První čtení: Mk 7, 31-37

Základ kázání: Iz 29, 17-24

 

Ztráta sluchu nebo ztráta zraku. To jsou jedny z těch nejbolestivějších ztrát, které mohou člověka postihnout. Omezují a ničí spojení s okolním světem. Jakoby člověku po takové ztrátě scházela část sebe sama. Jakoby jeho život nebyl úplný. Někdo se dokonce může ptát, jaký pak ještě má takový život smysl. Jaký smysl v něm najde sám Bůh? Jak ho člověku pomůže seskládat do smysluplného celku, i když tak velký kus z toho celku na první pohled chybí? Jak Boží slovo promění život neslyšícího? Jak světlo Boží přítomnosti promění život nevidomého? Jak může Kristus uzdravit smysl života po ztrátě základních smyslů?

Ztráta sluchu nebo ztráta zraku. To jsou jedny z těch nejbolestivějších ztrát, které mohou člověka postihnout. Ale může se nám stát něco podobně špatného, i když je naše tělo v pořádku, i když vidíme jako ostříži, i když slyšíme jako rysové? Prorok Izajáš má na srdci uzdravení z problémů, které zasahují ještě hlouběji do života: „I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy.“ Tady přece už není řeč jenom o tělesných smyslech, o tělesném zraku, o tělesném sluchu. Jde o to, slyšet slova knihy. Jde o to, prohlédnout z temnoty a ze tmy.

Sám prorok Izajáš žil v temné době. Nejvíc se smrákalo na východě, kde se vzmáhal vliv Asyrské říše. To byla obzvlášť krutá a zločinná velmoc. Podrobovala si okolní národy a hrozila zničit i drobounké Judsko. A tak i mnozí Izajášovi spoluobčané podléhali zoufalství a myšlenkám, v nichž už pořádně nepočítali s Boží nadějí, s Boží budoucností ani s Boží přítomností. V takovém stavu už člověk neslyší slova knihy – nepřijme dobré poselství už ani z biblických veršů. V takovém stavu člověka oslepuje pochmurnost soudobých událostí – nedovede pak prohlédnout z temnoty a ze tmy.

Dostáváme se také my někdy do podobných stavů? Stává se nám, že neslyšíme slova knihy? Stává se nám, že nedoslýcháme k podstatě biblických slov, i když je třeba slýcháme pořád dokola? A jak se projevuje, že lidé slyší zvěst evangelia nezdravě? Kde třeba trpí Boží lid nedostatkem naslouchání? Jaká klíčová slova může být věčná škoda pouštět druhým uchem ven, jako kdybychom je ani neslyšeli?

A co nám zatemňuje vidění? Jaké Boží příležitosti přehlížíme? V jakých směrech jsme zbloudili jako s klapkami na očích?

Nevidím už moc černě budoucnost naší společnosti nebo celosvětový vývoj? Nevidím už moc černě svůj vlastní život, anebo životy svých bližních? Nepřipravuji se tak o naději a nedodávám tak ještě víc sil tomu temnému, tomu zlému kolem sebe?

Někdy se mi zdá, že celý svět tone ve zlém a že k proměně vede nekonečně dlouhá cesta… Ale z Božího pohledu chybí jen maličko: „Potrvá to jenom velmi krátce a Libanón se změní v sad a sad bude mít cenu lesa.“ Libanon – země přerostlých cedrů – znamená v prorocké řeči symbol pýchy. Právě projevy lidské pýchy bývají oslepující a ohlušující. Právě přerostlé ego zaclání. Ale přichází nebeský Zahradník, který umí ledacos proříznout a přistřihnout. Libanon změnit v sad, zemi přerostlých cedrů v užitečnou zahradu, plodící dobré ovoce. A ta bude na úrovni lesa, toho plodného se v ní urodí jak dříví v lese.

Když všechno vidíme už moc temně, máme dojem, že budoucnost patří ukrutníkům a tyranům. Máme dojem, že na světě vítězí cynismus a výsměch dobru. Máme dojem, že lidé pokorní a bezmocní budou stejně dřív nebo později převálcováni. Boží slovo však prosvětluje naše vyhlídky úplně opačnou vizí: „Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele. Pryč zmizí ukrutník, po posměvači bude veta, vyhlazeni budou všichni, kdo jsou pohotovi k ničemnosti, kteří svým slovem svádějí člověka k hříchu“… Slova o vyhlazení znějí sama o sobě děsivě, ale jejich dobré poselství spočívá jednoznačně v tom, že ti, kdo sami stavěli vyhlazovací tábory, nebudou mít v království Božím už sebemenší vliv. Jakoby nikdo z těch výtečníků nikdy neexistoval. Násilí kolem nás může mít prozatím navrch, ale všeho do času. Prohlížíme-li z temnoty a ze tmy někam dál, tak už se nemusíme nechat ukrutníky ani posměvači vyloženě převálcovat, nemusíme se jimi nechat zastrašit, ochromit, zmanipulovat, svádět k hříchu. Ano, „tomu, kdo je v bráně kárá, kladou léčky a spravedlivého strhují do nicoty“. Jsou schopni své kritiky vraždit nebo posílat na mnoho let do vězení. Anebo jinými způsoby šikanovat a ničit život. Může se to dít v našem sousedství, anebo i v našem vlastním pyšném já. Ale kdo jiného do nicoty strhává, sám se tam strhne. Není třeba si o takovém člověku myslet, že on vše určuje, jakoby on sám byl vším. Naopak, do jeho sféry vlivu patří hlavně ta nicota, proto i jeho přínos zůstane nicotný. Je léčivě prohlédnout z temnoty a ze tmy a vidět všechny ty souvislosti v pravém světle. Uvidět konečně tyrany a vlivné egocentriky jako absolutně málo mocné. Uvidět konečně pokorné, uvidět ty, kdo se zříkají násilnictví, triumfovat na straně vítězného Pána.

Hospodin praví, že ve světle takového prohlédnutí Boží lid „uzří svoje děti, dílo mých rukou“ – praví Hospodin doslova – „ve svém středu.“ Takže ve světle takové víry nejsou už vidět maximálně tak někde na okraji (pokud byli vůbec vidět), převálcovaní soukolím dějin, neslavně dopadající, či přímo zničení, vyhlazení. Už nejsou na okraji, ale objevují se jednoznačně v centru dění. Na které lidi stojí za to se takhle soustředit? Které máte sklon opomíjet a které je dobré si připomínat? Na které bude dobré se zaměřit nově? Ano, v centru toho centra vidíme Ještě Krista – jakožto nejpokornějšího a v určité chvíli i nejbezmocnějšího, který i všem těm ostatním dodává dokonalý význam. Jak ještě se soustředit přímo na Ježíše Krista, abychom jeho vliv nepovažovali za okrajový v žádné oblasti života, v žádné oblasti světového dění?

Prostřednictvím proroka Izajáše pokračuje Boží výrok o všech, kdo takto prohlédnou – Hospodin říká: „Budou dosvědčovat svatost mého jména, budou dosvědčovat svatost Svatého Jákobova, budou se třást před Bohem Izraele.“ A co víc: „Zbloudilí duchem poznají rozumnost, mému naučení se budou učit reptalové.“ Slyšíme vlastně slovo plné naděje i pro ty, kdo nám už připadají zahlušeni nevratně. I pro ty, kteří už příliš srostli s tím pyšným Libanonem nebo s jakýmkoliv Babylonem. I pro ty, kteří už jenom reptají, stěžují si a nevyplodí nic dobrého, totálně ovládnuti blbou náladou. Také pro ně zní zaslíbení, že se je chystá sám Hospodin uzdravit z jejich hluchoněmoty.

Jako bych viděl Ježíše, který tváří v tvář hluchoněmému dodnes lká k nebi: „Effatha, otevři se“. Kéž také naše uši mohou být otevřeny otevírajícímu se nebi. Kéž také naše oči přijímají nebeské světlo, které je potřeba naléhavě dosvědčit. Kéž také naše jazyky mluví správně o tom, co lidé kolem nás potřebují slyšet.

 

Slovo poslání: Ef 1, 17-23