První čtení: 2Pa 7, 14-15

Základ kázání: Fp 4, 4-7

 

(kázání v rámci Aliančního týdne modliteb na bohoslužbě s Církví bratrskou)

 

Nést hojné ovoce – tak zní motto letošního Aliančního týdne modliteb. Pokud je ovocný strom nebo výhonek vinné révy zdravý a silný, uzraje na něm dostatek dobrého ovoce pro každou příležitost. Nejenom sem tam nějaká kulička pro ojedinělou návštěvu. Stejně tak víra, kterou žijeme naplno, se stává plodnou, chutnou a nasycující za všech okolností. Napříč našimi vztahy. Napříč všedními dny. V každém okamžiku našich životů. Tak zní jedna z těch hlavních myšlenek letošního Aliančního týdne modliteb. Cituji doslova z materiálů pro ten letošní týden sepsaných: „Žít plodnější život v Kristu není povinnost, ale úžasný proces proměny, který se odehrává v našem vlastním životě i v životě lidí kolem nás, když začínáme Boha skutečně poznávat a těšit se z jeho přítomnosti. Život v Božím věčném království začíná právě zde a nyní, v našem životě takovém, jaký skutečně je! Bůh touží působit v našich životech a skrze ně, abychom nesli hojné ovoce.“

Ta schopnost nést hojné ovoce víry neodmyslitelně souvisí s modlitbou. K čemu by se dala přirovnat modlitba ve světě ovocných keřů a stromů? Většina z vás si nejspíš vzpomene, že Ježíš o sobě mluví jako o vinném kmeni a o nás jako o ratolestech. Podle tohoto podobenství můžeme modlitbu chápat třeba jako otevřenost pro mízu, která z kmene do ratolestí proudí a vyživuje celou rostlinu od kořenů až po nejtenčí konečky větví. Opět budu citovat, co je psáno v těch materiálech k letošnímu Aliančnímu týdnu: „Náš život bude nést největší ovoce, když se přiblížíme Bohu, budeme poznávat jeho samotného a spojíme se se zdroji, které nám poskytuje. Proto je naprosto klíčové spočinout v modlitbě a rozvíjet rozmanité způsoby rozhovoru s Bohem, protože jsme jako lidé stvořeni pro intimní a přátelský vztah s Bohem.“

Cítíte asi, že taková modlitba znamená mnohem víc než jenom nějakou úmornou povinnost. Kdybych to bral jenom tak, že se musím v tolik a v tolik hodin pomodlit, abych si odškrtl, že mám splněno – tak by s mou vírou asi nebylo něco v pořádku. Kdo žije s Bohem v opravdu přátelském, důvěrném vztahu, ten hledá Boha v modlitbě úplně spontánně, protože touží být v dialogu, touží vztah rozvíjet. Nikoliv proto, že by musel. I když na druhou stranu je dobré i usilovat o pravidelnost v modlitebním životě. A je dobré navracet se ke každodenním modlitbám i v obdobích, kdy se člověku nechce. Třeba i tehdy, když prochází nějakou krizí víry. Ale základem, od něhož se i takové úsilí odvíjí, je láskyplný vztah. A pokud jsem prožil, že ten vztah začal opravdu dobře, tak se mám i v těch temnějších obdobích k čemu vracet.

Můžeme si to docela dobře představit podle našich běžných zkušeností s nejbližšími, s manželskými či s partnerskými vztahy. Na začátku se lidé bezpodmínečně přijímají. Dýchají jeden pro druhého. Mají chuť být pořád spolu. Ale v průběhu času musejí také začít o vztah vědomě pečovat, aby neuvadal. Vědomě na vztahu pracují. Znovu se učí najít si na sebe čas a vyhradit jeden druhému prostor i uprostřed všedního běhu povinností, stereotypu a stresu.

Zažil jsem to u svých rodičů, jak si uvědomili důležitost takové péče o vztah. Před nějakou dobou procházel jejich vztah dost velkou krizí, což souviselo s tím, že nerozvíjeli otevřenou komunikaci. Neuměli spolu mluvit, neuměli si naslouchat. A navíc byli přetíženi domácími povinnostmi a pracovními starostmi. Zůstávali ve všedním zápřahu a nesnažili se vyhradit si klidný čas jeden pro druhého. Zpětně mi přiznali, že jejich manželství se nakonec ocitlo v docela velkém ohrožení. Naštěstí začali navštěvovat takové křesťanské skupinky manželské obnovy, které jim opravdu pomohly. Začali spolu otevřeněji mluvit. Začali jeden druhému pozorněji naslouchat. A také si začali systematicky vyhrazovat termíny, kdy někam zašli jen tak spolu posedět a umožnili si být v tu chvíli jen jeden pro druhého. Tehdy se v jejich vztahu nastartovala až překvapivá proměna. A vzpomínám, jak mi v následujících letech ukazovali společné fotky a vyprávěli mi o tom, co spolu zažili takovým způsobem, jako by spolu začínali znovu chodit. Bylo to pro mě tehdy trochu fascinující.

A myslím, že podobné principy platí i v životě víry, v životě modlitby, ve vztahu s Bohem. Ten vztah začal tím, že Bůh si nás v Kristu zamiloval. A Bůh se nám v Kristově Duchu dál dává bezvýhradně a stoprocentně a nepřestává po nás za žádných okolností toužit – v té intenzitě je pravda Boží vztah k nám nesrovnatelný s našimi vztahy. Ale aby vztah s Bohem neuvadal ani z naší strany, je potřeba o něj stále pečovat. Vyhradit si čas na modlitbu. Setrvávat ve věrné komunikaci, i když nemám zas takovou náladu. Prohlubovat schopnost naslouchání. A prohlubovat také svou vlastní vnitřní pravdivost, svou vlastní upřímnost před Boží tváří. Pečovat o všechny tyhle kvality vzájemného vztahu.

Znáte to – žijeme často dost ustaraně a spousta věcí nás stresuje a pořád něco rozptyluje naši pozornost. Pořád se o něco staráme, někde běháme, někdy jsme přitom také třeba chvilkově pyšní na svoje úspěchy, anebo si zas vyčítáme různé chyby. A ve zmatku všech těch roztěkaných myšlenek odsouváme i nejbližší vztahy často až na druhou kolej. Ale v hloubi svých duší nežijeme z těch zmatených myšlenek. Opravdu žijeme až z těch láskyplných vztahů, ty z nás dělají opravdové lidi. A tak je dobré učit se obracet ode všeho, co nás nakonec vnitřně ubíjí, a vracet se zpátky ke zdroji života. Něco takového naznačuje i dnešní první biblické čtení (2Pa 7, 14-15):

„a můj lid, který se nazývá mým jménem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi. Mé oči budou otevřené a mé uši ochotné slyšet modlitbu na tomto místě.“

To slovo platí i tady a teď – na tomto místě – na místě modlitby, v této modlitebně. Aby nikdo z nás nemusel končit jen jako nějaká odlamující se a sesychající větvička, upevňujeme spojení s vinným kmenem i s ostatními ratolestmi a čerpáme společně oživující mízu.

Více o povaze tohoto nového života svědčí také slova našeho dnešního druhého biblického čtení – známá slova od apoštola Pavla (Fp 4, 4-7):

„Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“

Na první poslech vám možná více slov tohoto čtení zní zvláštně, možná i mimo vaši běžnou zkušenost. Už jen ta výzva k nepřetržité radosti: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ Ale taková radost v Pánu nemusí vůbec znamenat, že by měl člověk chodit od rána do večera s úsměvem od ucha k uchu. Znamená to spíš, že když je Pán s námi, tak nám nikdo na světě nemůže vzít nejhlubší důvody k radosti, nejhlubší důvody ke štěstí. Protože Pán s námi zůstává ve štěstí i v neštěstí, ve zdraví i v nemoci, v dobrém i ve zlém – a ani smrt nás nerozdělí. Sám apoštol Pavel napsal ty řádky z vězení, což samo o něčem vypovídá.

A ještě další zvláštní instrukce nám klade na srdce vzhledem k modlitbě: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“ V každé prosbě děkujte – na první poslech to zní jako protimluv. Také za těmito slovy se skrývá hlubší zkušenost, že pokud jsme spojeni s Pánem Bohem, tak nám ty nejhlubší důvody k vděčnosti už nikdo nemůže vzít, i když nám jinak leccos chybí. Ten rozměr vděčnosti nám taky připomíná, že Bůh není zdaleka jenom automat na plnění našich přání. Podobně jako manželka není jen jako nějaká domácí posluha – a nemá žádnou povinnost chovat se vždycky podle mých představ. Naopak mě mnohdy překvapí něčím, co bych sám nevymyslel. Ale na druhou stranu se v láskyplném vztahu mohu spolehnout i na to, že se ta druhá nebo ten druhý bude nefalšovaně zajímat i o to, co potřebuji a co mi prospěje. A tak s důvěrou svěřím i všechny své prosby. „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“

Slyšíme tedy o různých rozměrech modlitebního života, které v nás vedou k rozhojňování ovoce víry. Ovoce, které může zachutnat i lidem kolem nás, aniž bychom jim ho museli jakkoliv vnucovat. Slyšíme o obrácení, slyšíme o hledání Boha, slyšíme o rozměrech radosti, vděčnosti, odevzdanosti… Slyšíme o modlitbě jako o spontánnímu rozhovoru s Bohem. Někdo třeba řekne: Já se neumím modlit. Ale modlitba nemusí být žádné umění, tím spontánním rozhovorem vše začíná.

I když je dobré dodat, že i na modlitbě se dá pracovat a že může být dobré systematicky rozvíjet některé oblasti života modlitby ruku v ruce s tím, jak prohlubujeme vztah s Bohem. Jde jenom o to, aby ten spontánní vztah s Bohem zůstal na počátku i v cíli veškerého mého snažení. Takže nejde třeba o soutěž v osvojení si nějaké konkrétní modlitební techniky. Ale i práci na vzájemných vztazích pomáhá třeba nějaká konkrétní atmosféra, konkrétní prostředí, konkrétní způsoby trávení času. Třeba mí rodiče se v období té jejich manželské krize naučili chodit spolu v klidu posedět do restaurace, aby se oprostili od domácího stresu. Podobně různé roviny vztahu s Bohem můžeme prohlubovat pomocí různých způsobů modlitby. Učím se třeba v modlitbě systematicky ztišit, naslouchat – abych nevedl pořád jen svůj vlastní monolog a abych se stával skutečně vnímavým k Božímu slovu. Existují i způsoby křesťanské meditace nad Písmem. Nebo též způsoby tiché, tak zvané kontemplativní modlitby. A všechny druhy modlitby dostávají zas jinou kvalitu ve společenství církve. I když někdy je také dobré modlit se v ústraní, o samotě, jak to měl i sám Ježíš ve zvyku. Společenství druhých lidí nás však může nést, provázet a také nás obohatit o slova, která by nás samotné nenapadla. Společenství církve napříč prostorem i časem nás může obohacovat o modlitby, které pro nás zaznamenali jiní. Nám evangelíkům zpravidla nedělá problém modlit se vlastními slovy, ale abychom nezabředli jen do svých vlastních myšlenkových koloběhů, lze se inspirovat i modlitbami tradice. Ústřední modlitbou je samozřejmě modlitba Páně. Ale zase i modlitbu Páně si můžeme osobně přisvojovat tím, že v každé její prosbě setrváváme delší dobu a vybavujeme si konkrétní oblasti našich životů, v nichž se mají ta slova modlitby Páně naplnit. I takový úryvek rozpracované modlitby Páně se objevuje v letošních materiálech k Aliančnímu týdnu modliteb. Odcituji ho na závěr – a můžeme se k němu rovnou připojit jako k naší společné modlitbě:

Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Přijď království tvé, buď vůle tvá v mém srdci, v mém životě, v mém městě, v mém domově, v mých vztazích, v mé práci, tak jako na nebi. K tvé slávě ať se tak stane. Amen.