První čtení: J 3, 25-36

Základ kázání: Ef 1, 3-14

 

(Hod svaté trojice)

 

Slavíme Hod svaté Trojice. Nauka o svaté Trojici snadno vyvolá dojem odtažitosti, nesrozumitelnosti, nepřístupnosti. Pochopíme spíš důvody ke slavení Vánoc nebo Velikonoc. Z čeho se přesně radovat na Hod svaté Trojice? Tyhle otázky v nás vyvstávají hlavně tehdy, když o trojičním učení přemýšlíme jako o souboru abstraktních náboženských vět, odtržených od reality.

O to víc fascinují biblické verše, v nichž trojiční nauka začala krystalizovat. To nejsou odtažitá a suchopárná slova. Naopak, bibličtí autoři píší zaujatě, vášnivě, plni zájmu nás oslovují. Ne proto, aby nás přiměli opakovat náboženské fráze. Ale protože nás chtějí svými slovy osobně zasáhnout. Vtáhnout nás přímo do centra Božího dění.

Jak velký rozdíl spočívá mezi takovým prožíváním Boží skutečnosti a mezi pouhou suchopárnou teorií, kterou bychom se mohli naučit klidně i zpaměti, a přesto by nám nic zvláštního neřekla? Připadá mi to podobné, jako kdybych se třeba naučil notový záznam, ale nic bych podle něj nezahrál. Nebo kdybych si nastudoval složení betonu a malty, ale nic bych nepostavil. Nebo kdybych si přečetl všechny podrobnosti o vytoužené ženě na seznamce, ale neseznámil bych se s ní. Podobně by to dopadlo s naukou o Boží Trojici, kdybych ji chápal jen jako soubor teoretických vět, které bych jako křesťan měl znát, a ne jako výpověď o tom, co proměňuje životy.

Autor epištoly Efezským nezačíná svůj hymnus slovy typu: Trojice = A + B + C. Začíná slovy: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.“ Takže jsme se stali hrdiny a hrdinkami nejdůležitějšího příběhu, který začal už před stvořením světa. Asi jste už někdy pocítili touhu vrátit se ke kořenům… Třeba dát dohromady rodokmen až po první zápisy matrik… Anebo vrátit se k ideálu původní, nezkažené církve. A najednou slyšíme ještě nečekanější odpověď na podobné touhy, než by nás vůbec napadlo: Nebeský Otec nás vyvolil již před stvořením světa. Ale jak mohl počítat zrovna s námi, když ještě vůbec nic neexistovalo? Co nám tím odvážným vyjádřením víry chce autor epištoly říct? Ne, on zřejmě nemá na mysli dopředu naprogramovaný osud, podle kterého by byli jedni předurčeni ke spáse a druzí k zavržení, a navíc by na tom nikdo nemohl nic změnit. Řeč je spíš o tom, jak moc jsme od počátku plánované Boží děti. Jako když budoucí matka, která po dítěti opravdu touží, už před početím očekává, jak jim spolu bude. A připravuje se na to, jak se bude svému vytouženému věnovat. Jak moc jsme chtěné Boží děti, proznívá i z dalších veršů. O tom, že nebeský Otec nás: „předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny“ – a za dcery, dodali bychom – „a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.“ Kristus ztělesnil, oč Nebeskému Otci jde. Ztělesnil, jak moc jsme chtění. Ježíš se také ke druhým lidem skrze víru vždy hlásil jako k vlastním bratřím a k sestrám. Zpřístupnil nám všem, že jsme děti nebeského Otce.

Podle těch úvodních slov dopisu nás nebeský Otec v Kristu také „obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; Jsme tedy obdarováni rozmanitými talenty k tomu, abychom ve vzájemných vztazích působili s impulsem požehnání. A dokonce nás nebeský Otec v Kristu „již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.“ Co znamenají zase tato silná slova? Máme na to, být svatí a bez poskvrny před Boží tváří? Sami od sebe na to nemáme, ale jsme k tomu určeni. Být svatý znamená v původním smyslu za prvé být oddělený Bohu k dispozici. Nemuset jen vegetovat od ničeho k ničemu. Nemuset jen splývat s davem. Nemuset měnit hodnoty podle toho, kam vítr vane. Neztotožnit se s čímkoliv, co by si činilo nárok na duši. Být oddělený pro Boží dílo. To ale neznamená izolovat se od světa. Neznamená to štítit se lidí, kteří mi připadají hříšnější než já. Neznamená to snažit se uchránit kontaktu s nimi, abych se nepošpinil. Jsme předurčeni k mnohem vyšším cílům než jenom k tomu, abychom si vybudovali církevní ghetto. Impuls Kristova požehnání nám dodává odvahu vstupovat naplno i do různých okolních složitostí, problémů, konfliktů, a snad v nich i nevědomky zrcadlit Boží záři, Boží závažnost, Boží přesah.

S tím, že i v místech, kde nyní převládá strach a svár, ve skrytu pokračuje Boží dílo. Vedoucí ke sjednocení. A první krůčky ke sjednocení těch nejvzdálenějších spočívají v našem vzájemném smíření, které nám Bůh v Kristu zpřístupnil: „V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. Takže Kristovy záměry s námi mají nejenom nejhlubší kořeny minulost, ale i nekonečnou budoucnost. Nejenom, že nacházíme začátek, na který můžeme stále navazovat. Našli jsme také přísliby, jejichž naplnění nepřestáváme vyhlížet. Nemusíme podlehnout pocitům prázdnoty, marnosti, nesmyslnosti. Svět se neubírá do nicoty. Vše spěje ke sjednocení v Kristu.

„On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy.“ – Píše autor epištoly dál. Svět spěje nezvratně ke sjednocení v Kristu, ale uprostřed různých konfliktů a zmatků o tom ještě lidé úplně netuší, nedochází jim to. Ale z nás, kdo jsme na Krista upnuli svou naději, to už může začínat vyzařovat. Autor epištoly Efezským skoro jako refrén opakuje slova chvála a sláva, chvála slávy. Začínám si to vzájemné sjednocení představovat jako setkání na velké celokosmické slavnosti. Teolog Petr Pokorný napsal v této souvislosti slova o životě církve, která stojí za pozornost: „I dnes zveme na slavnost, ale ti, kdo na ni přijdou, najdou v církvi někdy jen skupinku lidí, kteří si stěžují a moralizují své okolí. Žádný domov, žádná opravdová slavnost, žádná perspektiva. Budování církve je v tomto smyslu tím nejdůležitějším základem misie.“ Tolik Pokorný. A k základům budování církve patří, že si předáváme radostnou zvěst o Kristu a že přijímáme působení Kristova svatého Ducha. Také k tomu byl podle autora epištoly Efezským zažehnut v Kristu impuls:

„V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.“ Evangelium jako slovo pravdy. Nejenom pravdy, která nám zkazí náladu, když sledujeme zprávy. Nejenom pravdy, která podle rozumové úvahy platí – v tom smyslu, že jedna plus jedna plus jedna = tři, ale jak tento výpočet ovlivní naše životy? Evangelium je závažnější slovo pravdy, na které se dá stavět, která nás od začátku provází, která se stala tělem, která překonala i krizi kříže, která prozařuje i život našeho společenství, která se stále znovu osvědčuje, která se naplní. Které se dalo důvěřovat od počátku a dá se jí důvěřovat nyní i na věky věků.

 

Slovo poslání: Ř 11, 33-36