První čtení: 2Kr 20, 1-11

Základ kázání: Jk 5, 13-16

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Nemoci přicházejí a působí nám mnoho trápení. Přinášejí bolest fyzickou, způsobují obavy, vyvolávají strach, někdy až úzkosti a stresy. Je to jistě pochopitelné. Bojíme se, že nemoc a její šíření nezastavíme. Bojíme se potíží, utrpení –a bojíme se vlastně smrti.

V Bibli čteme o tom, že Ježíš Kristus uzdravoval, a proto se naprosto zákonitě ptáme, zda nemůže uzdravit i dnes. A ptáme se ne jenom jako zvídaví písmáci, kteří všechno srovnávají s biblickými texty, ptáme se i jako věřící, jako Ježíšovi učedníci… Když jsme nemocní, spontánně a téměř okamžitě prosíme Boha o pomoc.

A k Bohu se obracíme nejenom my, věřící. V čase „navštívení“, jak se říká, v čase útoku onemocnění se k Bohu obracejí i lidé mimo církev. Nejednou slyším prosbu právě od lidí, kteří do kostelů nechodili a nechodí. „Pane faráři, modlete se za mne“.

Jaká vodítka můžeme najít v Bibli? Ano, Ježíš uzdravoval nemocné.

Zbavoval lidi různých postižení, hluchým vracel sluch, slepým zrak, dokonce navracel zdraví malomocným – což v té době jednoznačně znamenalo, že je zachraňoval před hroznou a jistou smrtí.

Ale jak o tom často mluvíme, všechno toto Ježíš Kristus činil jako znamení, znamení příchodu Božího království, znamení toho, že Bůh nachází ty, kdo z Božího lidu vypadli. Vrací jim právo mít podíl na nebeských darech, na požehnání, na věčném životě. /Víme, že těžce nemocní a postižení podle tehdejšího chápání a praxe nesměli vstupovat do chrámu. Byli tak vyloučení z náboženského dění, byli z Božích věcí vyškrtnuti. Je to pro ně zoufalá situace. Takoví lidé byli doslova odhozeni na smetiště. Jako by nestačilo to, že strádají a trpí! Ještě byli zbaveni lidské důstojnosti. To je opravdu život pod psa.

Ježíš vše obrací a zvěstuje těm chudákům, že Bůh je na jejich straně, že je miluje a že je přímá jako své děti a dávají plné právo, patřit do Božího království. – Tomu rozumíme a radujeme se spolu s nimi.

A jak je to s dnešními nemocnými? Jak vnímat nemoci?…

To, že nemocní a postižení nejsou méněcenní, o tom už dnes nikdo nepochybuje. Ale můžeme někomu v nemoci pomoct? Můžeme nemocným ulevit? A co můžeme vyhlížet sami pro sebe?… Říká se, že lékař léčí, ale Bůh uzdravuje. Je to tak? Uzdravuje Bůh vždy – anebo jenom někdy?

V první je epištole do Korintu jmenuje apoštol Pavel dary Ducha svatého. Je to docela delší výčet. Je tam dar víry, dar prorokování, dar mluvit ve vytržení /glosolálie/, schopnost působit mocné činy a další… A mezi těmito dary je také zmíněn dar uzdravování.

Mimořádné schopnosti, obdarování mívali někteří lidé odjakživa. Ať už to byli lidé z oblasti křesťanství, anebo i mimo církve. Ale dar uzdravování nás v této chvíli poutá asi nejvíc. Nejenom proto, že to lidé nejvíc potřebují, ale i z toho důvodu, že s uzdravováním byl spojen i příchod Mesiáše Ježíše Krista. A najednou o tom čteme v Novém zákoně jako o projevu moci Ducha svatého v první církvi. – A tak se ptáme: Patří uzdravování do sborového života?

Patří. Asi tak jako i jiné zmíněné dary. Tak to uvádí apoštol Pavel v jiném listě. Píše: „Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, ať povzbuzuje, kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.“ Je to epištola Římanům, 12. kapitola. Zde Pavel sice dar uzdravování nezmiňuje, ale nacházíme zde ujištění, že dary Ducha svatého se využívat mají. Jistě rozumně, jak píše Pavel, v souhlase s vírou. To znamená, že když budou ve sboru lidé, kteří některý ze zmíněných darů Ducha svatého dostali, tak by jistě nebylo na místě, nějak je násilně umlčovat. Avšak vždy jde o serióznost konkrétních případů a konkrétního jednání. Například u prorokování musíme odlišovat proroctví od halucinace /jak to nedokázal učitel národů Komenský u mladé dívky Poniatowské/ a třeba o mluvení „cizími jazyky“ píše ap. Pavel, že když není k tomu dar výkladu, nemá to na shromáždění zaznít vůbec.

A tak se znovu musíme ptát. Co když o někom mimořádném z našeho prostředí nevíme? Máme na všechno rezignovat a fatalisticky všechno nechat na sebe padat?

Možná, že ne. V epištole Jakubově jsme před kázáním četli: „Když je někdo nemocný, ať zavolá starší sboru. Ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného. Pán jej pozdvihne a dopustil-li se hříchu, bude mu odpuštěno.“

Vidíme, že když někdo strádá, je správné hledat pro něj cestu a pomoc. Jen si musíme připomenout, že Jakub neslibuje automatické zázračné uzdravení. Často platí, že naše problémy mají psychosomatický charakter. To znamená, že neklid v duši, neštěstí, zranění, nesmíření či neschopnost odpustit působí na naše fyzické zdraví. Vnitřní trápení se odráží i v nemocech tělesných.

Když je někdo nemocný /a často i při nejlepší vůli nevíme, co všechno se v nás mele/, ať volá o pomoc. Starší sboru, ke kterým máme důvěru, mohou pomoct modlitbami – spojenými třeba i se vkládáním rukou – a společným vyznáním víry i hříchů. /Podobně to vlastně děláme i při Večeři Páně./ A „modlitba víry zachrání nemocného“. Pán jej „pozdvihne“. Toto slovo nacházíme i v evangeliích. Přesně tak to dělal Ježíš, když s prosbami o pomoc padali někteří nemocní a trpící před ním na kolena. Nejednou čteme, že pak Ježíš řekl: „Vstaň!“ A uchopil je za ruku. „Pozvedl je“ se slovy: „Víra tvá tě zachránila“.

Jakuba má mysli podobnou věc. I dnes Ježíš Kristus zachrání nemocného. I dnes nám – prosícím a kajícím – Pán chce odpustit a pozvednout nás, vrátit nás k jistotě víry, že nás Bůh přijímá. A že když vyznáváme své hříchy, že nám hříchy odpouští.

Nyní nám nejspíš opět na mysli vytane otázka: „A bude ten člověk, nad kterým se bratři starší modlí, bude uzdraven?… – To netvrdíme. To je jistě jen Boží věc, věc Božího rozhodnutí. Proto Kraličtí píši, že ten nemocný uzdraven bude, „bude-li to k rozšíření Boží slávy a ke spasení nemocného“.

My si smíme zapamatovat to podstatné. „Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne a dopustil-li se hříchu, bude mu odpuštěno.“ A to je v pořadí všech zázraků ten zázrak největší. Mnohem větší než prospěch zdravotní. K tomuto vnímání nás vede i Písmo. – V nadsázce, ve veliké nadsázce, Ježíš jednou vyhlásil zvláštní věc. Řekl: „Pokouší-li tě ruka, utni ji. Je lépe vejít jednorukému do Božího království, než abys byl s oběma rukama uvržen do věčného ohně.“

Co říci na závěr? – Zdraví, když je, není to k zahození. Ale patřit Bohu a radovat se z toho, je to nejlepší.

Když je někdo nemocný, ať hledá pomoc. Ať hledá pomoc u lékařů, ať hledá pomoc u sester a bratří ve sboru. Ať hledá pomoc na modlitbách, buď sám nebo ve společenství dalších věřících.

Zda a jak Bůh všechny problémy vyřeší, netušíme. Ale jedno víme. Lásku má pro nás Pán Bůh vždycky. Amen.