První čtení: Mal 3, 1-5

Základ kázání: Zj 3, 14-22

 

Tímto čtením se završuje drobný seriál dopisů sedmi sborům z knihy Zjevení Janovo. Během uplynulých nedělí jsme naslouchali těm předešlým. Slyšeli jsme prorocká slova do různých církevních společenství, z nichž některá jsou na tom z vnějšího pohledu špatně, jiná dobře, ale z Božího pohledu se to často jeví ještě jinak – a nevzácně naopak než z toho vnějšího… Při čtení každého z těch dopisů se stále znovu ptáme, nakolik situace popisovaného sboru připomíná naši vlastní… Asi se nedá říct, že by se chomutovský sbor úplně podobal jenom jednomu z těch starých prototypů. Spíš bych řekl, že u nás najdeme různě namíchány vlastnosti jedněch i druhých. Různé dopisy pak mohou promluvit do různých rovin či konstelací sborového života… Je nám adresován i dopis do Laodikeje?

Zrovna ten se neposlouchá snadno. Za zbystření stojí už jenom, že v něm nezaznělo ani jedno slovo ocenění. Tomuhle typu sboru pomůže už akorát radikální kritika, protože poplácat po ramenou se tu už umějí, ale ostatní jim uniká.

Jejich základní postoj se dá shrnout větou: „Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji!“ Takové zhodnocení zní sebejistě. Jde o sebevědomý duchovní postoj místních křesťanů, kteří se ujišťují o tom, že nic zvláštního neschází ani jejich víře ani jejich církevnímu životu. Nemají pocit, že by potřebovali zvláštní milost, zvláštní odpuštění, zvláštní proměnu. Kde nabyli té jistoty? Jsou si tak jisti svou zbožností? Jsou si tak jisti svou starou dobrou křesťanskou tradicí? Jsou si tak jisti svými životy? Říkají si, že je jim celkem dobře, když se spolu sejdou a že si takhle vystačí? Říkají si, že žijí docela slušně, takže i Bůh je s nimi víceméně spokojen?

Ať už si říkají cokoliv, Ježíš do jejich sebejistoty hází vidle. Podle řeckého originálu má opravdu hroznou message pro ten sbor: „Je mi z tebe na blití“. Ekumeničtí to už raději přeložili o poznání uhlazeněji, slovy: „nesnesu tě v ústech“. Takové Kristovo slovo se nepřijímá snadno, obzvlášť dle řeckého originálu ne. Ale je fakt, že může vyburcovat i mrtvé křesťany z ospalého klímání. Ve sboru daného typu zaznělo možná zvlášť překvapivě, protože vzhledem k té vlastní vlažnosti tam nečekali nic než umírněná slova. Ale dostává se jim studené sprchy. Dostává se jim plamenného komentáře.

„Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ Hluboký problém spočívá v té vlažnosti. V jakési prostřednosti, v bohatství průměrnosti. V zešedlé „normalizaci“ sborového života. Odkud se tolik vlažnosti vzalo? Do Laodikeje prý proudila voda z nedalekého horkého pramene, která však cestou do města již notně vychladla. Mohlo se něco podobného stát i místním křesťanům? Zůstával mezi nimi už jenom odstátý odvar Kristových živých vod? Už jenom vybledlý odkaz na žár Boží lásky? Mlhavá vzpomínka, chladnoucí gesto? Anebo taková polovičatost přístupu k víře – na způsob: odsud pocud, nechtít nic měnit, radši nic zvláštního neriskovat, nevycházet ze své usazenosti, nevycházet ze svých obran, chránit si to své jisté, nebláznit moc ani pro Krista?

„Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.“ Odhaluje Kristus pravý stav. Trochu to připomíná vrcholící děj pohádky Císařovy nové šaty, když dítě zvolá, že císař je nahý. Normálně to nechtěli vidět. Raději o tom nechtěli vědět. Ale Kristus se zjevuje jako svědek věrný a pravý, takže se nenechá opít rohlíkem ani zákuskem během posezení u kávy a čaje.

Namísto toho ordinuje svůj detox: „Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.“ Ten sbor si sice už předtím říkal: „Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji!“ Ale není všechno zlato, co se třpytí. Je třeba přehodnotit, v čem spočívají ty pravé hodnoty, ten pravý poklad. Pořídit zlato ohněm přečištěné. Slovo „oheň“ naznačuje výheň zkoušek. A bílým šatem se v době Zjevení Janova v obvyklé obrazné řeči rozumělo roucho těch, kdo prošli utrpením i mučednictvím pro Krista. Tedy nikoliv vlažná konformita, ale věrnost následování je takhle čistě oděná. A naordinována je také mast k potření očí, aby sbor prohlédl. Aby si uvědomil, jak na tom doopravdy je. Aby se neshlížel dál ve svých představách a polopravdách. Aby nahlédl i svou duchovní bídu. Aby se dál nevzhlížel k sobě samém, ale aby prohlédl ke Kristu a přijal Kristovo vidění pravého životního bohatství.

„Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.“ Naléhá Kristus dál. Vypovídá o podobě lásky, která může být i náročná. Protože jí na tom druhém opravdu záleží. Bere ho vážně. Není vůči němu lhostejná. Není vlažná. Proto též užívá někdy tak tvrdých a plamenných slov, která však také jedním dechem naznačují i životní šanci a reálnou příležitost: Věřím, že na to máš. Věřím, že se ještě vzpamatuješ. Opravdu mi na tobě záleží a nevzdávám to s tebou.

„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Tato Kristova slova znějí podivuhodně z několika důvodů. Zaprvé naznačují, jak totální může být zabarikádovanost sboru vůči Přicházejícímu. Říkali si, že mají všechno a že už nic dalšího nepotřebují – nic ani nikoho dalšího… A tak i ten Potřebný s velkým P zůstává přede dveřmi. Ano, věrohodně mluvil o kárání a trestech, ale v tuhle chvíli se jakoby nezmůže navíc než klepat a čekat, jestli ho vůbec někdo uslyší.

Před čtrnácti dny jsme slyšeli dopis do Filadelfie, kde byla řeč o něčem úplně opačném. Kristus utěšoval zdecimovaný sbor, který se držel jeho slova jak tonoucí stébla: „Hle, otevřel jsem před tebou dveře a nikdo je nemůže zavřít.“ Taková útěcha zazněla do Filadelfie… Aj, otevřené dveře. V dopisu do Laodikeje naopak slyšíme o situaci sboru, který uzavřel dveře své modlitebny tak důkladně, že k nim teď ani Kristus sám nemůže. Ale bylo by fajn ještě trochu zariskovat a zkusit alespoň pootevřít. Připustit nejistotu, že může vejít kdokoliv nebo že jakýkoliv vítr provětrá usazené, zaprášené představy… Zvenku zní Kristův příslib: „zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“

Je hezké, že ten, kdo před chvílí říkal: „je mi z tebe na blití“, vzápětí přece jen jedním dechem dodávám, že má chuť společně povečeřet. A navíc zní dost zajímavě, že host se může záhy změnit v hostitele – jak říká: „budu s ním večeřet a on se mnou.“ Nebo jde zkrátka o to, že se ta hostina stane vzájemnou. Vzájemným obohacením.

Stává se nám někdy, že třeba říkáme už jen: Nechtě mě všichni být, nic dalšího už nepotřebuji, nemám to zapotřebí – ale pak přece prožijeme nečekané obohacení, když přestaneme lpět na svém dosavadním vymezení se, na své dosavadní uzavřenosti?

Kristus slibuje navíc cosi ještě mnohem vzácnějšího než jenom trochu toho vzájemného obohacení, když říká:

„Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

 

Slovo poslání: 2K 8, 9