První čtení: Mt 28, 16-20

Základ kázání: Iz 43, 1-7

 

„Neboj, jsem tady s tebou.“ Takhle se utěšují lidé nejbližší, přátelé, manželé. Tak utěšují rodiče své děti.

„Neboj se, já budu s tebou.“ Utěšuje Hospodin svůj lid v nouzi.

„A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Povzbuzuje Ježíš svou církev, která také prochází mnohými těžkostmi.

Platí taková zaslíbení jen do času? Platí jen „odsud pocud“? Přijdou někdy tak špatné časy, že se v nich už ani Bohu nebude chtít s námi být? Anebo může nás nějaká nepřízeň osudu rozhodit natolik, že nám už ani víra v Boha nebude nic platná? Přepadají vás někdy takové obavy?

Podle těch dnešních biblických slov si Bůh dává záležet na tom, aby nás ujistil, že jeho zaslíbení platí i v nejkrajnějsích situacích, že platí i pro katastrofické scénáře budoucnosti: „Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.“

Dravé proudy vod, plameny ohně. Živelné pohromy. To jsou dost výmluvné symboly ohrožení života. Problémy, které člověka pohltí jako velká voda. Úzkosti, které člověka až fyzicky spalují. Plamenná nenávist, které musí čelit. Anebo odezva nevraživá jak studená sprcha někde, kde člověk potřeboval hřejivé pohlazení… Anebo střídání nálad, prudké jak přechody mezi vodou a ohněm. Nezkrotné vody a ničivý oheň. Snad všichni nějaké podoby obou těch extrémů.

Nemluvě o těch letošních vedrech, která jsou sama o sobě pro mnohé z nás těžko snesitelná. Oteplování planety, i k tomu má Bůh co říct.

A jak je to v životech celých společenství? Jak je to v životě církve?

Co smýká životem celého našeho sboru a co ho hrozí někam strhnout jako dravý proud? Co nás tu pálí? Anebo třeba ani nepálí, ale i tak to nepopiratelně hoří? Pálí nás něco špatného, co se s tímhle sborem děje? Pálí nás tady nějaký nedostatek? Čeho přesně? Nedostatek peněz? Lidí? Nadšení? Nedostatek víry? Lásky? Naděje? Pokud jsme duchovně naživu, tak si nejspíš i nějaké problémy v životě církve uvědomujeme. Je samo o sobě dobré, pokud pro jejich vnímání neztrácíme cit.

Jaké však mají ty problémy řešení? Na to není jednoduchá odpověď. Stojí to za modlitby. Stojí to za promýšlení. Stojí to za otevřené rozhovory. Ale ta první útěcha může být prostá. Spočívající v té prosté Boží větě: „Neboj se, já budu s tebou.“ Nevykašlu se na tebe ani uprostřed šlamastyky. Nemávnu nad tebou rukou s pomyšlením: Tohle už fakt nemá cenu. Nechci tě ponechat zabředlého v nějaké bažině, ani kdybys do ní předtím vstoupila sama. Nechci tě ponechat v hořících troskách tvého života, ani kdybys předtím ten požár založil sám. „Neboj se, já budu s tebou“, to za prvé. Nemusíš na to všechno být sám. A spolu už něco dalšího vymyslíme.

Dřív než si to člověk uvědomil, přichází Hospodin na scénu se slovy: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ Představuje se jako ten, kdo tě povolal tvým vlastním jménem. Neztratíš se mu ani v proudění anonymního davu. Neztratíš se mu v močálu neuspokojivých vztahů. Neztratíš se mu v záplavě starostí. Neztratíš se mu ve víru emocí. Neztratíš se mu v doutnajícím popelu uprostřed spálené země toho, co ti v životě nevyšlo. Hospodin se v tom všem představuje jako „tvůj spasitel.“

Ovšem podle těch dalších slov dnešního biblického čtení umí Hospodin dát svou přízeň najevo až příliš silně, až nepříjemně silně, až strašidelně silně: „Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život.“ Stáli byste vůbec o to, aby někdo dával mnohé národy za váš život? Nezní to jako projev dost nezdravého upřednostňování jedněch před druhými? Neměří Bůh dvojím metrem? Copak mu na mnohých národech ani trochu nezáleží?

Fakt je, že Božímu lidu zazněla tahle prorocká útěcha do velmi rozbouřené doby. Tehdy, kdy byli Izraelci těmi druhými národy, mocensky mnohem silnějšími, skoro úplně podmaněni a převálcováni. Takže fakt nešlo o nějaké přáníčko pro chvíli siesty, kdy by se vyvolený lid mohl cynicky kochat tím, jak jiné národy doplácí na jeho dobré postavení. Šlo naopak o spásné slovo do situací, kdy se lid panicky obával svého zániku.

Jako kdyby dnes bylo řečeno obyvatelům Tchaj-wanu nebo Hongkongu: Nebojte, jste pro mě tisíckrát důležitější než celá ta zpropadená Čína.

Jako když rodiče utěšují své dítě v pohnuté chvíli: Neboj se, já tě nedám, nevyměním tě za nic na světě.

„Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život.“ Tahle slova nejsou projevem nějaké rasistické ideologie, která by tvrdila, že lidé určité národnosti nebo určitého vyznání mají mnohem větší právo na život než jiní lidé. Ale je to naprosto osobní útěcha pro toho, kdo ji fakt potřebuje…

I když na druhou stranu je fakt, že to není jen pouhá útěcha. Je to mnohem mocnější slovo, které opravdu vypovídá o tom, že mnohé říše a velmoci na rozdíl od Božího lidu za záchovu tak nějak nestály. Egyptská nebo Babylonské říše jsou už dávno pasé. Ale Boží lid pokračuje svou kreativní cestou dějinami dál – i my jsme jedním z jeho výhonků a zároveň stále pokračují i dějiny Izraele. I když hned od začátku se Boží lid jeví spíš jako nějaký omyl dějin. Hned první mimobiblická zmínka o něm je nějaký egyptský seznam národů, které faraonovo vojsko definitivně porazilo. Ale časem se ukazuje paradoxní věc – že právě velmoci, které si druhé podrobují hrubou silou, velmoci, které usilují o sebepotvrzení na úkor jiných, za to tak nějak nestojí. A Božímu lidu nestojí za to, aby se jejich velmocenskými manýrami nechával ovlivňovat a strhnout. Odkázán na Boží slovo: „já budu s tebou“ kráčí dál dějinami.

To všechno může být inspirací i pro život církve… Nemusí se nechat rozhodit pocity bezmoci. Nemusí se nechat rozhodit mocnými. Může dál prohlubovat prostředí Boží lidskosti, protože to je to nejvzácnější. A v tom Duchu může církev zůstat pevná, i když ji kdejaký proud hrozí strhnout.

A co se dá ještě dodat k Hospodinovým slovům: „dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život“? Dá se dodat, že v tom rozhodujícím okamžiku už nešlo o to, dávat jedny národy za druhé. Už nešlo o to, dál pokračovat v koloběhu vzájemného chození přes mrtvoly. Protože Bůh za nás za všechny dal svého vlastního Syna… Sám sebe v Kristu vydal, aby tak přinesl spásu pro všechny národy. Bůh sám se stal člověkem, kterému už nešlo o to, aby za jeho přežití museli zaplatit jiní… Naopak vydal do rukou druhých sám sebe.

Aby dal najevo: Až do takové krajnosti jsem s vámi.

Aby si touhle cestou získal svůj nový lid ze všech národů na světě.

 

Slovo poslání: Ř 15, 8-14