První čtení: Mk 8, 1-9

Základ kázání: Dt 8, 7-18

 

(Díkčinění)

 

Když je řeč o vděčnosti, vynořují se základní otázky: Komu být vděčni? A zač být vděčni? Biblické čtení, které jsme slyšeli, nějakým způsobem odpovídá na obojí.

Napřed z něj vypíchnu ono: zač být vděčni.

V tom čtení je řeč o zaslíbené zemi. Jde tedy o celou zemi. O celkový životní prostor. Nejen o jednotlivý soukromý pozemek nebo o jednotlivou věc. Nejen o jednotlivé jablko nebo o jednotlivou třešničku na dortu z té země. Jde o celý prostor, který může být celý naplněn vděčností za uskutečňování Božích zaslíbení: ve svých výšinách i ve svých propastech. Na výsluní i v temnějších koutech té země.

Kde je ta zaslíbená země? Kdybychom si ji chtěli ukázat na mapě, zdánlivě nejjednodušší to mají Židé, protože mohou bez většího přemýšlení zabodnout prst na území Izraele. Tam našli svoje místo už izraelští praotci Abrahám, Izák a Jákob. A také později tam byli izraelší prapředci opět přivedeni z egyptského i z babylonského exilu. Ale nestačí jenom mít nějaké území. Území samo o sobě není tím, co udělá z nějaké země zaslíbenou zemi. Zaslíbenou z ní neudělá území, ale zaslíbení. Řeknu přirovnání: I kdyby jakkoliv bohatá rodina žila v přepychovém domě, ale jinak by v v ní vládlo násilí, nenávist a spory, tak by jim ani ten přepychový dům nestačil. A naopak i skromný byt 1+1 se může proměnit v rajské místo, pokud v něm vládne slib vzájemné lásky a důvěry.

Podle dnešního čtení z Páté knihy Mojžíšovy se o vlastním území Izraele opravdu dá říct: Zemský ráj to na pohled. Překypuje přírodním bohatstvím, vodními zdroji, užitkovými plodinami i nerostnými surovinami. Četl jsem však k tomu textu výklad, jehož autor zdůrazňuje, že ve skutečnosti na území Izraele tak skvělé přírodní bohatství není a že tam ani tenkrát nebylo. Co z toho vyplývá? Přehání někdo v Páté knize Mojžíšově? Vodí nás za nos? Je opilý? Nebo je zamilovaný? Zamilovaný, to asi nejvíc sedí. Viděl by skutečnost lépe ten, kdo by nenáviděl? Nebo ten, komu by bylo všechno jedno? Zamilovaný se důvěrně rozkoukává a začíná vidět v nejlepším možném světle to, co je – a navíc i to, co není, ale být může. Zamilovaný spatřil svou vyvolenou jako tu jedinou pravou, nikoliv jen jako jednu z mnoha. A pokud se zamiloval opravdu do té pravé, tak vidí dobře. Protože kdyby jen přelétal od jedné ke druhé, svůj domov nenajde.

My, kdo jsme se tu sešli na dnešních bohoslužbách, zůstaneme nejspíš doma v Čechách. Většina z nás skoro stoprocentně. Asi určitě se nikdo z nás neplánuje odstěhovat do Izraele. Co tedy pro nás znamená dojít do zaslíbené země? Co pro nás znamená najít své zaslíbené místo na světě? Zaslíbené místo pro každého z nás osobně – a navíc i zaslíbené místo pro každého z nás uprostřed společenství Božího lidu… Když člověk najde své místo na světě, celý svět kolem něj rozkvete, prozáří se a naplní se smyslem. Vše začne do sebe zapadat. Člověk má být zač vděčný.

A dokonce i zlá minulost se začne obracet v dobré. Protože člověk nakonec i skrze špatná období může dojít na to své místo. V tom dnešním čtení jsme slyšeli připomínku, že lid došel do zaslíbené země skrze velikou a hroznou poušť. Koneckonců i díky té zkušenosti pouště si pak Izraelci mohli zaslíbené země o to víc vážit. Tím spíš pak doceňovali bohatství té země, i kdyby na pohled vypadalo jakkoliv nepatrně. Oproti podmínkám egyptského otroctví a oproti neustálému ohrožení na poušti musely podmínky té země působit jako očividný zázrak. Ale už předtím na oné poušti se tu zázračnost učili Izraelci vnímat, když každý den dostávali manu, nový chléb jako dar z nebe. Právě v obdobích nedostatku, právě v obdobích krize je někdy možné zvlášť jasně spatřit, co všechno člověk dostává. Zvlášť intenzivně zakusit příchuť Božího království. Na poušti se dá zvlášť radikálně přehodnotit, co je doopravdy důležité. Naléhavě si uvědomit, kam člověk směřuje, co může opustit a zač být vděčný. Oči víry se na těchto cestách otevírají dokořán. A učí se rozeznávat čím dál jasněji tu zemi oplývající mlékem a medem právě tam, kam má člověk dospět. Opakem tohoto vidění víry by bylo pořád si jenom stěžovat. Vidět svět pořád jen ustrašeně, zahořkle, malomyslně či závistivě… (Jako ti, kdo na poušti reptali. Šlo tehdy o jedno z nejzávažnějších selhání lidu.) Pořád si jenom stěžovat, že nám není přáno… Pořád si jenom stěžovat, že jiný dostal víc… Pořád si jenom stěžovat, že sami máme málo… A tak podobně. I když lze pochopit zoufalství člověka zápasícího o holé přežití v momentě, kdy vylévá svou bolest. Ale leckdy se objeví moře stížností i tam, kde lidé mají stále zač být vděčni.

Stížnosti na nedostatek ovšem nemusejí být tím jediným, co zavádí na scestí. Zavádět na scestí může naopak i to, když lidé vnímají pouze svůj majetek a svůj blahobyt. (Přípomínajíce Kačera Skrblíka, který si každé ráno skáče zaplavat do bazénu plného svých mincí.) A oba svody jsou vlastně dvěma stranami téže mince: Buď si stěžuji na nedostatek, čímž se upínám k vidině blahobytu, který nemám, a tak se soustředím jenom na svoje problémy, a zapomínám na Dárce všeho dobrého. Nebo se upínám k obrázkům blahobytu, který mám, a tak se soustředím jenom na svoje záležitosti, a zapomínám na Dárce všeho dobrého.

V tom dnešním čtení jsme zaslechli také důrazné varování: „Neříkej si v srdci: ‚Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou. Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak tomu je dnes.“ Slyšíme, že to největší nebezpečí nespočívá v majetku jako takovém, ale v tom, jak k němu člověk přistupuje. Jde o to, zda k věcem přistupuje s důvěrou v Boha, anebo s přehnaným sebevědomím. I když někoho by možná při poslechu toho varování napadla otázka: Co je na tom vlastně tak špatného, pochválit se za dobře odvedenou práci a pomyslet si s uspokojením: „Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou.“ Mít radost z dobře odvedené práce není nic špatného. I za to, co se mi povedlo, je dobré být vděčný. Ale k ničemu je ten sebevědomě sebestředný postoj, v němž bych bral sám sebe nejvážněji. Když opět řeknu přirovnání: K ničemu by bylo manželství s člověkem, který by pořád jen říkal: Já jsem fakt borec, beze mě by ta moje nic neznamenala, vždyť by to byla úplná nula a tak dál. S takovým člověkem by nejspíš ani vlastní manželka dlouho nevydržela… A naopak ten, kdo svou manželku či svého manžela přijímá jako dar obohacující ve své odlišnosti… Ten, kdo se raduje, že jeho protějšek je, jaký je – a jaký ještě být může… Ten, kdo si druhého chce vážit a nechce si ho podmanit, ale naopak hledá cesty, jak druhému sloužit k dobrému… Ten, kdo se ve vztahu otevírá smyslu existence druhého, namísto toho, aby vyzdvihoval sám sebe… Ten dotváří atmosféru odpovídající slibu věrné lásky, odpovídající zaslíbení.

Díky Bohu, že s námi až dodnes věrně je, že nás miluje a že se nám stále připomíná – i skrze slova: „Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak tomu je dnes.“ Díky Ježíši Kristu za jeho sebeobětavou cestu s námi. Díky Duchu svatému za jeho nesmírně důvěrnou blízkost.

Také nyní nás čeká nová připomínka odvěké Kristovy přítomnosti i jeho budoucích zaslíbení. Čeká nás posila na cestě do té budoucnosti. Čeká nás dar nebeského chleba pro dnešní den. Čeká nás ústřední moment slavnosti Díkčinění.

 

Slovo poslání: 2K 9, 6-15