První čtení: Ž 19

Základ kázání: Mt 8, 1-13

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Dnešní perikopa si všímá dva typy lidí z Izraele té doby. Malomocný a voják.

Malomocenství /lepra/ se už v našich známých krajinách naštěstí nevyskytuje. Víme, že to byla nemoc hrozná a nevyléčitelná. Utrpení nemocných se časem víc a víc zhoršuje a pomocí není… Co prožívali tito postižení, si jenom stěží dokážeme představit. Znetvoření a vyloučení ze společenství Božího lidu, z chrámového života. Absolutně bez nároku na Boží požehnání. Prostě odpad.

Jak se malomocný z našeho příběhu dostal až k Ježíšovi, je trochu záhadou. Vždyť tito nemocní se museli držet stranou od lidí, a když hrozilo, že by potkali zdravého člověka, už zdálky museli volat jako varování: „Malomocný, malomocný!“ – Nevíme, jak se to stalo, že najednou tento postižený a nakažlivý je mezi lidmi, ale stalo se.

Nemocný padl před Ježíšem na kolena, klaněl jsem mu a říkal: „Pane chceš-li, můžeš mě očistit“… Na první pohled je všechno jasné. Ten chudák prosí o pomoc, o záchranu. Ale z jeho slov můžeme zaslechnout i určitou míru nejistoty. Je nešťastný, zoufalý, přichází s prosbou, ale jak se zdá, sídlí v něm i strach, že by mohl být odmítnut. – Bude vyslyšen? Chce mu Ježíš pomoct? A pomůže?

Neobejde ho a nenechá ho na pospas strašnému umírání?

V tom se tak moc od nás neliší. Věříme i pochybujeme. Věříme i nevěříme. Říkáme sobě i jiným lidem, že Ježíš Kristus lidi netřídí, nesortýruje, že si nevybírá, komu má pomoct a koho má ignorovat. Nedokážeme si ani na minutu představit, že by se Ježíš Kristus jenom tak od někoho odvrátil, že by se k zoufalému volání stavěl hluchým. A přesto ta obava, že prosíme jaksi marně, tady je.

Co to má znamenat? Co to může znamenat? Nejsme nějak vadní? – Nejspíš ne. I zde platí – nic nového pod sluncem. Už od počátku křesťanství některé nejistoty zaměstnávaly věřící lid. V epištole Jakubově čteme: „Kdo prosí a pochybuje, špatně prosí“. Je pravdou, že Jakub to napíše, když myslí na prosby o moudrost. Ale i naše prosby za věci, které nás trápí /to znamená vztahy, zdravotní problémy, přímluvné modlitby za nám blízké lidi, na kterých nám záleží/, i tyto prosby mohou být poznamenány pochybnostmi. Ono „chceš-li“ nám není vzdálené.

Chce – nechce? Pomůže Ježíš? Anebo s tím nemám otravovat? A nedělám něco špatně? Nemám hřích, hříchy? Není Bůh kvůli mým proviněním vlastně proti mně? Netrestá mně?… To nejsou otázky zbytečné. Nejsou ani zbytečné a ani nereálné. Protože víme, že mnoho věcí se nám nepovedlo a mnoho věcí až dodnes kazíme.

To je fakt. Ale kvůli tomu si jistě nemáme zoufat.

O věcech, o kterých víme, že nebyly v našem jednání dobré, o tom prostě máme mluvit. Někdy třeba i s někým, ke komu máme důvěru. To bývá důležité a vlastně takový rozhovor s někým, komu se můžeme svěřit, je vlastně na úrovni zpovědi. Někdy to prostě má být.

Ale to, co má být vždy, je mluvit o těch vážných věcech s Bohem. Takový rozhovor s Bohem se nazývá vyznání. Vyznání vin, vyznání hříchů, anebo také pokání. A Bůh takové poctivé a vážné přiznání nedostatků a chyb přijímá. Vždyť proto dal světu Mesiáše, aby nás Ježíš zachraňoval: skrze moc odpuštění hříchů, skrze moc Ducha svatého, kterým vládne On a který má panovat i u nás.

Ale co s těmi pocity vin, které nedokážeme vysvětlit /rozeznat, dešifrovat/, s pocity, které nás mohou trápit a přitom nejsou spojeny s konkrétním prohřeškem? Co s tím?

Na to je asi nejlepší odpověď, kterou nacházíme v Knize žalmů. Žalmista se modlí a volá k Bohu. Prosí: „Kdo může rozpoznat bludy? Zbav mě i vin, které jsou mi skryty“. /Ž 19,13/.. Možná i my vidíme některé věci špatně. Možná i my ne vždy a ne včas rozpoznáváme bludy. A třeba právě to souvisí se zvláštními, nejasnými pocity vin. V takovém případě nám ukazuje žalmista směr, kterým se máme vydat. Jediným východiskem je i takové
„noční můry“ odevzdávat tomu, kdo vidí i věci pro nás zatím skryté. Proto ta prosba: „ Zbav mě i vin, které nevidím, které jsou mi skryty“. To znamená, že máme odevzdat sebe, se vším co je, co jsme, včetně toho, co možná špatného zůstalo z minulosti. Co zůstalo nevysvětleno, zůstalo jako černý flek mezi námi a Bohem.

„Zbav nás od zlého“, tato prosba z Modlitby Páně zahrnuje všechno. I démony, které se blíží, i démony, kteří v nás možná zůstali už dávno, které si u nás ustlali a čekají na aktivaci…

Jen ještě k těmto věcem malá poznámka. Asi není potřeba dodávat, že i s touto modlitbou se máme obracet na Boha a na Ježíše Krista
s vírou. S vírou a bez pochybování. Tak jak to vlastně udělal ten jiný muž – druhá hlavní postava v našem biblickém oddílu pro tuto neděli.

Setník přišel za Ježíšem a řekl: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí“. Ježíš bez rozpaků slíbí: „Já přijdu a uzdravím ho“. – Nám by tento slib pravděpodobně stačil. Možná bychom se ještě zmohli na nesmělou připomínku, že kdyby to mohlo být co nejdřív, bylo by to velmi důležité, byla by to veliká pomoc pro toho trpícího… Ale setník myslí jinak. Ne, není potřeba, aby se Ježíš tak exponoval a měřil cestu až k němu do domu. Říká: „Pane nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jenom slovo a můj sluha bude uzdraven“.

Je to velmi známá věta. Obdoba tohoto slova se dostala do křesťanské liturgie při vysluhování Památky svaté Večeře Páně: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“.

Zde žádající setník neprosí sám za sebe, ale za svého sluhu.
V řeckém textu je použito slovo „pais“. To je chlapec, mladý člověk. Nevíme, co se s ním mohlo stát, ale primární je, že trpí. Utrpení mladého sluhu setníka vyžene za Ježíšem. Nedokáže se na to nečinně dívat, nemůže mít klid. O to víc bychom očekávali, že bude na Ježíše naléhat a prosit, aby si pospíšil. Ale jak jsme říkali, tento důstojník myslí jinak.

Podle něj slovo je posel. Posel ovšem takový, který nenese jenom zprávu, ale i provedení pokynu. Jako na vojně, jako v jeho stočlenné posádce. Padne příkaz a setník ví, že když povel dorazí až do cíle, tak to znamená, že rozkaz je splněn. A to je ten důvod, proč na Ježíše netlačí a nenutí ke spěchu. On jako voják a velitel zná rychlejší cestu k pomoci jeho trpícímu chlapci. Ne, Pane, nemusíš chodit takovou dálku. Řekni jenom slovo a ten chudák bude zdravý. /Rychlejší by nebyl v moderní tobě době ani telegram./

„Já pán, ty pán“, zní známé úsloví. Já jsem pán u lidí, říká setník. Já jsem pán ve svém setnině. – Ty, Ježíši, ty jsi Pán všeho a nade vším. Jen řekni slovo… Ježíš je ohromen. To u pohana nečekal. K těm, kdo ho následovali, řekne: „Tak velikou víru jsem nenašel v Izraeli u nikoho.

A o to jde.

O to jde v dnešním textu. O víru. Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba povolal k víře praotce. A pak vedl svůj lid mnohými úskalími, skrze zaslíbení a působení soudců a proroků, přes napomínání a někdy i trestání, přes zajetí i vysvobození, dál a dál. Až svůj lid přivedl k Mesiáši. Nyní je Hospodin v podobě svého Syna u svých. A ti „jeho“ jdou. Jdou za Ním.

Ale to, co ukázal setník, to aby v Božím lidu špendlíčkem hledal. A možná by se ani nedohledal. A tak Ježíš už jenom dodá: „Pravím vám, že mnozí od východu a západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském. Ale synové království budou vyvrženi ven do tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů“.

Když slyšíme tato poslední slova, na chvíli jsme zaraženi. Opravdu má perikopa končit tak černě, jenom vyhrůžkou?… Jenže celý oddíl není o vylučování z řad Božího lidu. Vše nás vede k přemýšlení o víře.

„Pane chceš-li, můžeš mě očistit“, prosí malomocný. – Chtěl ho Ježíš uzdravit? Odpovědí je: „Chci“. A uzdraví… A setník také není odmítnut. Na závěr mu užaslý Ježíš řekne: „Jdi a jak jsi uvěřil, tak se ti staň“. A v tu hodinu se sluha uzdravil. – Ne, téma určitě není o vyhrožování. /Ačkoli pro některé to varování zaznít má./

Mnohem víc ze všeho slyšíme povzbuzení k odvaze. K odvaze víry. Na víru vsadit vše!… Nespoléhat na to, že mám předplaceno, že jsem zdědil jakousi legitimaci pro vstup do Boží říše. Ne! Taková vstupenka, taková legitimace neexistuje. Jde o to, v co věříš. Jde o to, v co a jak my všichni věříme a jak se na Ježíše vlastně obracíme.

Nejlépe to vyjádři kraličtí. K tomuto tématu jakoby ústy samotného Ježíše Krista řeknou: „Všechno můžu učiniti, ale tomu, kdo mi věří“.

Přesvědčují se o tom mnozí od východu a západu, když usedají ke stolování s Abrahamem, Izákem a Jákobem v Božím království. Amen.