První čtení: Iz 42, 1-7

Základ kázání: Mt 3, 13-17

 

(Kazatel: Marian Šusták)

  

Blíží se svátek seslání Ducha svatého, a tak se dnes zastavíme u oddílu o pokřtění Ježíše Krista v Jordánu.

Ježíš sestoupil z Galileje a přišel K Jordánu, kde působil Jan Křtitel. Víme, že tento Jan křtil takzvaným křtem pokání. Volal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“… Těmito slovy připravoval Boží lid, Izrael, na počátek nového dějství v Božím díle. Tím novým dějstvím je příchod Mesiáše a nastolení nového způsobu uctívání Hospodina.

Od chvíle, kdy Ježíš povolá první učedníky, začíná nová doba – jiný kult. Ne kult chrámu a přinášení obětí, mašinerie stereotypního koloběhu smiřování… Bůh vyhlašuje nový smír. Smír Ducha. To znamená, že kdo uvěří, že Ježíš je Bohem poslaný Mesiáš, každý takový člověk se setká s působením Ducha svatého. A to přímo, bez kněžského zprostředkování, bez zvířecích obětí, bez rituálního očišťování. Proto také Ježíš řekl, že přichází hodina /a hned i dodá: „Ano už je tu“/, kdy kdo bude Boha ctít, bude ho ctít „v duchu a v pravdě“. Ta hodina přišla.

Ježíš se objeví u Jordánu a chce se nechat pokřtít od Jana Křtitele. Prorok Jan je tím vyveden z míry. Říká: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš za mnou?“… Jan si to opravdu nedokáže srovnat v hlavě. Vždyť Mesiáš, kterého ohlašuje, je právě tím Soudcem, který bude oddělovat to pravé od falešného, pšenici od plev. Tomu Mesiáši, říká Jan, „Nejsem hoden ani rozvázat řemínky na jeho obuvi… On je větší, přednější než já“.

Ale teď se najednou děje něco nevídaného. Mesiáš Ježíš stojí u řeky a Jan ho má pokřtít. Proč? Vždyť On je ten Bohem vyvolený a On bude lidi křtít. A to ne vodou, ale přímo Duchem Božím… – Odpověď je jednoduchá. Ježíš říká Janovi: „Připusť to nyní a nebraň se, ať uděláme všecko, co Bůh žádá“.

Ježíš těmito slovy vysvětluje, že všichni se mají podřídit Bohu. I On, jako Mesiáš. Protože jedná Bůh. Bůh určil, aby lidi od nynějška přicházeli k pravdě skrze jasné a přímé setkání s jeho mocí. A ani Ježíš není výjimkou. I jeho Bůh povolal. I On je Bohu podřízený, i On musí být Bohu plně poddaný. Jinak by v něm nemohl přebývat Duch Boží.

Však to je správný význam i toho pojmu pokání – totiž to poddání se Bohu… U pokání nejde jenom o to, nějak formálně přiznat, že jsem hříšný a že si uvědomuji své slabosti a svoje meze. Nejde jenom o to vnější přiznání. Mnoho lidí říká: Nikdo není dokonalý. Já vím, že jsem to neměl dělat. No, holt, už jsme takoví… Mnoho lidí si jakoby sype popel na hlavu – a vůbec jim to nebrání za chvilku dělat stejné věci jako předtím. To opravdu pokání není. To je spíše obraz nějaké nepovedené hry. Vyznání vin nás má vést od pýchy a falešné soběstačnosti k životu s Bohem. To znamená, k životu žitém v závislosti na Stvořiteli, na Dárci bytí. Protože Bůh je ten, kdo dává lidem na zemi dech. A tento Stvořitel dává všem i ducha – všem, kdo na této zemi žijí a po zemi chodí… Tak jsme to četli u proroka Izajáše. To teď vyznává i Pán Ježíš svým křtem v Jordánu.

To, že se Ježíš narodil v Betlémě skrze Marii, to je jistě Boží dílo. A to, že je Ježíš prostoupen, naplněn Duchem Božím, to je Boží zázrak, který se udál a děje pro nás všechny. Ježíš je podřízen Bohu, plně je spojen s Bohem. Jinak než by mohl být nějaký prorok. Ježíš je sjednocen s Bohem, a proto je On sám zjevením Boha. „Kdo vidí mne“, říká Ježíš, „vidí Otce. A kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mě poslal.“

A to je ten nový způsob uctívání Boha. Nepotřebuješ nic předem plnit. Jediné, čeho je zapotřebí, je věřit, že i za tebou přichází Bůh skrze Ježíše Krista.

Když Jan křtil, chodili za ním lidé s různými pocity viny. A Jan jim vysvětloval: Kdo kradl, ať už víc nekrade. Kdo obíral lidi na poplatcích, ať už tak nečiní. Je potřeba přestat s tím, o čem vím, že je to v Božích očích špatné.

Avšak jenom změnit chování vnější, to by bylo málo. To je jen první krok. Protože ten pravý přerod není dán vnější úpravou dosavadní morálky. Skutečný převrat působí v našem bytí Kristus, který nás zasáhne moci Ducha… Kristus nekřičí, hlas nepozvedá, jak to dělají vůdcové světských říši, aby omráčili davy. Ježíš nechce vyvolat strach. A ani lidi zfanatizovat. Ježíš Kristus „nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí“. – To znamená, že Ježíš nepůsobí navenek téměř nic. Jeho působení je jiné.

Ve své době hippies kázali lásku. „Láska, mír, svoboda“, bylo jejich heslem… A trochu LSD a kytku do vlasů. Byly to tak zvané květinové děti. A co z toho nakonec bylo? Z touhy po svobodě nakonec jen chaos. A pár děti bez otců… Ježíš v protikladu k povrchnímu opojení staví člověka na jiný základ. A tím mění celou podstatu našeho života. Ježíš a jeho slovo, to je Duch svatý, který nás lidi v nejhlubší rovině zasahuje a přesvědčuje, že Bůh je s námi. A tím se mění všechno.

Jedna věc zůstává. Máme spoustu problémů, případně nemoci či potíží. Ale nemusíme podléhat panice jako před časem jedna mladá žena. Ta v domnění, že má rakovinu, v úzkosti vyskočila z okna. Bohužel ten pád nepřežila. A přitom u ní šlo jenom o banální poruchu, která se zhoubnou nemocí nesouvisela. Zbyly dvě děti bez matky… Potíže jsou, ale – Dum Spiro Spero. /Dokud dýchám, doufám./

Podle dávných zaslíbení vyhlašuje Ježíš soud. „Soud vyhlašuje podle pravdy“… Jaký je ten jeho soud? Ten soud je v tom, že mocnosti tmy prohrály. A že kdo uvěří v Božího Mesiáše, má život věčný a na soud nepřijde. Tento Jeho soud je dán všem národům. Je to soud o tom, že světlo je silnější, než tma. A že to světlo přišlo na svět a táhne k Bohu. Volá lidi, aby přišli k Bohu přímo: bez rituálů, bez chrámu a kněží. Bez toho, že by museli na sobě nejdřív mocně zapracovat, aby si to vyjití ven na svobodu připravili a zasloužili. Mocně pracuje Někdo jiný. A pracuje opravdu mocně. Ježíšova moc vyvádí z temnot a otevírá slepé oči.

Ale opět nesmíme zůstat na povrchu. Dnes každý druhý potřebuje brýle. Ale to není slepota míněná v Bibli. S Kristem mizí slepota horší. Tam, kde byli lidé slepí pro vidění Boha a Božího díla – a Boží vůle – tam najednou mohou rozeznávat, že Bůh existuje, že Bůh nás zve a že se nás ujímá. A to je také soud. Totiž to, že Bůh lidi zve k záchraně – ale někteří to nechtějí slyšet. Bůh je volá, Bůh je vyrušuje, ale oni se staví k Božímu volání jako hluší. Zvlášť v nynější době, při pohledu na tragédie v tomto světě, se musíme ptát: Jak je to možné, že se lidé neustále odvažují jít proti Bohu?… Jak vše může dopadnout?

Nechci strašit, ovšem, jednou se každý postaví před Boha Soudce. Soudcem bude slovo pozvání k milosti a pravdě: Přijal jsi pozvání, když jsem tě volal?… Pokud jsi chtěl slyšet a slyšel, pojď, vejdi v radost svého Pána… A to je to jediné, co Bůh žádá. Aby lidé slyšeli Jeho hlas. Protože to je pro ně záchrana a cesta k vytoužené svobodě.

Když se Jan zdráhal Ježíše pokřtít, tehdy Ježíš řekl: „Připusť to nyní, neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá“. A když byl Ježíš pokřtěn, sestoupil na něj Duch svatý jako holubice. A z nebe zazněl hlas: „Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte“.

„Vložil jsem na něj svého ducha“, předpovídal Hospodin skrze Izajáše.
To proroctví se naplnilo. Bůh sestoupil a všechen soud dal Synu. A Ježíš byl naplněn Duchem svatým, aby mohl Duchem svatým i křtít, a tak je spasit.

Je psáno: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda“… Už to známe. Zkusme si to proto říci s jiným důrazem: „Svoboda je tam, kde ji dává moc Ducha Božího“. Amen