První čtení: J 15, 12-17

Základ kázání: 1K 16, 14

 

(Kázání sepsali Jiří Šamšula s Filipem Němečkem společně.)

 

I.

Co říci k heslu Jednoty bratrské pro tento rok? Zaznívá v něm slovo láska. Co dodat k tak silnému slovu, aby to nebylo banální, laciné, líbivé, ploché?

Vždyť slovo láska je asi jedním z nejužívanějších, dá se říct nejotřepanějších, ale i nejzneužívanějších slov křesťanské tradice.

Nejvíce zasahuje a budí emoce. Navíc si každý pod tím slovem představuje něco jiného. Romantická láska, láska k bližnímu, láska k lidstvu… A navíc bolestně narážíme na to, že  jedno je o lásce mluvit, a druhé konat.

Takže to slovo je vlastně dost problematické…

I když – nepřemýšlím už příliš kriticky? Není to slovo láska naopak v hloubi srdcí jasné a nezpochybnitelné? Necítíme aspoň podvědomě jeho spojení s vírou? Přece to slovo samo o sobě za nic nemůže… I fakt, že je tolik zneužívané, dosvědčuje, jak moc zůstává zásadní.

A tak – nestačilo by třeba minikázání:

Bůh je láska! Bůh vás miluje! Všechno nechť se mezi vámi děje v lásce. Amen.

Nestačí to tak? Nebo má smysl ještě něco doříct, vnímat a prožít jinak a hlouběji?

  

II.

Je dobré si uvědomit už jen, že apoštol Pavel takhle psal do sboru, v němž se zdaleka všechno v lásce nedělo. Podobně jako se zdaleka vše neděje v našich dnešních křesťanských sborech. Takže ta Pavlova slova vůbec nejsou samozřejmá. A tím volají po naplnění tím intenzivněji.

Hned vedle slova “láska” se v Pavlově výroku objevuje další veliké slovo – „všechno“. „Všechno nechť se mezi vámi děje v lásce.“ Závratný, skoro až nepředstavitelný pojem. Co “všechno” může to slovo zahrnout?

Nedovedeme si poradit se všemi možnými situacemi, které se v lásce nedějí. Připadají nám zoufalé, někdy až nesnesitelné, beznadějné, šílené… Zdá se třeba, že v posledních letech nabývá na  větší důležitosti slovo válka než slovo láska.

A když uvěříme, že láska není úplné sci-fi, vypadá někdy dost slabě a bezzubě. Opravdu má tak velkou moc měnit svět? Nepatří nanejvýš do oázy nedělního posezení po bohoslužbách, do chráněného prostředí křesťanských modliteben?

A navíc i církev štěpí vážné konflikty. I křesťanské sbory válčí s mnoha problémy…

Ale nepřemýšlím i teď už moc pochybovačně a temně?

Nespočívá ta převratná skutečnost, o které nám i apoštol Pavel píše, v tom, že to slovo míří skutečně i do situací, v nichž se zdá být až pošetilé s láskou počítat, v nichž se zdá být až nevhodné o ní mluvit?

Ale kde tedy taková láska zapůsobí s tak léčivou mocí? Když zůstává kolem nás tolik neutišené bolesti.. Kde? Apoštol píše: “Mezi vámi.” Nebo podle překladu kralických: „Všecky věci vaše ať se dějí v lásce.“ Myslím, že překlad kralických velmi trefně poukazuje na něco důležitého. Spousta toho, co se na světě děje, není naše věc. Nemůžeme to bezprostředně ovlivnit… Ale naše věci, ty ať se dějí v lásce… Ať se vše začíná proměňovat mezi námi.

I mezi námi zde přítomnými, kteří máme k dokonalé lásce tak daleko? Ano, právě mezi námi! Mezi námi, kterým to apoštolovo slovo zkřížilo cestu. Přímo mezi námi, kdo jsme tím slovem najednou zasaženi, a možná až zaskočeni… Je to vlastně dost neslýchané, ale potřebujeme to slyšet: I tam, kde to mezi námi už vypadalo jako neprodyšně zabetonované, se může v objevit trhlina nebo průduch!

I tam, kde by si člověk pomyslel: Tak tohle je zabité. O tomhle už nemá smysl mluvit. Anebo s tímhle člověkem už ne. Anebo tohle mi už neodpustí. Anebo tohle už nikdy neodpustím… Na tomhle problému se naše církev nevratně rozštěpí… S vyznavači tak odlišné víry společnou řeč nenajdeme… A tak dál.

Všude tam vnáší apoštolovo slovo energii Božích proměn – někdy až rebelsky podvratnou. A někdy až rebelskou odvahu obrátit svůj pohled na svět. Uvěřit, že se konečně začnou dít i opačné věci, než ty, ze kterých jsme v koncích. Namísto čím dál sveřepějšího konstatování, že tohle už nemá cenu, začít hledat, jak oživit i něco tak strašně zabitého. Namísto úvah o tom, s čím vších už nechci mít nic společného, pomoci otevírat i témata, která nás všechny straší, ale tím spíš se s nimi potřebujeme vyrovnat. Namísto prohlubování konfliktů hledat, jak změnit i nejvášnivější hádku v tím živější diskuzi se společným zájmem o věc. Namísto ještě hlubšího vymezení hledat někdy i k nejvzdálenějším lidem tím dobrodružnější cesty. A čím je církev rozklíženější, tím plnější pro ni hledat sjednocení. Hledat i ve slepé uličce bod obrácení, bod zlomu, kde se dá odrazit ode dna…

 

III.

Vybavili jsme si s Jiřím umění různých terapeutů, třeba vyjednavače s člověkem, který už stojí na pokraji mostu a chystá se skočit. A přesto se k němu ten druhý přiblíží s důvěrou, že ani v takové chvíli nemusí celý život skončit jen v propasti nekonečné prázdnoty… Anebo terapeuta, který v kontaktu s agresivním člověkem ovládá techniky tak zvané deeskalující komunikace, jejíž součástí je důvěra, že konfrontaci lze změnit v diskuzi (jak píší v časopise Česká a slovenská psychiatrie). Anebo někdo další pracuje na lince důvěry a volají mu třeba děti, které doma zažívají něco příliš těžkého a nevědí, jak dál se svými tíživými tajemstvími. A člověk na druhém konci linky se stává světlem v tunelu plném násilí a zneužívání…

Pro některé lidi jsou podobné rozhovory součástí jejich profese. Ale i tam, kde se jedná o naše věci – o ty všecky věci naše, jak píší kraličtí – nám může být dána také podobná moc proměn. V různých podobách a projevech, dle rozdílnosti našich talentů, ale v té jediné, sjednocující lásce. Apoštol Pavel nám k tomu vlastně žehná – svým přáním: “Všechno nechť se mezi vámi děje v lásce”.

Zúčastnil jsem se zrovna nedávno internetového semináře Průkopnictví a nové formy církevního života. Svou zkušenost s tak zvaným „průkopnictvím“ nám tam předával zástupce nizozemské evangelické církve. I v Nizozemí počet lidí hlásících se ke křesťanství pořád víc a víc ubývám, podobně jako u nás. Tradiční formy církevního života tam už moc “netáhnou”. Ale skupinky věřících nadšenců, kteří vnímají povolání k tomu tak zvanému „průkopnictví“, se nově obracejí k Bohu a naslouchají: Naslouchají v modlitbě Bohu a zároveň i potřebám místní komunity. Kde jako církev můžeme nezaměnitelně sloužit? Aniž bychom se chtěli lidí zmocňovat, lapat je do svých sítí a chtít je za každou cenu předělat podle svých vlastních představ…? Jedna z těch skupinek evangelických průkopníků si třeba pronajala chátrající družstevní byty na sídlišti, kde jinak chyběla veřejná zeleň, a otevřeli pro všechny místní rozsáhlou zahradu toho starého družstevního bydlení. Jde o jedno z těch chudších sídlišť, kde navíc žije hodně přistěhovalců a narůstají tam sociální problémy. Evangeličtí průkopníci na té své zahradě zpřístupnili třeba dětské hřiště a lavičky. Se záměrem si na těch lavičkách rovnou i popovídat s příchozími, projevit o ně upřímný zájem. Začali také pořádat společná posezení u jídla. A kdo sám chtěl, mohl navštívit i bohoslužby nebo biblickou. (Statisticky zjištěno se lidé obvykle zúčastní napřed jenom těch nebiblických a nebohoslužebných aktivit, ale postupem času, když se s evangelíky-průkopníky sblíží, přijmou pozvání i na ty vysloveně křesťanské.) Podobně aktivity v Nizozemí oceňují i mnozí muslimové, kteří se jich účastní, aniž by se je kdokoli snažil nátlakem předělat. Jeden z imigrantů se v dokumentárním videu vyjádřil v tom smyslu, že když se do Nizozemí přistěhoval, měl spoustu problémů, ale pak zakotvil v jedné z těch křesťanských komunit, a navíc tam dostal i práci zahradníka. A vypověděl, že byl silně osloven láskou těch lidí a že mezi nimi opravdu našel Boha…

 

IV. 

Jsou oblasti života, kde lásku aby pohledal. Každý bychom si dovedli něco říci, nebo i z vlastního života vyprávět příběhy, kde té lásky moc nebylo. Z našeho čistě lidského pohledu se zdaleka “vše” v lásce nedělo a neděje. A ano, nastávají i chvíle, kdy je potřeba se od druhého člověka osvobodit a odloučit – třeba ve vztazích plných manipulace a násilí – protože jedině cestou takového osvobození lze snad nakonec dospět i k opravdovému smíření s tím druhým.

Jsou oblasti života, kde lásku aby pohledal. Ale ve víře se nám otevírá svět Božích vyhlídek, vizí a zaslíbení, k nimž můžeme vykročit – zaslíbení, že: vše se může stát v lásce, že vše se může v lásce změnit, že vše spěje ke svému završení v lásce, v té Boží, v té, která nese náš svět, jinak by se už nenávratně roztříštil na kousky…

Jsou oblasti života, kde lásku aby pohledal. Ale nenechme se tím vykolejit. A pohledejme ji. Bohu díky i za to “málo” tam, kde tu nevšední moc zažíváme či jsme již zažili. To nám může dát sílu vidět a konat a přijímat lásku i tam, kde to třeba dřív možné ani nebylo. K tomu nám dopomáhá Bůh, který je láska. Amen.

 

Slovo poslání: Ř 8, 31-39