První čtení: J 20, 19-29

Základ kázání: Gn 32, 23-32

 

(Kázání sepsali Jiří Šamšula s Filipem Němečkem společně)

 

Zápas… S čím vším zápasíme? Anebo s kým? Přestože snad všichni chceme především bezpečí a klid… Ale zároveň se vyrovnáváme s tím, že i konflikty patří k životu. Nedílně. Neodmyslitelně. Nepopiratelně. Konflikty vnější i vnitřní…

S kým nebo s čím v těchto dnech zápasíte? Jaké konflikty si vybavíte? S těmi, jež dennodenně potkáváte? Anebo s těmi, kdo silně ovlivnili vaši minulost? Konflikty s lidmi v práci? V sousedství? … Ve sboru? … A jak se to pere ve vás? S jakými bojujete pocity, pohledy, myšlenkami – včetně těch vtíravých, nevítaných a protichůdných?

Vedete, vedeme také zápasy duchovní? A – možná to zní příliš vznešeně, ale – vedeme zápasy s Bohem? Nevšedně to možná sice zní, ale bývá to mezi lidmi běžné… Být s Bohem v konfliktu, dožadovat se vyslyšení, naléhat na odpovědi, dohadovat se, nemluvit spolu, anebo dokonce nechtít už o Bohu slyšet… Či prostě prožívat s rozčarováním, že Bůh zrovna nepůsobí podle mých představ… Zůstal mi neznámý… Mimo mé očekávání…

Vedeme zápasy s Bohem? A jak se promítají do našich zápasů každodenních? Do těch již zmíněných každodenních soubojů s druhými, se sebou samým, se světem kolem?

Tomáš se kvůli Ježíšovi pohádal s ostatními učedníky… Jákob zas prožíval značnou část života v konfliktech s nejbližšími příbuznými kvůli své nezlomné touze po Božím požehnání… A nechoval se vždy zrovna příkladně. Ale Bůh odpovídal na upřímnost té touhy a provázel Jákoba všemi těmi zmatky. Někdy jakožto utěšitel. Ale jindy jako ten, který člověka pořádně zaskočí, zvlášť toho úskočného, jímž Jákob byl. Bůh mu pak překřížil cestu někdy i jako neodbytný stín, ba dokonce i – podle dnešního čtení – jak temný přízrak, jak noční můra, v níž člověk hledá východisko.

Zvlášť lidé určitého typu častěji prožívají víru jako zápas než jako zdroj harmonie. Právě tenhle typ lidí zastupují Jákob nebo Tomáš. Ti, kteří neuvěří jen tak něčemu a neztotožní se jen tak s někým. Putují křivolakými cestami. Nenacházejí snadno přístupný smysl. Příznačné bývají chvíle jejich osamění. Ta jejich neukotvenost je dvojznačné povahy: Může jít o projev skepse, někdo by řekl vzdorovitého kverulantství? Anebo naopak opravdového životního postoje: nespokojit se s náhražkou, s povrchem, jít do hloubky, až na dřeň? … Myslím, že Jákob či Tomáš mohou znamenat inspiraci i pro ostatní… Svým nekompromisním přístupem k otázkám víry… Svou důsledností v těch životních zápasech, kterým se beztak nelze vyhnout.

Ale k čemu ty zápasy nakonec jsou? Jaký to má cíl? Pořád se stresovat, prožívat tolik nepokoje a neschopnosti spočinout… K čemu všechny ty konflikty nakonec vedou?

Jde o to, za každou cenu v nich zvítězit? … A co vlastně znamená vítězství? Dokázat si svou převahu? Dokázat si, že já mám navrch? Mít vždy svou pravdu? Mít poslední slovo? Nic ze svých postojů neslevit? Nic neměnit? Sami se nezměnit?

Ano, někdy je velmi potřeba stát neústupně za obhajobou pravdy, spravedlnosti, života, za hlasem těch, jejichž hlas nebyl dosud slyšet…

Ale jaký zápas má větší cenu? Ten, v němž se člověk obrní v sebeobranném postoji? Nebo ten, který člověka promění? Do hloubky? Na dřeň? Na šlachu kyčelního kloubu? Na dotyk ran?

Jak Jákob, tak Tomáš prošli zásadními proměnami. Jákob, byť v pokročilém věku, přijal změnu jména. Procházel změnou identity. Bezmála jako znovuzrozením. Už pro něj nebude dál určující nazývat se Jákob – ten starý úskočný egoista. Ale Izrael – zápasí Bůh. Zápasí už nejen s ním, s tím starým, uhýbajícím, vzdorovitým člověkem, ale i pro něj, i o něj, i za něj; i spolu s ním…

Stejně tak v Tomášově životě se přehazuje výhybka z cesty smrti na cestu života. Přehazuje se v těch slovech: „Nepochybuj a věř“, která doslovněji překládají kraličtí: „a nebudiž nevěřící, ale věřící“.

Zápasy o víru, o život… Spějící k vítězství života… K životním proměnám… A k živým setkáním… Kdyby si člověk pořád jen dokazoval svou pravdu, kdyby si pořád jen potvrzoval svou převahu, svou vlastní pozici, vlastně by se s tím druhým provždy míjel… Ale jít do zápasu na dosah, na dotyk, na šlachu kyčelního kloubu – znamená: střetnout se, utkat se – setkat se tváří v tvář s tím druhým… Konflikt se promění v krajní příležitost k setkání…

Někdy snad nastanou ty vzácné chvíle, kdy zápas dochází završení… Už toho bylo dost. Přišel čas spočinout. Přijmout klid. Přijmout d/Druhého, s nímž jsem se zasekl v klynči, a v tomto postoji přijmout první náznak objetí…

Ty vzácné chvíle, kdy můžeme pohlédnout do tváře i tomu, koho jsme míjeli obloukem, i tomu, jehož pohledu jsme se nechtěli vystavit…

Jákob pak vydechne: „Viděl jsem Boha tváří v tvář, a byl mi zachován život“. Pohlédnout Bohu do tváře by přece znamenalo zemřít, ale Jákob zde zůstal jak znovuzrozen… A také se té noci zřejmě definitivně připravil na nové setkání se svým bratrem Ezauem, který už dávno usiloval Jákobovi o život a kterého se Jákob dosud obával. S Ezauem spojená minulost Jákoba do té doby pronásledovala a možná se také zhmotnila s nebývalou silou v onom zápasu s Neznámým. V zápasu na cestě ke smíření Jákoba se svým bratrem… „Viděl jsem Boha tváří v tvář, a byl mi zachován život“, vydechl na konci tohoto zápasu Jákob.

A Tomáš najednou jasně popatřil na Vzkříšeného Krista – na jeho tvář i na jeho rány, tak úplně se Tomášovi rozjasnilo, že náhle upřímně vyznává: „Můj Pán a můj Bůh.“ A Ježíš sám následně dodává s ohledem na ostatní, kteří tak očividně nedohlédli: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

Ani my, kdo jsme již uvěřili, nejsme ušetřeni dalších zápasů. Vždyť cesta víry není sentimentální idylka, neznamená ustrnutí a pohodlnou zablokovanost, ale naopak pokračování dál a dál. Ale zároveň ve víře už také nacházíme pevnou půdu pod nohama. Nejenom samou vodu, ale i ukotvení. A první, byť ještě křehké a předběžné okamžiky vítězství, uklidnění a útěchy, odpovědí, prozření, setkání a nalezení těch správných jmen, vystihujících, kdo jsme a jaká je naše skutečnost před Boží tváří. A ve víře nacházíme i smysl svědectví a smysl zápasů těch, kdo byli před námi. A setkáváme se s nimi i ve chvílích zvolání: To je tvář Boží! Peníel! Můj Pán a můj Bůh!

Děkujeme za všechny takové chvíle… Prosme dál o ně… Zápasme o ně dál…

A co ještě ve víře vidíme? Že hlavní zápas už dokonal Ježíš Kristus sám. On – kníže míru – byl vydán lidem do rukou a Bohu na pospas – a zvenku viděno – prohrál. A právě tak v zápasu s Bohem i s lidmi obstál. Nekličkoval a nefauloval, nic si sám neusnadnil – a prošel i údolím stínu smrti. Až dokud nevzešla jitřenka vzkříšení…

Ve víře vidíme, že v Kristově vítězství spočívá i naše vítězství. V Kristově zkrvavené tváři, v nezvratné konfrontaci kříže. Ve světle vzkříšení, v němž to vše konečně začíná dávat nový smysl.

Ve víře můžeme očekávat i to poslední vítězství, kdy Bůh bude všechno ve všem; kdy v plnosti uzříme jeho tvář v Božím království. Amen.

  

Slovo poslání: 1Pt 1, 3-9