První čtení: Iz 43, 16-25

Základ kázání: Mk 1, 9-15

 

Na první pohled to nemusí být jasné: Ke komu obrátit svůj zrak. Komu má smysl věnovat pozornost. Na čí kroky se soustředit. Kudy si mezi námi Pán Bůh klestí cestu. V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Evangelista Marek to napsal jakoby nic. „Občan Ježíš“ prochází davem zájemců o křest. Na první pohled jeden z mnoha. Nedělá ze sebe nic zvláštního. Nad nikoho se nepovyšuje. Namočí se do toho s námi.

Tím, že i Ježíš sám přijal křest, dal výmluvně najevo, že všichni bez výjimky žijeme milostí shůry. Nepřišel jako nějaký superhrdina se superschopnostmi. Přišel k nám jako ten, kdo dal volný průchod milosti shůry. Prorok Izajáš se kdysi naléhavě modlil: „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů, hory by se před tvou tváří potácely.“ A tohle přání se ve chvíli Ježíšova křtu plnilo. Ale k protržení nebes nemusí dojít za doprovodu hromů, blesků a zemětřesení. Nebesa se mohou protrhnout úplně nehlučně. V životě pokorně odevzdaném. V životě otevřeném milosti shůry. „Vtom, jak“ Ježíš „vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: ‚Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.‘“ Takhle se začínají ty největší věci. Božím ujištěním: Mám tě rád. Jsi pro mě nesmírně důležitý. Kéž ani my nepřeslechneme, jak velký má o nás nebeský Otec zájem. Někdy jsou taková ujištění potřeba tím víc, když pak čekají dny plné trápení a náročných zápasů. Ani sám Ježíš neměl záhy po svém křtu chvíli klid:

„A hned ho Duch vyvedl na poušť.“ Ukazuje se, že Duch Boží nemusí člověka vždy zavést do oázy klidu a pohody. Nemusí nás vést k uklidnění, že se už vše vyřešilo a že se nás další problémy netýkají. Nemusí vyvolávat stav nebeské blaženosti, odtržené od divočiny pozemských zápasů. S Ježíšem to bylo hned od začátku naopak:

„Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.“ V ústraní pouště se naplno projevily záležitosti pekelné, pozemské i nebeské. Obnaženě a napřímo. Záležitosti pekelné: „satan ho pokoušel“. Záležitosti pozemské: „byl mezi dravou zvěří“. Záležitosti nebeské: „andělé ho obsluhovali“.

Ježíš si musel hned od začátku ujasnit, co znamená být Boží Syn – a co ne. Duch Boží ho vedl do přímé konfrontace s ďábelskými mámeními. S falešnými alternativami smyslu života. Mesiáš musí být připraven odolat lákavým nabídkám slávy, moci a sobectví. Mezi lidmi jich číhá dost a dost. (Buď budeš, spolupracovat, vyplatí se to… Nebo tě nepotká nic dobrého…) Někdy je potřeba srovnat si priority zavčasu. Vystavit se i pustotě a prázdnotě, v níž na člověka bez příkras dolehnou otázky, co chce a oč mu jde. Co jsou ty nejvyšší hodnoty? Za čím do budoucna směřovat?

Ježíš si to vše ujasňoval „mezi dravou zvěří“. V divokém prostředí zápasu mezi dobrem a zlem. Tváří v tvář riziku, že skončí úplně rozerván. Vzpomenete si nejspíš na vyprávění o prvním člověku Adamovi, který v zahradě Eden pojmenoval zvířata. Napřed s nimi žil v harmonii. Ale od chvíle Adamova pádu do hříchu začal i konflikt mezi člověkem a přírodou. Ježíš přišel do pokročilé fáze rozvratu jako ten, s nímž se ztracená harmonie obnovuje. V Kristově přítomnosti se užuž zpřístupňuje zaslíbená budoucnost, kdy podle dávného proroctví: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat.“ Pokojná Boží vláda přichází doprostřed divočiny, jakož i do prostředí plného zvěrstev páchaných lidmi. Duch Boží pomáhá sjednotit nespoutané vášně a zapřáhnout jejich energii do služeb nebeského království.

…„byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.“ Přímo v té divočině a pustině. Ne někde stranou na obláčku. Patří to k naší cestě s Bohem a k Boží cestě s námi, že přímo skrz náročné životní zápasy můžeme dojít andělské posily a útěchy. Ne tak, že se těm zápasům vyhneme. Ale tak, že jimi projdeme. Sám Boží Syn nám prošlapal cestu pouští, divočinou i všemi odstíny pokušení.

A z pouště se vrátil do zaslíbené země. Tam to však nebylo o nic přívětivější a o nic méně divoké: „Když byl Jan uvězněn“. Jan Křtitel předem ohlašoval příchod Mesiáše. A nakonec ho sám předešel do vězení a pak i na smrt. Předtím Jan rozpoutal duchovní probuzení napříč celou zemí. Prakticky každý se s jeho působením musel nějak vyrovnávat. Pro mnohé věřící ztělesnil nejjasnější záblesk naděje uprostřed pochmurné doby. Tím zoufalejší pocity nejspíš vyvolávalo jeho uvěznění a smrt. (Myslím, že jsme zrovna předevčírem mohli pocítit dotyk podobné deprese, když zemřel Alexej Navalnyj.) O tom, jaký měl Jan Křtitel pro své současníky význam, svědčí Kristova slova: „Jan byl svíce hořící a zářící, a vy jste se chtěli na chvíli radovat v jeho světle.“ Další nezlomná svíce svobody a vzdoru proti nelidskosti pohasla. V takových chvílích se snadno vynoří pocity jako: „Tak už i Jana Křtitele dostali. A pořád se nic nezměnilo. Má vůbec cenu se namáhat kvůli nějakým ideálům nebeského království? Můžeme to už pomalu zabalit.“

A najednou přichází Ježíš v úplně protichůdném Duchu. S nadějí navzdory. „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: ‚Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.‘“ Na první poslech ta úvodní Ježíšova kázání velmi připomínají předcházející Janova kázání, která zněla: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Ale Ježíš je tuto zvěst doplňuje slovy o naplnění času a slovy „věřte evangeliu“. Věřte té radostné zprávě o tom, že Bůh se ujímá vlády nad světem. Nemusíte se orientovat podle zvůle tyranů, přestože protentokrát dostali i takové lidi jako Jana Křtitele. Nemusíte se orientovat podle ďábelských zastrašování, namlouvání a klamů. Naopak podle evangelia se stoprocentně orientujte. Podle té radostné zprávy o tom, že Bůh se už ujímá vlády nad světem, byť to tu ještě všichni neuznali – se orientujte. A čiňte podle té nové orientace pokání, to znamená změňte své smýšlení, své zaměření, svůj přístup, své místo na světě, svůj svět.

V jednom starém žalmu se zpívá: „Hospodin za mě dokončí zápas“. Jan Křtitel na příchod Ježíše připravoval a Ježíš za Jana dokončí zápas. Věřme, že ani naše zápasy o Boží věci nevyjdou vniveč, neboť i do nich přichází Ježíš sám. Jedině v jeho Duchu má smysl vést je od začátku. Ale nakonec i tam, kde už nezmůžeme vůbec nic, přichází Ježíš sám.

 

Slovo poslání: Ef 2, 1-7