První čtení: 1K 9, 19-31

Základ kázání: L 10, 25-37

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Četli jsme příběh o milosrdném Samařanu. Někdy říkáme milosrdný Samaritán. Je to podobenství. Samařan ošetří a zachrání zraněného. A my se ptáme, k čemu nás vede toto podobenství?… Neměli bychom si snad udělat zdravotnický kurz první pomoci? Abychom zasáhli v pravý čas?

Slyšel jsem výtku, že zdůrazňovat jenom praktickou stránku křesťanství (např. pomoc v nouzi nebo pomoc zraněnému, zraněným) – že to nestačí, že křesťanství nespočívá jenom v konání dobrých skutků.

Jistě, kdybychom učili jenom o dobrých skutcích a o morálních kvalitách učedníků, bylo by to málo. A také dobře víme, že zakládat si na činění dobrých skutků, to nás svádí na scestí. A to samo o sobě nás ani nespasí.

Kristovi učedníci se nevyznačují tím, že sbírají odpadky v parcích a městských zákoutích, že nakupuji pro nemohoucí, že na přechodu opatrně převádějí staré klopýtající lidi… A my také dobře víme, že příchod Mesiáše na tento svět nás nevede jenom k poskytování první pomoci.

Podobenství, tak jak to zaznamenává Lukáš, má také i hlubší výklad. Ježíš se blíží k Jeruzalému na oslu. Také na oslu jako i Samařan z našeho textu. Blíží se a přichází ke svému zraněnému polomrtvému lidu. Kněz – další postava příběhu – míjí onoho zraněného. A podobně se zachová i levita: jde mimo a nechce vidět nouzi toho zbitého a okradeného člověka.

Boží lid trpí a v tomto jeho utrpení mu nemůže pomoci zkostnatělá praxe chrámových rituálů. Učitelé zákona a farizeové (přední osobnosti Izraele) se zaměřují hlavně na vlastní bezúhonnost a čistotu a dodržování ustanovení otců.

Nejpilnější ze všech byli farizeové (hebrejsky peruším, řecky farisaios – oddělení, oddělující se). Ti se oddělovali od všeho nečistého. Činili tak v té nejlepší snaze, aby byli blíž Bohu. Ale, žel, nakonec se oddělovali i od obyčejného prostého lidu. Protože i ten byl v jejich očích nečistý.

Ale Ježíš má jiný vztah k tomu obyčejnému „lidu země“. Bylo mu líto zástupů, protože byli jako ovce bez pastýře.

Ježíš si nehlídá vlastní čistotu. Nebojí se padlých žen ani těch „zrádců národa“ – celníků, kteří sloužili římským okupantům. Ježíš stoluje s nimi, mluví s nimi, dotýká se jich a oni se dotýkají jeho… Proč se tak Ježíš chová? Protože ví, že nepřišel pro svoji vlastní svatost, ale právě pro ty druhé, pro ty nemocné. Proto i Ježíš sám jedná jako milosrdný samaritán.

Samařan vidí bezvládné tělo. Seskočí z osla a začne o toho polomrtvého pečovat. Kdyby ten přepadený byl už skutečně mrtvý, tak by se podle židovských zákonů fyzickým kontaktem s ním každý člověk znečistil. Ale Samařan má jiná pravidla než kultické předpisy. Vidí, že jde o život. A proto to bezvládné tělo ošetří a dopraví tam, kde se dostane pomoci.

Ježíš jedná podobně jako ten cizinec. – Těch podobnosti je tolik, že se až musíme ptát, jestli Ježíš tímto podobenstvím vlastně nevysvětluje svoje vlastní poslání.

Vždyť Ježíš také přistupuje do nejtěsnější blízkosti k tomu, co „bylo zahynulo“. Přichází k lidem mrtvým ve vinách a hříších. A ztotožňuje se s nimi. Vchází do jejich domovů úplně samozřejmě… Když přijde do Jeruzaléma, do centra mrtvého kultu, vejde do chrámového nádvoří a i tam působí jako lékař k smrti nemocného Izraele. Vyžene jako bacily veksláky a trhovce, kteří tam kšeftují a dělají povyk – a prostor ticha mění na uřvané tržiště, „hnízdo lotrů“… – Proč Ježíš dělá? Na to je jednoduchá odpověď: „Lékaře nepotřebuji zdraví, ale nemocní“. A to je hlavní duchovní motor, který Ježíše Krista žene. Ježíš se neštítí nemoci. A nebojí se hříchu. Jde tam, kde ho je potřeba.

Když to všechno zvážíme, tak se musíme ptát: Je to učení o nějakém morálce? A pokud ano, o jaké morálce zde může být řeč?

Pokud bychom takové slovo u Ježíšova poslání opravdu chtěli použít, musíme říci, že jde o morálku Boží. Ježíšova etika je podřízena jedinému cíli. Vykoupení z otročení.

Ježíš zastavuje lidi svými činy a znameními aby se každému mohla otevřít nová cesta. Aby u každého mohla být zrušená kletba. Kletba slepoty pro Boží věci, pro Boží dílo, a tím vlastně i hrozba věčného zatracení. Ježíšova morálka spočívá v tom, že On sám je ochoten porušovat náboženské předpisy. Činí tak proto, aby mohli všichni ti nehodní a nečistí slyšet, že Bůh je má rád, že Bůh je zve – ať už si je někdo ošklivý nebo ne.

Kněz v podobenství se nezastavil u zraněného a krvavého, ze kterého právě odchází život. Nezastavil se, protože se nechtěl poskvrnit. A to je v Božích očích víc než nemorální. Chránit si vlastní svatost a přitom odepsat druhého, to je hřích.

Podobně nelidsky, nehumánně, se zachoval i jiný představitel chrámové bohoslužby, levita, pomocník v chrámovém kultu.

Ovšem úplně jinak se projevil ten „hrozný“ Samařan. Říkám hrozný, protože Židé měli Samařany za odporné, nečisté psy. Za lidi, s kterými by se nikdy nesedli k jednomu stolu, kterým by nikdy nepodali ani ruku.

My někdy za takové odporné a nečisté považujeme například bezdomovce či sběratele kovového šrotu… A v čem nám takový sběratel šrotu může posloužit jako příklad? Tyto milovníci piva, levného vína a železného haraburdí se nemusí bát, že se dotykem s mrtvolou se stanou horšími. Tak jako se nebál ani ten Samařan.

Tito šroťáci nemají co ztratit. A tak jsou schopni vyhodit z kárky harampádí, ošetřit zraněného, naložit ho na rikšu a dopravit na místo, kde mohou být dál ošetřeni. Tito lidé z okraje společnosti nemají v lásce svou čistotu, protože ani žádnou nemají… Ale mohou mít čisté úmysly. A to je ta pravá výuka, kterou nám Bůh uděluje. To je to hlavní poselství. – Nehleď na sebe. Neobírej se donekonečna sebou, svou vlastní zbožností!… Můžeme poklekat k modlitbám a spínat ruce. Ale když budeme přehlížet ty mrtvé nebo polomrtvé u své cesty a nedopravíme je tam, kde jim vrátí život, máme hřích.

Ti smrtelné zranění jsou všude možně kolem nás. Jistě to dobře víme. Jsou v domovech důchodců, na eldéenkách, možná v dětských domovech, v parcích na lavičkách. Nebo třeba v hospodách. My se přece jen musíme ptát, jestli jsme připraveni, pustit si pod kůži tu Boží morálku. A věnovat se někomu, kdo už mele z posledního. – Obrazně řečeno: „Jsme připraveni vyložit z kárky šrot vlastní zbožnosti a odvézt dobité na místo první pomoci?“

Bůh nechce naše zbožné obličeje. Ani abychom obraceli oči v sloup. Bůh nepotřebuje naší vymyšlenou svatost. Pán Bůh chce někdy používat nás. Jediná pravá bohoslužba je: vydat se. To znamená: vydat sebe. Dát sebe Bohu.

I v tomto je nám Kristus inspirací. Inspiró, to je vdechnout. Skrze víru a skrze působení Ducha svatého vdechujeme to, co dělal Ježíš celý svůj život. Vydal sebe úplně bezezbytku, aby dostál svému poslání.

Ježíš šel za tím svým úkolem bez ohledu na sebe, bez ohledu na svoji pověst.
Šel za lidmi, jak ho posílal Bůh, i když věděl, že toto nasazení je nasazením vlastního života. Šel za lidmi zavrženými a opuštěnými tak daleko, až jim byl úplně nejblíž. – A když je našel, tak je nenakládal na osla nebo na kárku. Nakládal si je, obrazně řečeno, na svoje bedra. A nesl jejich slabosti a nemoci. Tak ukazoval pro všecky hříšníky oddělené od Boha, že je cesta zpět. Zpět k Boží moci, která uzdravuje, která probouzí z mrtvých, zachraňuje pro věčný život.

To, co Ježíš žil, to vyjádřil ve své odpovědí i zákoník, když měl říct, jaká je cesta k věčnému životu. Je to tak zvané dvojpřikázání lásky: Miluji Boha z celého srdce, celou svou duší, celou svou silou i celou myslí; a svého bližního jako sám sebe. Tato slova z Bible zákoník zná… Ale aby se mohl vykroutit z Božího nároku, zeptá se trošku vychytrale: „Ale kdo je můj bližní?“

Zákoník se domníval, že s touto svojí mazaností Ježíše zaskočí. Jenže spíše opak je pravdou. Zaskočen bude za chvíli zákoník sám.

Ježíš totiž ví, co a kdo je bližní. – A nejenom Ježíš to ví. Ví to dneska už téměř každý, kdo čte Bibli a poslouchá kázání. Ví to asi i většina z nás. Bližní je Ježíš. Bližní je ten kdo je blízko.

Nikdo nezapomínal tak silně na sebe jako Ježíš. A to jenom proto, aby byl po boku těm, kdo volají o pomoc. Ježíš se sklání ke každému, kdo je vedle cesty, vedle té pravé cesty. A Ježíš neobcházel nikoho. – Tato jeho, řekněme, duchovní morálka vzbudí nenávist náboženských elit a přivede ho až k smrti na kříži.

A ta vůle Otce v nebi, aby se neztratil ani jediný z těch maličkých, nakonec zvítězí. Bůh vždycky přijímá toho, kdo se mu vydává. Ježíšovo odevzdání Bůh proměňuje v zázrak vzkříšení. A Ježíš se tak navždy stává tím nejbližším bližním pro každého z nás. (Pro každého, kdo – biblicky řečeno – leží jako bez duše, zraněn a oloupen hříchem a zlem.)

Nakonec se na oplátku Ježíš ptá zákoníka: „Co myslíš, kdo byl bližní tomu polomrtvému?“ Zákoník teď musí přiznat: „Bližním byl ten, kdo se o něj postaral“. Ježíš pak řekne: „Když to víš, tak jednej také tak“.

Zákoník je ovšem zaražen… Dotkne se příště umírajícího?… Přemůže strach o sebe?

Morálka, která učí: „Hoď za hlavu sebe a svoji náboženskou čistotu kvůli druhému“, je morálka duchovní. Je to morálka Samařana z našeho příběhu, ale také je to i morálka Ježíšova. Tak tomu rozumíme a z Bible.

Když to víš, jednej také tak.

Ježíš křísí z mrtvých. Dokážeme i my pod mocí znovuzrození pokleknout a položit těžce zraněným ruku na krk, abychom zjistili, zda jim ještě tepe srdce?

Ježíš se nás neštítil. Zjevil se nám jako nejbližší bližní a stojí nám po boku, i když na nás hřích znovu a znovu sráží k zemi. Nesmrdíme mu.

Duchovní morálka má také duchovní čich. Amen