První čtení: J 14, 15-27

Základ kázání: Ez 37, 1-14

  

(Svatodušní neděle)

 

Tady je to fakt zabitý, mrtvý… Nemá to žádnou budoucnost… A tak podobně se vyjadřujeme, když se cítíme jako Ezechiel na začátku vidění suchých kostí. Kosti – jasná symbolika smrti. A jaký význam má slovo „suché“? V Ezechielově vidění jde hlavně o to, že se ty kosti takhle bezprizorně válejí už dost dlouho. Nejde jen o klinickou smrt, když ještě nepohasla naděje na oživení. Tohle je zjevný konec. Nikoho by už nenapadlo uvažovat jinak. Navíc tu leží hromady kostí bez ladu a skladu. Bez důstojného pohřbu. Jako po nějakém masakru. Jejich vyschlost naznačuje též vyprahlost a nezavlaženost. Nikoliv naprázdno přirovnáváme proudění Božího Ducha ke zřídlům živé vody. A o člověku stísněném, ztrápeném, se dá říct, že vypadá dost povadle. Nebo říkáme, že je něco suché, v tom smyslu, že je to nezáživné a ubíjející, což rovněž znamená jako bez života.

Slyšeli jsme, že Ezechielovo vidění suchých kostí zobrazuje stav Božího lidu v babylonském zajetí. Říkají: „Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.“ Hospodin bere jejich pocity vážně. Dokonce smrtelně vážně. Odhaluje jejich stav bez obalu. Vyjevuje svou milovanou komunitu v pravdě. Ale zároveň o to usilovněji přesvědčuje, že i v podobných situacích zmůže jeho Duch nečekané divy.

Jak jsme na tom my? Připomínáme rovněž údolí suchých kostí? Někdy se nám to může stát. Třeba když vnímáme svou církev jako zanikající a svůj sbor jako skomírající. Anebo když si připadáme přemoženi neveselými vyhlídkami do budoucna. Ubíjejí nás válečné hrozby… Pouště se rozšiřují… Klimatické změny nám berou vítr z plachet…

Ale i do takové atmosféry vane Boží Duch. A uvádí lidi i události do pohybu. Působí na různých rovinách, v různých směrech. Proroka Ezechiele nejprve vyvedl a postavil doprostřed pláně, na které se ty neveselé vyhlídky ukazovaly bez příkras. Je dobré připouštět si, jak na tom doopravdy jsme. Na jednu stranu nedávat lampu pod kbelec. Nezatemňovat Boží světlo, když mezi námi proudí. Ale z druhé strany dohlížet i náš neveselý stav, když je to zrovna na místě. Nemuset předstírat, že hromada suchých kostí představuje bezproblémovou a prosperující církev.

Hospodin ukazuje prorokovi realitu bez příkras. Ale zároveň se tím překvapivěji ptá: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ A další děj graduje zajímavěji a zajímavěji. Jestliže prorok spatřil tu neveselou realitu bez příkras, možná bychom se nedivili, kdyby odpověděl tvrdě: „Panovníku Hospodine, už nemá cenu si nic nalhávat, tohle je marný. Jak by ty kosti mohly ožít?“ Prorok však odpovídá jinak: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ Nezastírá si nic… Ale zároveň projevuje tím hlubší víru, tím otevřenější důvěru, tím bezmeznější odevzdanost Hospodinu, u něhož není nic nemožné.

A co je ještě zvláštní, ani tím pokorným vyznáním víry prorokova úloha zdaleka nekončí. Naopak teprve začíná. Protože Hospodin Ezechielovi neodpoví: Máš pravdu, jenom já to vím, tak to nech na mě a stáhni se tiše do ústraní, nemusíš se dál hnát za velkými věcmi, které tě nekonečně přesahují. Hospodin proroka naopak vtahuje přímo do centra dění: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“ Ezechiel se ve svém vidění ocitl vlastně na takovém cvičišti, na němž si osvojuje radostnou zvěst pro zdecimovaný lid. Pro lid, kterému Ezechiel už předtím hodněkrát zvěstoval Boží slovo, a narážel přitom na mnoho nepochopení. Koneckonců by snadno mohl podlehnout dojmu, že jeho zvěstování je marné. Podobně jako my máme občas pocit, že s Božím slovem pořád narážíme jen na zdi nepřijetí. Ale i po mnoha vyčerpávajících zkušenostech může Bůh člověka zastihnout s dalším dobrým nápadem: zvěstovat slovo života suchým kostem. Je to svým způsobem osvobodivý úhel pohledu: Protože u suchých kostí už není co ztratit… Ty mohou překvapit už jen mile. Ale přesto má smysl i do takhle nejistého podniku jít s pevnou důvěrou v moc Ducha svatého, ne jen tak ledabyle, ne jen tak aby se neřeklo.

Až dojemně působí Hospodinův neutuchající a láskyplný zájem o hromadu kostí. Tváří v tvář takhle intenzivnímu zájmu bychom si těžko mohli říct, že někdo z lidí, které osobně potkáváme, je už úplně ztracený, že nemá šanci. A těžko bychom zlomili hůl sami nad sebou v ovzduší takového zájmu.

Prorok Ezechiel si na cvičišti svého vidění vyzkoušel, jak daleko až ten Boží zájem může zajít: „A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží“ Je síla prožít, jak Bůh svým slovem tvoří. A jak uvádí věci do pořádku. A jak znovu rozpohybuje, co bylo strnulé a zablokované. A je moc fajn, když člověk najde novou životní sílu, zdraví, vitalitu… Ale to ještě není to hlavní: „navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.“ Ve víře hraje roli ještě důležitější skutečnost než být zdravý a dobře fungovat. Hlavní je žít život naplněný Duchem. Ezechiel je vtahován ještě hlouběji do centra děje: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ Duch od čtyř větrů, Duch od čtyř světových stran. Shromažďuje Boží lid, který byl předtím rozptýlen do všech směrů mezi ostatní národy. Také nás vede ke vzájemnému sjednocení. Usmiřuje. A integruje. A dokonce i zaduje na ty zdecimované kosti, nejdřív nás profoukne a pročistí a pak na nás zahraje jak na varhany. Propojujeme se a stáváme se součástí rozsáhlé symfonie, kterou skrze nás Duch duje.

Ezechiel se nemůže vynadívat na to, jak se ti, kteří byli dřív jak těla bez duše, postavili na nohy, „a bylo to převelmi veliké vojsko.“ Ten pojem „vojsko“ naznačuje, jak velká moc a jak dobrá organizace nám v Duchu Božím náleží. Větší než všechno, co nás děsí. Větší než všichni okolní strašáci, než všichni mocipáni, než všechny velmoci, co zastrašují smrtí.

Duch Boží vyvádí i z hrobů a přivádí do zaslíbené země. Prorok Ezechiel prožil předzvěst té skutečnosti, kterou Ježíšovi učedníci prožili naplno o Letnicích, v návaznosti na Ježíšovo působení, na jeho smrt i zmrtvýchvstání. I nás Duch Kristův vyvádí z naší uzavřenosti, přivedl do svého shromáždění, přivádí nás ke svému stolu a vede nás dál do své zaslíbené budoucnosti.

  

Slovo poslání: Ř 8, 6-17