebe však udělám veliký národ, staneš se novým praotcem zakladatelem, herojem číslo 1. Co na to Mojžíš? Kdyby mu šlo hlavně o vlastní prestiž, pohrdl by tou nabídkou? Kdyby mu šlo hlavně o slepou poslušnost, odvážil by se cokoliv namítnout? A kdyby mu až tolik nešlo o společenství Božího lidu, nebylo by mu to trochu jedno?

Avšak Mojžíšovi jde o víc. Ptá se po nejhlubších Božích záměrech: Hospodine, proč plane tvůj hněv…? A nepřestává myslet na druhé: „Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘“ Zvláštní to apel. Proč Mojžíš řeší, co by si pomysleli Egypťané? Proč na tom tolik záleží? Ale ano, záleží na tom, jak Boží lid dosvědčuje Boží přítomnost všem okolo. Ostatním národům. Ostatním lidem. Ani my v Chomutově nebo v Mostě nevěříme jen kvůli osobní spáse, ale nedílně proto, aby se na nás projevovalo, jak Bůh působí. Neméně v našem kraji, kde církev tolik lidí neoslovuje. A co ti Egypťané v Mojžíšově době? Přemýšlím jednak, co by si ti Egypťané pomysleli, kdyby viděli Izraelce jen pořádat šňůru vyprázdněných oslav okolo zlatého telete, aniž by je kdo zastavil, aniž by jim kdo připomněl, že mají usilovat o něco hlubšího. Egypťané by se pak možná prostě ironicky pousmáli: Jen kvůli tomuhle Izraelci vyšli na poušť? Ale kdyby si nakonec měli říci naopak to, co naznačuje Mojžíš: „Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.“ Úsměv by jim sice ztuhnul na rtech… Ale co by to vypovídalo o Hospodinu? Že s takovým Bohem není radno si začínat? Mojžíš nepřestává doufat, že se dá najít ještě jiná cesta. A že se i před zraky skeptických Egypťanů nakonec ukážou pozoruhodnější vyhlídky než pouhá lhostejnost ke zlému nebo než nelítostný trest za hřích. Za pozornost přece stojí dobrodružnější Boží cesty s bloudícími a někdy i se ztracenými lidmi. Cesty, co sice někdy na pohled nikam nevedou, někdy se dokonce točí skoro v kruhu… A přesto neúnavně směřují k zaslíbené zemi. Za povšimnutí stojí živý a dynamický vztah, v němž Bůh až do krajnosti důvěřuje v proměnu zatvrzelých srdcí, i když vše hovoří proti tomu. Za povšimnutí stojí Kristova svatá trpělivost. „Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš.“ Prosí Mojžíš.

Navíc připomíná praotce Abrahama, Izáka a Izraele, na jejichž příběhy má přece smysl navazovat. Tím spíš, že i tito praotci se někdy chovali zbloudile, zmateně, ztraceně, a přesto v jejich životech přišlo vždy znovu ke slovu Boží zaslíbení. (Jak prokazuje i změna jména praotce Jákoba – původně úskočného – na Izrael – zápasí Bůh.) Proč dělat nový národ a nového praotce až z Mojžíše, když se dá stále aktuálně začínat už od Abrahama?

Zvláštní, s jak velkou kuráží prosí Mojžíš samého Boha o změnu smýšlení. Čím se taková odvaha víry přesně liší od toho tance okolo sochy býčka? Říkal jsem, že si Izraelci chtěli přizpůsobit boha k vlastnímu obrazu. Chtěli si zajistit boha, jímž budou moct manipulovat, boha, co bude nakloněn jejich přáním. Nepokouší se nakonec Mojžíš o totéž – přemluvit Boha, aby se začal chovat tak, jak si Mojžíš představuje? Ne, jde o dvě úplně rozdílné věci. Se sochou býčka se nedá doopravdy mluvit. Mojžíš však vede živý rozhovor. Tak živý, že v něm i polemizuje s Bohem. Ve své víře a v modlitbě prožívá i neklid. Ale zároveň zůstává otevřen dalším Božím odpovědím. Zůstává neúnavně otevřen tomu, co mu Bůh i na tu jeho polemiku řekne. Takový modlitebník se nespokojí jen tak s něčím. Uvolňuje v duchu prostor i pro různé Boží alternativy a pro dosud nevyřčené možnosti. Ale nespokojil by se s pouhou iluzí odpovědi. Chce slyšet skutečné Boží slovo.

A světě div se, Hospodin se dal skutečně „pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid“. Takhle to tenkrát skutečně dopadlo.

Jeden z rabínských výkladů k tomuto biblickému svědectví zní, že Pán Bůh sám našeptává zbožnému modlitebníku, jak se má přimlouvat, aby ho mohl vyslyšet. Že Bůh jakoby až vymýšlí taktiky, aby se mohl nechat přemluvit k milosrdenství, které má přednost před soudem; protože to je to, po čem Hospodin doopravdy touží. Věřím, že na tom rabínském výkladu je hodně pravdy. Ale na druhou stranu si říkám: Nebylo by to přece jen málo, kdyby nás měl Bůh takhle dopředu naprogramované? Nejde nám ve skutečnosti o ještě závratnější dobrodružství víry, kdy se v rozhovoru s Bohem vydáváme do úplného rizika – vydáváme se celí a beze zbytku do neznámé Boží budoucnosti – a nemáme vlastně žádnou jistotu vyslyšení, nemáme žádnou jistotu, jak to dopadne… Ale tím živější, cennější, a hlouběji na dřeň celý ten rozhovor s Bohem je…

Ano, i když nemáme jistotu, máme dobrou inspiraci. Mimo jiné i v Mojžíšovi, který se nedistancoval od zbloudilého lidu, ale naopak se až do krajnosti přimlouval za další šanci pro druhé. (A v určitou chvíli se pak modlil dokonce i slovy: „Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!“) A plnost inspirace máme v Kristu, který to kvůli nám dotáhl až na kříž a riskoval i zavržení od Boha, když vzal naše hříchy na sebe, a přesto se za nás nepřestal přimlouvat do posledního dechu.

 

Slovo poslání: 1Tm 2, 1-6