První čtení: Mt 12, 28-34

Základ kázání: Mi 6, 1-8

 

Válka se přibližuje. Agresivní velmoc okupuje naše sousedy. Bojíme se i o budoucnost vlastní země. A trápí nás neblahé trendy související se zneužíváním moci, s vlivem peněz a s povolností vůči zlému. Ptáme se, proč to vše musíme snášet. Ptáme se, kde hledat východisko. Ptáme se, kde najít Boha uprostřed nepokojných vyhlídek.

Do takových časů promlouvá Micheášovo proroctví. Původně v něm šlo o asyrskou hrozbu. Asýrie nakonec úplně ovládla i Severoizraelské království. A také Judsko, kde působil prorok Micheáš, mohlo být zanedlouho dobyto. Boží lid mohl být rozprášen definitivně.

Období krize. Období na křižovatce. Období soudu. Zvláštní čas rozsuzování: Na čem nám opravdu záleží? Co má budoucnost? Co pro nás neztrácí hodnotu ani tváří v tvář válečným hrozbám? A co se naopak v jasnějším světle ukazuje jako projevy sobectví a zbabělosti, jako ten neblahý trend v naší společnosti? Zvláštní čas, kdy se máme šanci stát vnímavějšími vůči Božím rozsudkům nad našimi dějinami. Nad naším dosavadním směřováním. Nad našimi hodnotami. Nad tím, čemu jsme doposud přikládali význam, nad tím, co bylo pro nás až příliš důležité a co jsme naopak nedoceňovali.

Boží slovo v nás probouzí vnímavost k takovému rozsuzování. Boží slovo nás upozorňuje na skutečnosti donebevolající i do-základů-země-volající. „Slyšte Hospodinův spor, hory i nepohnutelné základy země! Hospodin vede spor se svým lidem, činí výtky Izraeli:“

Z vyhlídek Božího soudu na nás doléhá bázeň. Nejenom s nepřátelskou armádou, nejenom s válečnou hrozbou máme co do činění. Nadto i se samotným Bohem soudcem. Tuhne krev v žilách. Co ještě hrůzyplného se doslechneme?

„Lide můj, co jsem ti udělal?“ Pokračuje Hospodin. „Jaké potíže jsem ti působil? Odpověz mi.“ Co to má znamenat? Soudní spor s Bohem se vyvíjí překvapivě. Bůh sám teď usedl na lavici obžalovaných. Ano, zní to možná spíš jako ironické odseknutí: „Můžeš mi prosim tě říct, co jsem ti udělal?“ Ale věřím, že Hospodin míří hlouběji. A že nám tu otázku klade upřímně, na tělo. Odpovídalo by to Božímu stylu i podle jiných biblických svědectví. Vstupovat do hlubin lidského zoufalství. A přijímat i slova výčitek a hněvu. Přijímat nás i tehdy, když s Bohem zápasíme. Patří to k Božímu příchodu v Ježíši Kristu. Vydat se do našich rukou. Brát vinu na sebe. Být souzen.

„Lide můj, co jsem ti udělal? Jaké potíže jsem ti působil? Odpověz mi.“ Ptá se Bůh, kterého upřímně zajímá, jak odpovíme. Nediktuje nám správnou odpověď předem. Nechová se k nám jako nejvyšší despota, který by nás chtěl jen ovládnout svou pravdou, aniž bychom ho v hloubi srdce zajímali. Proti takovému despotovi by bylo pochopitelné až do skonání vzdorovat, nepřestat do nebe volat: „Cos nám to udělal?“ A svalovat všechnu odpovědnost na dědečka na obláčku. Ale Bůh přicházející v Ukřižovaném nám klade otázku opravdu otevřenou: Co jsem ti udělal? Jak mě vlastně vnímáš? A co s tím uděláš ty sám, ty sama? Ptá se a tiše očekává, jak na jeho otázky odpovíme celými svými životy. Jak se my sami staneme živými odpověďmi, jak se staneme odpovědnými v nejhlubším slova smyslu…

Ale nenechává nás jen tápat bez orientačních bodů. Připomíná nám svoje dřívější oslovení, příběhy těch, kdo se nechali oslovit. Připomínám nám svoje dřívější vysvobození generací, na jejichž víře záležela i naše budoucnost. Připomíná nám ty, kdo už dávno v Boží moci odpovídali na nesvobodu a bezpráví: „Vždyť jsem tě vyvedl z egyptské země, vykoupil jsem tě z domu otroctví, poslal jsem před tebou Mojžíše, Árona a Mirjam. Lide můj, jenom si vzpomeň na záměr Baláka, krále moábského, a co mu odpověděl Bileám, Beórův syn,“ Bileám měl totiž na Balákovu zakázku Božímu lidu zlořečit, ale hnut Božím Duchem si nemohl pomoci a nemohl jinak než žehnat. Vzpomeň si, jak Hospodin zachraňoval i z nečekaných stran. A vzpomeň si v první řadě na ty věrné svědky víry. Vzpomeň si na Mojžíše, Árona a Mirjam. Vzpomeň si na Husa, na Komenského i na Miladu Horákovou. Vzpomeň si na Tomáše Masaryka, na Přemysla Pittera… Vzpomeň si na ty, kdo tebe osobně fascinují v Duchu závratné svobody a lásky. Nezapomínej na nikoho z těch, kdo v mé síle nerezignovali před tím zlým. Nenechali se zastrašit. Nesložili ruce v klín s pocitem, že je vše ztraceno. Nedávali dál volný průchod tyranii. Neignorovali utlačované bratry a sestry. Nevykašlali se ani na lidi na okraji, kteří by snad už nikoho nemuseli zajímat. Vzpomeň si na ty, kteří v mé síle čelili zotročující diktatuře. Prosazovali možnost žít podle víry. Usilovali o vládu práva. Prošlapávali cesty do osvobozené budoucnosti. A dodávali tyto mocné impulsy i druhým. Nabíjeli druhé mocí bezmocných. Rozpohybovali celé společenství vstříc nové naději. A nasazovali přitom i svoje vlastní životy. A tak svými životními příběhy v Božím Duchu přetvářeli budoucnost celého společenství. Podíleli se na tom, aby nějakou budoucnost vůbec ještě mělo. Vzpomeň si na tuhle historii, „abys pochopil Hospodinovy spravedlivé činy.“ Předává prorok Micheáš Boží oslovení s plnou naléhavostí. Neutápěj se v pocitech nespravedlnosti. Vždyť Boží spravedlnost se už začala prosazovat v těch, kdo ji začali v moci Božího Ducha prosazovat.

Najednou mě tohle uvědomění zaskočí… Začnu se ostýchat. Začnou se ve mně ozývat výčitky svědomí, že jsem žil až příliš konformně, povrchně, polovičatě oproti těm, kdo tak odvážně vzdorovali nadvládě bezpráví. Ještě před chvílí jsem Boha zasypával stížnostmi i ukřivděnými výčitkami… A teď si najednou říkám, jak vůbec mohu tomu Nejpravdivějšímu přijít na oči? „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky?“ Přirozeně si pomysleli Izraelci Micheášovy doby, v níž byly náboženské oběti na denním pořádku. Jako bohoslužebné obřady mohly mít svoje místo, pokud doprovázely proměnu srdce věřících, protože o tu jde… Ale samy o sobě by byly absurdní: „Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?“ Okolní pohanské národy pěstovaly i takové tradice jako obětovat své prvorozené děti, aby si božstva uchlácholili, naklonili, koupili… Takové oběti jsou motivovány spíš chutí mít od božstva pokoj než navázat s Bohem nejdůvěrnější vztah. Jaký by mělo smysl stavět se podobně k Hospodinu? I kdybych mu obětoval to nejcennější, co mám, i kdybych dal třeba jediné dítě, co bych tím změnil? A co by to vůbec znamenalo oproti tomu, co mi daruje Hospodin sám – i navzdory mým nedostatkům, navzdory mojí neschopnosti cokoliv Nejvyššímu splatit?

Hospodin sám sebe daruje. A také my se mu můžeme s důvěrou odevzdat. Člověče, nejde mi o něco od tebe, naznačuje Bůh. Jde mi o tebe samotného. Jde mi o tvoji budoucnost. Jde mi o život.

„Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré.“ Možná to v hloubi duše víš líp, než si připouštíš. Možná v sobě spíš někdy zasouváš a zamlčuješ, že bohatě stačí už jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem… Abys už nebyl proti němu, nezahrnoval ho výčitkami. Ale byl s ním. Byl jeho. Uprostřed nepokojného světa, který jeho lidi tak nezbytně potřebuje. Abys zachovával právo… Abys měl na paměti Kristovo právo na život. Abys střežil jak oko v hlavě Bohem daná lidská práva i navzdory bezpráví. Ba právě i uprostřed bezpráví… A abys miloval milosrdenství. Z Kristova milosrdenství jsi živ… Tak abys miloval milosrdenství, nepohrdal jím, ale doceňoval ho i v časech, kdy krutost a cynismus nabývá na síle. Abys držel na zřeteli, že slova o pravdě a lásce, které zvítězí nad lží a nenávistí – nemusejí být vyprázdněná, protože i ty sám, i ty sama můžeš dosvědčovat jejich obsah (a jejich ztělesnění v Kristu)… Abys pokorně chodil se svým Bohem. Abys pokorně chodil – zůstával v pohybu. Abys neustrnul, neuzavřel se, nezablokoval se, nenechával se ochromit tím zlým – a nepřestával žít. Ale v pokorné otevřenosti víry dál pokračoval na cestě Kristova lidu. Na cestě k zaslíbené svobodě i k míru a pokoji, který převýší každé pomyšlení, protože nepůjde už jen o ustrašený kompromis s tím zlým, ale o nekompromisní vítězství života nad smrtí.

 

Slovo poslání: Ř 12, 1-2