První čtení: 1K 3, 10-15

Základ kázání: Mt 22,23-33

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Všichni známe píseň: Život je jen náhoda. /Voskovec, Werich, Ježek./ Ta první věta o náhodě – zdá se, že odporuje biblickému pojetí. Bůh nezná náhody. Hospodin už od počátku měl plán: plán s božím lidem i s Mesiášem. Proto píše Pavel, že Bůh nás křesťany odedávna „předzvěděl“ a věřící v Kristu vyvolil. Vyvolil církev jako nový lid Kristův. /V epištole Efezským čteme, že v Ježíši Kristu nás vyvolil „již před stvořením světa“… Ale o tom, zda existuje náhoda nebo ne, o tom dnes nechci mluvit. Slyšíme jinou myšlenku z té písně: „Smrt je jako moře“.

To je stručný obrat a zároveň velmi výmluvný. Někdo říká: Smrt je tečka, definitivní tečka za vším, co jsme žili. Když umřeme, už k ničemu nic nepřidáme. My křesťané máme raději větu, že smrt je dvojtečka. Je sice pravdou, že osobně už nic k životu nepřidáme a ani ne napravíme, ale po smrti ještě něco pokračuje.

Něco z věčného pohybu v sobě zahrnuje i představa moře – smrti jako moře. A v tom je síla tohoto zdánlivě ležérního výroku. Miliony let vtékají všechny řeky na světě do moří a oceánů a masy vod je nepřeplní. Tak je tomu i s lidmi. Dlouhé miliony let od neandrtálců a homo sapiens lidé umírají. A prostor kolem se nepřeplní. A my všichni na tento pohyb, na tento proud, navážeme… „Každý k moři dopluje, někdo dřív a někdo později“, zpívá se. Znamená to, že všichni doplujeme k smrti. Do smrti vejdeme /nebo vplujeme/. Je to zákonitý vývoj a úděl člověka. Máme se bát

Faktem je, že překročením toho prahu mezi životem a smrtí se pro nás uzavře navždycky hmotný svět. Nebudeme více „plakat s plačícími“, ani se „radovat radujícími“. A ani se nebudeme radovat z dětí a z vnoučat či přátel. Ale – nebudeme se ani bát! A to je důležité. Dodnes většinu z nás obcházejí různé strachy: strach z nemoci, obavy o naše blízké, strach z válek a utrpení.

Ale když tedy vejdeme do brány do brány smrti, překročíme ten práh, pak už ke strachu nebude důvod. Proč? Počítáme s tím, že všechno nepotřebné z nás spadne a shoří jako papír. A zůstane, jak říká apoštol Pavel, jenom to, co obstojí v tom prubířském plameni. /Můžeme to chápat jako soud./ Tak je to v tom známém obrazu z 1K 3. – Ukáže se, kdo na čem stavěl. Uvidíme i my sami, na co jsme spoléhali, na čem jsme zakládali své jistoty a celou svou existenci. Když budeme k sobě upřímní, tak už dnes můžeme prověřovat svoje poklady. Je to samozřejmě veliké tajemství, které držíme jen a jen mezi námi a Bohem… A tak to má být. Nikdo pod tu pokličku nemá co nahlížet! To platí o nás, kteří žijeme, a to samé platilo i o těch, kdo nás už předešli. Ti si to tajemství „ vzali do hrobu“. Ale nejenom do hrobu. I k tomu nebeskému Otci, k nebeskému Otci nás všech.  S čím se asi po odchodu z této časnosti potkali? A s čím se asi potkáme i my? Možná je ovšem lepší, ptát se trošku jinak. Ne s čím, ale s kým se potkali? S kým se potkáme jako křesťané? Z náznaku uváděných Bibli soudíme, že všichni přicházíme k Bohu. „Tělo jde po smrti do země, duch se vrací k Hospodinu, který ho dal“… Někdo řekne: „No, je to prosté. Známe to ze školy.

Tělo se rozloží a duch,  duch je přece energie. A energie se neztrácí. Ta trvá neustále. Maximálně se může stát, že se proměňuje. Tak tomu smíme rozumět z hlediska fyziky.

Ano. Ale víra je přece jenom něco jiného než nauka o hmotě a energii. Víra je o lidech a pro lidi. A dodejme to hlavní – a o Bohu stvořiteli. O Bohu, který je Pánem nade vším, který je Pánem vztahu! A to je velké a největší tajemství víry.

Bůh je láska a touto svoji vřelostí, tímto zápalem lásky, se vztahuje k nám. Zná nás. Má o nás zájem, záleží mu na nás. Od začátku čteme že Bůh svůj lid, tu svoji „dcerku sionskou“, miluje. Ona je předmětem Boží lásky. Dokonce čteme, že Bůh je „žárlivě milující“. – A to je víc než fyzika. 

Bůh je osobní a každého osobně vidí, oslovuje, provází a vítá do vztahu. A i po smrti každého vítá.

Dovolte konkrétní vzpomínku v této chvíli. Věřím, že ti, kterých se to týká, mi budou rozumět. Bratr Jaromír Klimecký vždy říkal o bratru Pavlovi Pištorovi: „Pavel mi připravuje místo“.

Je to řečeno odlehčeným tónem, ale vyjadřuje to velikost víry. Dobře známé Ježíšovo slovo z Janova evangelia, kde Ježíš říká: „Jdu, abych vám připravil místo; odejdu a pak přijdu a poberu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“. To je ten pravý základ, na kterém stojím a tím základem /skálou/ je Ježíš Kristus. Ale když bratr Jaromír takto mluvil o bratrovi Pavlovi z našeho sboru, tak vyjádřil, s čím i on pevně počítá. Totiž, že jde k Bohu, k Bohu jako Otci nás všech. Jde tam, kde bude bez pochybností i bratr Pavel  – a také jeho rodiče bratra Jaromíra: matka, otec, který byl farářem, a další blízcí. A my směle můžeme dodat, že odešel tam, kam půjdeme i my všichni. /Tedy samozřejmě pokud na té cestě za Ježíšem Kristem s Boží pomocí vytrváme!/

A kam že to je? No jistě. Do věčného domova, do Božího království. Tam jsou všichni vaši přátelé a blízcí. To znamená, když pomyslíte na váš sbor, tak i sestru Mladanu Hezoučkou, bratra Marcela Šolce, bratra Zdeňka Lhotského, manžele Lelkovi a další … stejně jako na blízké z naších rodin. –  A v tom je svátek Dušiček, totiž Památky zesnulých, důležitý. Že si znovu intenzivně uvědomujeme, že i existence těch, kdo nás předešli, je neustálá přítomnost!

Tak to řekl jeden z nás na biblické hodině teď v týdnu: Jdu na hřbitov… Vzpomínáme na ty, které jsme znali. A říkám: „Mám vás rád. Ne, měl jsem vás rád, ale mám vás rád. Protože jsou stále.“

V epištole Filipským je psáno: „Váš život skryt je s Kristem v Bohu“. A ti, co nás předešli, jsou také skryti v Bohu. A takto jsme v Bohu společně. A bude tomu tak i při nás. Když ve víře  zemřeme, budeme spolu u Boha, s Bohem a s lidmi, kteří už tady nejsou a které už Pán Bůh přivítal.

On, živý Bůh, Otec Ježíše Krista, Otec všech lidí, je přece Bohem živých. A nikdo se mu neztrácí. Proto v této naději, v naději víry, mluvíme o společném setkání. Proto i dnes myslíme na ty blízké – a také myslíme na ty, kdo položili své životy. Myslíme na naše milé, ale i na ty, kteří byli násilně umlčeni. Modlitebně myslíme na všechny s vděčností. Modlíme se a víme, že máme společného Boha a společný cíl… On, ten pravý Bůh, je Bohem živých. K tomuto Bohu i dnes obracíme svoji pozornost. Nejenom na hřbitově, ale vždy, když zaměříme svoji mysl na věci důležité a podstatné. Vždyť jenom On nás vyvádí z podsvětí, jenom On nás zachraňuje a „vytahuje z jámy“, skrze Krista, našeho Pána. Amen.