První čtení: Mt 10, 37-39

Základ kázání: Gn 22, 1-14

  

Výzva k obětování vlastního dítěte zní šíleně. Útočí na naše nejhlubší city. Jak se dá takový příběh přijmout?

Jak nepřeslechnout jeho oslovení kvůli pocitům rozhořčení, že tyhle kruté starověké povídačky se nedají brát vážně? Jak z toho příběhu neutéct příliš snadno?

Je fakt, že pochází z doby, kdy lidé obětovali své prvorozené děti božstvům celkem normálně. V souvislostech té doby zní příběh o Abrahamovi a Izákovi najednou opačně. Zní překvapivě humánně; zní jako výpověď o tom, že Bůh vlastně po nikom takové nelítostné oběti nechce. Ale bylo by to vše, co nám ten příběh chce říct? Že barbarské národy dřív děti obětovaly, a my už víme, že to dělat nemusíme, takže se ani zbytkem toho příběhu nemusíme dál trápit? Na druhou stranu i Abrahamovi bylo nejdřív jasně řečeno: „Vezmi svého jediného syna“ – „a obětuj“… I podle biblické víry všichni prvorození zvláštním způsobem patří Hospodinu. Ve víře koneckonců odevzdáváme Hospodinu všechny své blízké – nejenom prvorozené. A odevzdat někoho Hospodinu není žádná legrace. V Bohu jde tak jako tak o život.

Další způsob, jak se s tím příběhem vyrovnat, předkládají někteří vykladači, kteří upozorňují: Hlavním tématem toho příběhu není oběť. Hlavním tématem je zkouška. Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet. Když se podle těchto vykladačů vykladačů emocionálně zasekneme u tématu oběti, unikne nám pointa. Ale přesto vás možná napadla otázka: I když je hlavním tématem zkouška, k čemu taková zkouška – v níž navíc beztak jde o tu oběť? A přiznávám, že mně osobně bylo vždy protivné příliš bezmyšlenkovitě mluvit o zkouškách víry. Co to má znamenat, zkouška víry? Znamená to snad, že Abraham sváže milovaného syna, přichystá se ho bodnout nožem a dostane za to jedničku? Nebo že Bůh má nutkavou potřebu ověřit si, zda Abraham něco udělá, i když to Vševědoucí stejně ví předem? Nebo to neví předem? Koneckonců dal člověku svobodnou vůli, tak proč by mělo všechno být předem naprogramované… Ale i kdyby ani Bůh sám nevěděl jednoznačně předem, jak se Abraham zachová… I kdyby si tou zkouškou chtěl ověřit, zda se dá s Abrahamem do budoucna počítat… I kdyby si chtěl ověřit, zda se dá praotci víry věřit… A to je pro mě už věrohodnější výklad zkoušky… Ale smysl takových zkoušek může spočívat v něčem ještě hlubším. Nejsou to jenom nějaké Boží písemky, ať už by měly ověřit cokoliv. Nejsou to jenom nějaké státnice z oboru: teď málem zab svého syna, a tak se prokážeš jako kvalifikovaný věřící. Domnívám se, že zkoušky víry jsou v jádru totéž, co životní zkoušky. A životní zkoušky jsou realita, nejenom příprava na ni. Ano, někdy je potřeba si odžít v Bohu některá dilemata jakoby předem… Jako když Ježíš byl napřed vyveden na poušť, aby tam čelil o samotě pokušením, která na něj měla později s nemenší silou útočit mezi lidmi… Podobně se dá nejspíš přemýšlet i o té Abrahamově cestě s Izákem na horu Moria. Ale i takové zkoušky víry jsou realita. V životních zkouškách se ukáže, co se opravdu v životě osvědčí. Co projde výhní života jako ryzí. A co všechno může dostat ještě další kvalitu, jiný rozměr, nový význam. Kde všude ještě může vstoupit Bůh do hry. Kde všude ještě má vstoupit mezi nás. A jaké vztahy stojí za to, aby se vrátily i přes hranice pomíjivosti – a dokonce i přes hranice smrti. Aby se vrátily znovu a jinak – v realitě nového života.

Když jsme se jednou vydali na cestu, tak od té chvíle riskujeme – nevyhneme se zkouškám. Neriskovat už vůbec nic, to by znamenalo být mrtvý. A víra nám dodává odvahu k životu. Na cestách víry se tedy pouštíme do otevřeného rizika, v němž vydáváme všanc sami sebe a všechno, co je nám drahé. Přesně v duchu Ježíšova paradoxu: Kdo by chtěl svůj život úzkostně uchránit, ztratí jej. Ale kdo odvážně riskuje ztrátu všech životních jistot pro království Boží, nalezne nakonec život nezměrně bohatší.

Zkouším si představit, jaký by byl opak toho odhodlání víry a obětovat i milovaného syna Izáka. Opačný extrém by byl neodhodlat se obětovat nic. Neodhodlat se obětovat ani trochu ze svého pohodlí, ze svého času, ze svých představ, ze svých názorů, ze svých prostředků, ze svého bezpečí, ze svých jistot. Antiabraham s Antiizákem by si tak seděli v rodinném domku za plotem obehnaným ostatným drátem u stopadesátého dílu Ordinace v růžové zahradě a odmítli by si připouštět jakékoliv náročnější téma; natožpak utrpení, které z okolního světa doléhá. To by byl opačný extrém: Neodhodlat se obětovat nic. V takových případech lidem hrozí, že skončí jako zaživa mrtví.

Pokud se člověk vydává na cesty života, ruku v ruce s tím musí připustit i riziko obětí, riziko bolesti, riziko ztráty. A přesto se odvažuje pokračovat ve víře, že to dobře dopadne. Jako když Abraham odcházel s Izákem na horu Morija se slovy: „já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.“ S nadějí, která jde proti jakýmkoliv zárukám, Abraham ujistil: „pak se k vám vrátíme.“ Myslím, že v bezpočtu našich životních cest se mohou zablesknout odlesky té zvláštní cesty Abrahama s Izákem. Už když s Markétou posíláme Barborku do školky, odvažujeme se ji vyslat do neznáma a doufáme, že to dobře dopadne… A čím hlouběji člověk proniká do záležitostí víry a záležitostí poslání od Boha, tím intenzivněji riskuje ztrátu všeho ostatního, na čem jinak záleží. Třeba ti, kdo dnes jezdí pomáhat na Ukrajinu, riskují, že tam zahynou. Ale něco podobného se nám začíná dít už i v mnohem všednějších a nenápadnějších podobách – už jenom tím, že se stáváme součástí společenství Kristovy církve. V tu chvíli ztrácíme své původní, jednodušší životy, a přijímáme za své nejrůznější sestry a bratry i s jejich starostmi, bolestmi a problémy, které by se nás jinak netýkaly. Vydáváme se všanc. A vstupujeme do otevřeného rizika úplně nových vztahů. A to samé způsobíme i svým dětem, pokud je necháváme vyrůstat ve víře. A někdy se člověk odvažuje připustit svobodnou cestu svých dětí doprostřed nezajištěnosti – třeba když vlastní dítě vyjede pomáhat na Ukrajinu. Abraham s Izákem vystupují jako praotci všech věřících, kteří už nežijí jenom sami pro sebe, ale otevřeli se plnosti života v Bohu. Vydali sami sebe všanc a také odevzdal jeden druhého – připustil, že Bůh má i na toho nejbližšího člověka ještě větší nárok než já. Vedle Abrahama mě jako další pravzor takové odvahy rodičovské víry napadá i Marie, která se vyrovnává s tím, že její syn Ježíš riskuje život pro království Boží. I když se Marie zpočátku pokouší Ježíše usměrnit, postupně nechá událostem volný průběh. A nakonec zůstane i pod křížem – prochází zkouškou nejtěžší. Mají všechny ty cesty do otevřeného rizika smysl, i přestože nemusí dopadnout dobře? „Na hoře Hospodinově se uvidí.“ Na to se víra spoléhá i v těch nejtemnějších chvílích, že se uvidí. Ukáže se, jak to vidí Bůh sám. Uvidíme své životy z jeho úhlu pohledu. A uvidíme, jak to dopadne.

Ale i kdybychom nakonec přišli o všechno, i v tom se setkáme s Ukřižovaným. Ten, který sám pro nás všechno obětoval, nás čeká se svou všeobjímající náručí. A uvidí se, že byl vzkříšen.

 

Slovo poslání: Žd 11, 17-19