První čtení: 1K 1, 18-31

Základ kázání: Zj 2, 8-11

 

„Neboj se toho, co máš vytrpět.“ „Buď věrný až na smrt.“ Tak zní poselství do Smyrny. Jsou to silná slova.

Minule jsme slyšeli dopis předcházející, dopis do Efezu. Podobně jako Efez, i Smyrna byla významným přístavem a obchodním centrem v oblasti Malé Asie. Obě města spolu soutěžila o přízeň Říma. Ve Smyrně kořenily staré kulturní tradice. A také zde jako první v oblasti zavedli kult římské bohyně Romy a později i kult římských císařů.

A byl tu i křesťanský sbor. Jaký vlastně? Jak by se dal blíž popsat? Odpovídal význam toho sboru postavení bohatého přístavního města?

Podle atmosféry dopisu, který jsme slyšeli, asi ne. Naopak, tenhle křesťanský sbor mohl vypadat tím nápadněji uboze a slabě, v kontrastu vůči svému okolí. Z dopisu slyšíme jenom pár zmínek o soužení, chudobě, snášení urážek, a utrpení, a dokonce i o vyhlídkách vězení a smrti. Z těch zmínek se dá vyvodit nejspíš, že místní křesťané byli pronásledováni, protože odmítali vzdát božské pocty císaři. A obraceli se proti nim i nějací místní židovsky věřící obyvatelé, kteří však opovrhovali křesťanským vyznáním Krista jako Spasitele. A dokonce možná i udávali křesťany římským úřadům, kterým se chtěli zavděčit a prokázat jim svou oddanost. Anebo nějak jinak podporovali pronásledování křesťanů. Přestože by pořád mohli brát křesťany jako své bratry a sestry ve víře, kdyby se nenechali tak zaslepit. Ale nyní jsou v dopise nazváni jako „ti, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův.“ Stali se parodií na skutečné Hospodinovy vyznavače. Postavili se na stranu satanské mašinérie, která zbožšťuje římské císaře a která by Ježíše klidně ukřižovala podruhé. Tím víc pak církevní sbor ve Smyrně trpěl, když se vůči němu obrátili i tito židé, kteří s nimi jinak bývali mohli jít dál bok po boku ve víře.

„Vím o tvém soužení a tvé chudobě“, zaznívá do těch neutěšených poměrů ve Smyrně. Kdyby o takovém sboru přemýšlel někdo úplně jiný, mohla by po slovech o soužení a chudobě následovat třeba slova: „Jsi už úplně k ničemu, jsi na odpis.“ Ale my slyšíme Boží vzkaz, Kristův vzkaz. A ten pokračuje slovy: „ale jsi bohat.“ Ve stejném Duchu, jako když Ježíš říkal: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.“ Úplně se tím přehodnocují normální představy na téma, kdo má málo a kdo má hodně. Na téma, kdo na to má a kdo nemá. Na téma, co znamená žít úspěšně a šťastně, anebo naopak neúspěšně a nešťastně. Navenek přitažlivě vypadá prosperita, lesk, viditelné výsledky, výkon. Také na křesťanské scéně mohou zaujmout společenství, v nichž vládne energie a nadšení, členů v nich pořád přibývá a vypadají přitažlivě navenek. A nechci je šmahem odmítat, při troše štěstí mohou i taková Bohu sloužit. Ale teď naopak slyšíme o sboru, který na pohled dost možná mele z posledního. Nevíme, kolik v něm zbylo lidí, je možné, že ne moc. A že v něm převládla deprese a přibývají obavy z toho, co ještě přijde. Vypadá to jako fiasko. A právě do takových poměrů zní jednoznačné: „ale jsi bohat.“

Je fakt – a to asi cítíme všichni, kdo jsme teď tady – že situace pronásledované církve vyvolává zvláštní respekt. Může být o dost jiná, než situace církevních společenství, která jsou slabá a neúspěšná ve svobodných poměrech. Některá dopadla navenek zoufale a nepřitažlivě spíš kvůli vlastním selháním a problémům. Jiná je situace těch, kdo se ke Kristu hlásí za každých okolností – ať jich je málo, nebo hodně, i kdyby kvůli tomu museli snést jakoukoliv újmu a podstoupit jakoukoliv oběť. I v dnešní době můžeme s obdivem sledovat církevní společenství v zemích, kde doposud hrozí mnohaletá vězení i popravy kvůli víře v Krista a kvůli odmítání čehokoliv, co se s ní neslučuje. Neměli bychom na tyto bratry a sestry zapomínat – přinejmenším v modlitbách, pokud nezmůžeme víc. Ale i když nás odjinud jejich víra fascinuje, umím si představit, že uvnitř takového společenství si mohou připadat někdy dost neslavně a že mohou propadat velkým obavám a pochybnostem. A právě i do takové bídy zní jednoznačné: „ale jsi bohat.“

A následuje také klasické Boží jednoznačné: „Neboj se“. Ale nezazní žádné laciné povzbuzení. Povzbuzení mohou zaznívat různá: „Neboj se, to bude dobrý.“ „Neboj se, nic tak hrozného se neděje.“ „Neboj se, tobě se určitě nemůže nic stát.“ Ale do Smyrny zaznívá povzbuzení dost nelaciné, realistické a na poslech tvrdé: „Neboj se toho, co máš vytrpět.“ Ale nepovzbuzuje takhle jen tak někdo. Povzbuzuje ten, kdo ví, co je utrpení. A ten, kdo prokázal, že i utrpením vede cesta; „ten první a poslední, ten, který byl mrtev a je živ.“ Povzbuzuje, kdo prokázal, že i smrtí vede cesta života. Od něj se dají snést i slova o tom, že bude ještě hůř: „Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt a já ti dám vítězný věnec života.“ Přece jen mezi řádky zazněla i opravdová útěcha: „budete mít soužení po deset dní.“ To znamená jenom do času, omezenou dobu, nikoli donekonečna, ale co se dá na prstech rukou spočítat. Za zdůraznění stojí také slova: „abyste prošli zkouškou“. Bývalo tehdy obvyklé, že římské úřady nutili křesťany zříct se Krista a obětovat s božskou poctou císaři. Věřící tedy čelili tomuto pokušení. A nemuselo to dopadnout dobře, jak naznačují ta slova: „Buď věrný až na smrt.“

Právě ze Smyrny se dochovalo pozdější svědectví o tamním stařičkém biskupovi Polykarpovi, který byl v roce 155 pro víru zatčen a odsouzen k smrti upálením. „Po zatčení mu chtěl římský důstojník pomoci a přemlouval ho: ‚Je to tak těžké, říci pouhou větu: ‚císař je Pán‘ a obětovat na jeho počest špetku kadidla?‘ Polykarp však odmítl. Když přišli do naplněné arény, domlouval mu i římský prokonzul, aby si vybral: buď proklít jméno Kristovo, anebo smrt. Polykarp odpověděl: ‚Osmdesát let jsem mu sloužil a neučinil mě nic zlého. Proč bych se měl rouhat svému králi, který mě spasil?‘“

„Buď věrný až na smrt.“ Bratři a sestry, budeme Kristu věrní až na smrt? V dobrém i ve zlém? Ve štěstí i v neštěstí? Co naši věrnost ohrožuje? Co bere stálosti naší víry vítr z plachet? Třeba pocit, že víra se nevyplácí, že nemá zřetelné výsledky? Anebo nespokojenost se stavem církve, únava z vlastního sboru? Anebo třeba ostych? Obavy z nepochopení? Z nepřijetí naší víry druhými lidmi? Dojem Kristovy slabosti a bezmoci? Poohlížení se po něčem jiném, co by mohlo být zajímavější, efektivnější, celkově výhodnější, nebo třeba i pohodlnější a příjemnější – přestože by se to vlastně nakonec neukázalo jako tak hluboké, naplněné a čisté jako Kristovo působení…? Uprostřed bouře všech podobných zmatků a pochyb se tyčí maják církevních společenství, která zůstávají věrná až na smrt. A v jejich světle se ukazuje, že tohle není prohra, ale výhra. Takovým náleží vítězný věnec života.

Na konci dopisu do Smyrny zaznívá ještě zvláštní zaslíbení: „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží.“ Takže v logice tohoto zvláštního zaslíbení ani být věrný až na smrt není ještě tak hrozné, protože i smrt se dá v Kristu přežít, existují však ještě horší věci než běžná lidská smrt. Umřeme koneckonců všichni. Ale mimoto hrozí ještě nějaká druhá smrt. Co to je, druhá smrt? To je už nějaký úplný konec. Života, který byl úplně k ničemu. Nebyl už k ničemu dobrý. Za nic už nestál. Neměl už žádný smysl. Utopil se už jen v nějakých svých malých obavách a přáních. A nevnímal už nic, kvůli čemu má cenu třeba i doopravdy trpět. A neměl už pro koho by žil. Tohle se může ukázat nakonec, když dojde na lámání chleba. A bude jasně vidět, že to je něco fakt špatného a zlého, co nemá žádnou budoucnost. To je ta druhá smrt.

Ve víře toužíme až do konce zachovat věrnost Ježíši Kristu, který nás vede cestami věčného života.

 

Slovo poslání: Mk 4, 34-38