První čtení: Iz 40, 25-31

Základ kázání: 2K 4, 10-18

 

Co nám přináší víra?

Z biblických výpovědí nečiší jednostranný optimismus: „Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt“. To nezní jako zvlášť podbízivá reklama na jméno Ježíš. Nezní to jako: Ve jménu Ježíše Krista budete vždycky už jenom šťastnější, zdravější, úspěšnější a všechny problémy se vám vyhnou snadněji než nevěřícím. „Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt“. Apoštol Pavel ví, o čem píše. Zažil i spoustu starostí, když šířil Kristovo poselství. Prošel i vězněním. Opakovaně mu ukládali o život. A podle tradice byl nakonec popraven. Takže v Pavlově případě platilo to vydávání na smrt doslova. Dodnes se věřícím nevyhnou ani podobné problémy. Ať už v zemích, kde nepanuje náboženská svoboda a hrozí v nich pronásledování přímo pro víru. Anebo všude, kde víra lidem dodává odvahu vzdorovat nadvládě zvůle a bezpráví. Máme i my srovnatelné zkušenosti? Vybavíme si ještě docela živě útlak za minulého režimu… Nyní se těšíme svobodě, oproti minulosti nebývalé. Tato svoboda znamená pro naši církev jedinečnou šanci neuzavírat se jen do svého mikrosvěta, ale sloužit a šířit dobré poselství i všude tam, kde to předtím nešlo. Což je pro nás dost pozitivní situace. Platí tedy i pro nás apoštolova slova: „Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt“?

Určitě ta slova nepřestávají platit ani tam, kde se na pohled nic zvláštního neděje. V jistém smyslu platí všude, kde si člověk životem víry přidělává i komplikace. Počínaje tím, že si připouští na tělo otázky, které by si jinak nepřipouštěl. Když na něj dolehne ne vždy utěšený stav církve, společnosti, planety… Když ani před nepříjemnými pravdami neutíká a nepřestává toužit po nefalšované proměně, která je možná jen v Kristově Duchu. Když kvůli zápasům víry prochází nepochopením, někdy i ze strany nejbližších. A vůbec když člověk žije zápalem pro dobré věci, riskuje zároveň i starosti, problémy, vyčerpání, někdy i vyhoření. Nesnaží se jen uchránit před nepohodlím někde stranou. A tak v jistém smyslu zůstává „stále vydáván na smrt.“

Ale nepřináší nám víra už nic víc? Než to, že jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt? To by samo o sobě bylo dost depresivní. Oči víry však nepřestávají ani uprostřed problémů dohlížet obě strany mince: „jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.“ Ale kde přesně se má objevit Ježíšův život? Smrt v našem světě vídáme zjevně, někdy se na nás vysloveně valí z aktuálních zpráv. Ale Ježíšův život? Podle apoštola Pavla se už začíná projevovat ve vzájemných vztazích: „A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život.“ Když žiješ pro druhého člověka, ztrácíš tím vlastní energii, čas, prostor, někdy jdeš do otevřeného rizika. Pořád jsi tak trochu vydáván, vydávána na smrt. Ale v Kristově Duchu se nenamáháš nadarmo. Vydáváš se do služeb života. Nejde ti jenom o vlastní uspokojení. Jde ti o život druhého. Pro něj se nasazuješ. Dá se říct, že jsi byl přizván, byla přizvána ke spolupráci na stvořitelském díle. A tak tu Boží životní energii neztrácíš, ale předáváš ji.

Někdo by sice mohl namítnout: Ale mně se už tolikrát vymstily pokusy snažit se pro druhé o něco dobrého a hledat k nim cesty v Duchu milosrdenství… V lepším případě šly do ztracena. V tom horším mi je někdo omlátil o hlavu. Tak jakýpak život? Apoštol Pavel však dává najevo až nezvyklou jistotu víry, která vidí za všechny hranice našich omezených možností: „vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi.“ To je až překvapivě obrácený úhel pohledu, než když člověk jen podléhá pocitům marnosti. Než když si říká: Nemá to cenu, nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud. Přitom ani sám apoštol nic nelakuje. Připouští těžkosti. Píše i o vydanosti na smrt. A přesto i všechny ty útrapy vidí ve světle Kristova vzkříšení. Vidí i všechny ty naše příběhy v Kristově novém dějství.

Zkušenost Ježíšových současníků musela znamenat převratný impuls. Nejdřív se nemohli vyrovnat s Ježíšovým ukřižováním, které vypadalo jako úplné ztroskotání všech dobrých snah a nadějí. A pak zažili tím nečekanější vítězství nad beznadějí v setkání se vzkříšeným. A tak si od té doby asi už nedokázali představit hroznější ztroskotání, než ztroskotání Vzkříšeného. A tak se i nejhroznější ztroskotání proměnilo ve znamení vítězství života nad smrtí. Světlo vzkříšení nás pronásleduje i do hlubin zoufalství. To nám může též dodat odvahu vydávat se i do velikého rizika, když jenom trochu tušíme, že má smysl.

Apoštol Pavel dál píše: „To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala, a tak přibývalo i díků k slávě Boží.“ Někdy i tam, kde jsme si připadali už opravdu jen vydáváni na smrt. Někdy i tam, kde převládla už jen absurdita. Někdy i tam, kde pohořely všechny dobré snahy. Někdy i tam se najednou rozmůže milost. Milost, to znamená čistě dar shůry, svobodně darovaný. Někdy se rozmůže úplně navzdory našim předpokladům, očekáváním a plánům – jako souhra okolností, kterou bychom si dopředu nevymysleli. Pak třeba vidíme, že i lidé, od nichž bychom to nečekali, začínají brát Kristovy záležitosti za své. Vidíme, že se může dařit i záměrům, které jsme považovali za předem odsouzené k zániku…

„A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.“ To je další posilující zkušenost, kterou nám apoštol Pavel předává. Život vzkříšeného se mezi námi neprojeví jenom až jednou, na věčnosti, jenom až kdesi za hranicí smrti. Už v přítomnosti z něj můžeme čerpat. Pozvednutí, povzbuzení, posilu, obnovu, dokonce se dá říct omlazení. Jak je též psáno: „Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ Někdy to člověk prožije přímo ve chvílích, kdy se dostává na dno svých vlastních sil. A najednou na tom dně začne čerpat ze skrytých Božích zdrojů. Možná si vzpomínáte na vlastní prožitky tohoto fenoménu. Nebo si možná vybavujete někoho ze svého okolí, u koho zvlášť jasně vnímáte takovou životní jiskru: I když je třeba tělesně pokročilejšího věku, duchovní čerstvost z něj vyzařuje. I takoví lidé svou existencí nenápadně svědčí o moci Vzkříšeného.

Apoštol Pavel dokonce i ty předešlé výpovědi o tom, že jsme stále vydáváni na smrt, uzavírá slovy: „Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.“ Kdyby ta slova o krátkém a lehkém soužení padla z úst někoho jiného, v jiných souvislostech, mohla by vyznít dost necitlivě. Lidé někdy s lehkostí říkají věci jako: „Tvoje starosti bych chtěl mít“ nebo: „Prosím tě, ty tvoje problémy nejsou nic ve srovnání s…“ Což nebývá vždycky empatické, takhle mluvit. Ale sám Pavel prožil těžkostí požehnaně, jak už jsem zmínil. A nezlehčuje je samy o sobě. Jen domýšlí až do krajnosti slova útěchy: I když to zatím není vidět, přichází něco ještě nezvratnějšího, neodvolatelnějšího, závažnějšího, významnějšího, a dokonce skutečnějšího než i všechno naše trápení.

A navíc stojí za povšimnutí, nakolik Pavel obrací naši pozornost k Boží slávě, která se má v tom všem ukázat: aby „přibývalo i díků k slávě Boží“… „Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy“… Na začátku jsem položil otázku, co nám přináší víra… Ale víra se může podílet i na slavnějších událostech, než jenom na prospěchu, který by přinášela nám osobně.

V Kristově vzkříšení se to už projevilo naplno. A nakonec se to projeví z jednoho okraje země až na druhý. A tak – jak Pavel dodává v souvislosti s Ježíšovým vzkříšením jinde, ale hodí se ta slova citovat i zde: „A tak, moji milovaní bratří“ (a samozřejmě i sestry), „buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“

 

Slovo poslání: Ef 3, 13-21