První čtení: Iz 52, 7-10

Základ kázání: Kol 2, 2-10

 

Setkáváme se opět na vánočních bohoslužbách. A mnozí z nás už nejsou nejmladší, a přesto nás může i letos přemoci cosi nesamozřejmého, vzácného, slavného, co vycítíme už z vánoční atmosféry. Tohle povědomí je pořád hluboce zakořeněno v celé naší společnosti. A myslím, že ho tak snadno nepřebije ani prázdnota vánočních reklam ani vánoční stres a shon, kterému není tak těžké podlehnout. Vánoční výzdoba na ulicích či v obchodech vypadá trochu bezobsažně, ale vlastně mě fascinuje už jen fakt, že i v naší české společnosti dvacátého prvního století, ve společnosti, která se ke křesťanství teď ani většinově nehlásí, lidé pořád věnují tolik času, tolik prostředků a tolik úsilí téhle pradávné tradici… A navíc si uvědomují – více či méně jasně, že alespoň o těch Vánocích bychom se k sobě měli chovat co možná nejlépe, že kdesi v základu vánočních svátků se nachází zdroj proměny vzájemných vztahů. Podle mě ani současná česká společnost nepřestává tušit, že Vánoce se týkají něčeho klíčového, nesmírně podstatného a cenného. A také se z ní dosud nepodařilo Vánoce vymýtit. Nepodařilo se to ani za nejtvrdší totality v padesátých letech, kdy Antonín Zápotocký sebevědomě prohlásil: „Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu.“ Ani přes toto sebevědomé tvrzení prezidenta republiky žádný děda Mráz toho nahého, bezbranného a ještě úplně malého Ježíška nepřerostl a nevytlačil. Přestože komunistický režim padesátých let vládl tvrdou rukou a posílal mnoho křesťanských osobností na dlouhá léta do vězení. Navíc si připadal jako mnohem současnější než křesťanská víra, kterou odkládal do starého železa, a přesto už s odstupem nemnoha let vidíme, že na rozdíl od ní pominul. Ani král Herodes se novorozeného Ježíška nedokázal zbavit, byť nechal pro jistotu vyvraždit všechna miminka v okolí.

Ale co vlastně znamenají Vánoce z objektivního pohledu? Myslím, že kdyby mezi nás zavítal nějaký obyvatel mimozemské civilizace, nejspíš by napřed vůbec nechápal, oč jde. Proč vlastně věnovat tolik pozornosti narození nějakého prostého, na pohled docela bezvýznamného člověka v zapadlé římské provincii, v úplně cizí zemi a v dosti vzdálené kultuře před dvěma tisíci lety? Za prvé – jak to, že se na takového člověka od té doby ještě nezapomnělo? A za druhé, co s ním má společného průměrný Čech? Proč pořád dokola připomínat narození takového člověka, a navíc tak monumentálně – že před pozorností mu věnovanou úplně vybledne třeba i výročí vzniku, výročí zlaté medaile v Naganu nebo Silvestr? A tohle všechno se opravdu děje i v naší české, tak zvaně ateistické společnosti…

V kontaktu s udiveným obyvatelem mimozemské civilizace by možná ještě jasněji vysvitlo, že kdesi u zdroje vánočního slavení existuje něco, co není samo sebou. A co má své zvláštní důvody, které rozum nezná.

Křesťanská víra se k tomu vyjadřuje bez okolků a naplno – slovy jako, že: V Kristu „je přece vtělena všechna plnost božství“. „On je hlavou všech mocností a sil.“ V Kristu lze rozpoznat tajemství Boží přítomnosti, „v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ A tak dál… Slovy o tom, že Kristus je grunt, sjednocující tmel i koruna života.

Křesťanská víra je tímhle pohledem na Ježíše Krista upoutána, naplněna a plně zaujata od začátku až do konce. Ale z pohledu nevěřícího zní vyjádření téhle víry sama o sobě mimozemsky. Protože ten, kdo by v Ježíše nevěřil ani trochu, opravdu neuvidí nic jiného než obyčejného člověka narozeného v nouzových podmínkách – položeného do jeslí, podobně jako se dnes narodí nějaké děti v uprchlických táborech nebo v azylových domech.

Slavíme Vánoce, ale samozřejmě se navrací otázka, jestli fakt neexistuje nic lepšího než víra v Ježíše Krista… Neexistuje nic globálnějšího, nic aktuálnějšího, nic modernějšího, nic přitažlivějšího, nic zajímavějšího, nic silnějšího, nic mocnějšího, nic výhodnějšího než význam tohoto rodáka z jeslí? Bibličtí svědkové nás pořád dokola překvapují svou jistotou, že ne. Že Ježíš Kristus stačí. Ba dokonce že by bylo scestné zaměřit pozornost přednostně na cokoliv nebo na kohokoliv jiného.

Ale jak správně zaměřit pozornost víry na samotného Krista? Apoštol píše: „Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus“. Takže do tajemství Boží přítomnosti v Kristu nejlépe pronikneme povzbuzeni v srdci a spojeni láskou. Spojeni vzájemnou láskou pochopíme věci jinak než kdybychom je jen zkoumali z odstupu sami doma, ať už dalekohledem, nebo mikroskopem. Což se dá pochopit i na jednodušších příkladech ze života: Třeba kdybych měl doma stromeček a určil bych, že se jedná o smrk ztepilý a zjistil bych, kolik měří a kolik váží, zdaleka bych v tu chvíli ještě nepoznal, jaké to je, sejít se u stromečku s rodinou a předat si pod ním dárky. Ve společenství církve jde o to, abychom rozpoznávali Boží tajemství v Kristu spojeni vzájemnou láskou. To znamená něco víc a něco jiného než dozvědět se o Kristu pouhé informace.

Ale co ještě se dá dodat k otázce: Proč zrovna Kristus? Smysl Kristova života spočívá v tom, že v něm dostávají smysl životy druhých. Mudrci z východu se sejdou u téhož miminka s pastýři odnaproti, a životy jedněch i druhých konečně dávají dobrý smysl. Kristus až do smrti neupřednostnil své ego a nekřivil životy druhých podle svých představ, ale stále v Boží otevřenosti a pokoře druhým sloužil. A proto má takový smysl stavět tak výlučně do centra pozornosti právě Ježíše Krista, protože on je ten, kdo má za program dodávat význam všem ostatním. Není to egomaniak, který by poměřoval své svaly s dědou Mrázem a dokazoval si, kdo je víc. Kristus je Vykupitelem a Spasitelem všech. V něm se otevírá bezmezná hloubka vcítění, přijetí, celistvosti i pravdivosti. V Kristu se dají zapouštět kořeny neomezeně hluboko. V Kristu se dá žít.

Jak jsme také slyšeli v dnešním čtení: „Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána“ – a slovo přeložené zde jako „žijte“ v původním řeckém znění znamená také: choďte v něm, jednejte v něm, kráčejte životem v něm a tak podobně… Tedy nejenom o Vánocích, ale tři sta šedesát pět dní v roce vám budiž východiskem Duch Kristovy pravdivé lásky, protože v tom se opravdu žít dá. V Kristově neomezené působnosti se dá volně dýchat, ona nás nesvazuje, nedusí a nezatlačuje do kouta, a také v ní spočívá svoboda od různých manipulací a zavádějících polopravd.

Což rovněž leží autorovi našeho dnešního čtení na srdci, když píše, že v Kristu „jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ A navazuje slovy: „Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi.“ A o kus dál ještě: „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.“ Otázkou zůstává, co všechno by tím autor dopisu mínil dnes. Filosofováním se v jeho době nemyslela čistě nějaká akademická filosofie, myslely se tím ještě spíš nejrůznější populární návody na život a propagace různých názorů. A podobně jako tehdy, i dnes je na místě varovat před manipulací, která pod přitažlivou slupkou rozdíl od Pána Ježíše neosvobozuje, ale zotročuje – stává se pastí… Jakých všech tedy nabývá podob? Třeba v těch padesátých letech to mohlo být jasnější, tehdy bylo v první řadě nutné prohlédnout to marx-leninské filosofování typu, že: „Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz.“ Dnes bude asi složitější rozlišit zrno od plev v mnohosti nejrůznějších názorů, jimž se ve veřejném mínění dostává rovnocenného postavení. V jednom výkladu k našemu čtení autorka uvažuje: „Dnes bychom asi řekli: nevěřte za žádnou cenu lákavým nabídkám různých obchodníků s esoterikou, vyznavačům svůdných ideologií, prodavačům jednoduchých návodů na šťastný život, nevymotáte se z toho.“ A dalo by se říct také třeba: Nenechte se ovládat zvěstmi o skrytém, zákulisním dění, o tom, že všechno je jinak, než jak vám ukazují běžná média, a že jedině skrze přijetí těchto zvěstí máte šanci pravdu prohlédnout… Byť by se v těchto zvěstech objevovaly nakrásně křesťanské termíny, dejte si pozor na past!

Ale na druhou stranu nechci říct, že se v rozmanitých duchovních návodech na život nebo ve filosofických ideách a ideologiích nedají najít žádné odlesky pravdy. Střípky pravdy lze najít rozprášené na nejrůznějších místech. Někde lze najít i vitráže a mozaiky vysokých estetických kvalit – záleží na tom, kde přesně hledáme. Avšak chci hlavně společně s autorem našeho dnešního čtení podtrhnout rozpoznání víry, že celá pravda spočívá v Kristu. A mimo Krista se i polopravda stane zavádějící lží…

A Krista samého uprostřed všech pravd i polopravd rozeznáváme jako to děťátko v jeslích. Jako to bezbranné děťátko v jeslích a jako bezbranného člověka na kříži. Někdo by řekl: Nic víc. Věřící řekne: Nic míň! Rozpoznáváme ho jako toho, kdo vede k plného přijetí našeho křehkého lidství v Bohu. To, co nás odlidšťuje, je klam. Ježíš Kristus nám lidství navrací.

 

Slovo poslání: J 1, 1-5.9-14