První čtení: L 22, 24-34

Základ kázání: L 22, 54-62

 

Existují hrdinové víry? Není nemístné se takhle ptát? Zpíváme: „Neskládejte v mocných naději.“ Čteme, že Hospodina „netěší síla koně, nemá zalíbení v svalech muže“. Vnímáme odstup od supermanů, co nejsou na Boží milost zvědaví. Pokud se dá o hrdinství víry mluvit, jak se potkává s Kristem?

Je fakt, že někteří lidé mají pro společenství zvláštní význam. Tahouni, leadři, odvážlivci. I když se nedá říct, že by byli lepší než druzí. Nedá se říct, že by třeba pro náš sbor někdo byl ten nejdůležitější a někdo jiný naopak zbytečný. Vyznáváme, že nejsme o nic lepší než druzí lidé a že spolu s nimi neseme vinu za bídu světa. Sám apoštol Petr v den určujícího setkání s Kristem vyhrkl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Ježíš však přesto s Petrem napevno počítal. Svědčí o tom už apoštolovo jméno, které v překladu znamená „skála“. Když Petr v Ježíšovi odvážně rozpoznal Mesiáše, Ježíš odpověděl, že na základech takové víry se dá stavět: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Petr – vůdčí typ s darem stabilizovat druhé a být jim oporou. Tedy pokud je sám dobře ukotven ve víře. Ježíš dal víckrát najevo, že i Petr může být úplně mimo. Ještě nedlouho před svým ukřižováním mu kladl na srdce: „a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ V těch slovech jdou ruku v ruce kritika i zaslíbení. Petr se opravdu stane posilou bratřím po Ježíšově odchodu. Ale nic naplat, musí se napřed obrátit. Nemuselo být snadné taková slova přijmout. Petr si nechtěl vždy nechat mluvit do života – ani od Ježíše ne. Projevoval se dost suverénně. Vrhal se někdy přímo po hlavě do otevřeného rizika. Když se ostatní učedníci choulili na loďce kymácející se uprostřed rozbouřených vod, Petr dal volný průchod své touze vykročit za Ježíšem po vlnách. A vzápětí už lapal po dechu. Ale hned zas tím silněji pocítil Ježíšovu zachraňující ruku. Někdy si Petr až příliš věřil. Nechtěl si připouštět své slabosti: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“ Ale Ježíš mu viděl až do žaludku: „Pravím ti, Petře, ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš.“

Ovšem i tou cestou k veleknězovu domu Petr prokázal zvláštní odvahu. Po Ježíšově zatčení se dalo čekat, že i jeho učedníkům budou ukládat o život. Ostatní apoštolové se nejdřív ani nepokoušeli zatčeného Krista následovat. Petr se alespoň pokusil. Jako když tenkrát alespoň vykročil z loďky na rozbouřenou hladinu. Je tedy paradoxní, že zmínky o Petrově zapření chápeme spíš jako výpovědi o velké zbabělosti. Uniká nám, že zároveň svědčí i o nevšední odvaze. Říká se: kdo nic nedělá, nic nezkazí. Naopak ten, kdo jde do většího rizika, může tím kolosálněji ztroskotat. Té noci během monstrprocesu s Ježíšem Petrovi zjevně cosi scházelo k věrnému následování svého Pána. Zůstával příliš zaměřen sám na sebe. Nežil tak úplně z víry. A to ho rozhodilo. A přesto celá ta Petrova životní cesta zůstává zpětně viděno velmi autentickou cestou věřícího člověka. Včetně těch slabých chvil, kolapsů a lapsů. Protože Petr se nezastavil v půli té cesty. Nevzdal to ani, když se mu rozpadly iluze o sobě samém. Pochopil, že tím bezvýhradněji zůstává odkázán na Kristovu milost. Ale v ní zase později jako zázrakem našel tím větší odvahu a skálopevnost. Zpětně viděno můžeme takhle hodnotit celý Petrův život.

Ale teď s ním ještě chvíli vydržme uprostřed marasmu temné noci. Ostatním přítomným se tenhle zbloudilý apoštol nějak nezdá. Zas a zas na něj dorážejí, že přece musí mít s Ježíšem něco společného. Berou to skoro xenofobně: „I tenhle byl určitě s ním, vždyť je z Galileje!“ Podle jiného evangelia považovali za podezřelý už Petrův projev: „Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvé nářečí tě prozrazuje!“ Někdy z nás přímo vyzařuje, neřkuli vysloveně čouhá, že jsme jiní, protože jsme Kristovi. Někdy to mimoděk prozradí i úsměv, tón řeči, náhodná reakce, odlesk v očích. Někdy bychom to ze sebe chtěli setřást jako stigma, překrýt to jak nemoc. Zamaskovat to make-upem, pohřbít pod siláckými gesty: „Vůbec nevím, o čem mluvíš!“ Ale stejně se jim to nezdá. Takové situace by se přece daly přijmout jako příležitosti začít o Kristu svědčit. Přiznat se k němu. Oslovit druhé. Misijně zapůsobit. Vždyť Ježíš říkal: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ Ale ani člověk, co dodnes úplně nezvládl přiznat se k Ježíšově věci, nemusí být odepsaný případ. Vidíme, že i sloup první církve svého času zapřel, když šlo do tuhého.

Napadá mě, že možná zkoušel hlavně taktizovat. Nechat si mučednictví na příhodnější chvíli. Tentokrát hlavně nenápadně proniknout do tábora nepřítele, aby vyzvěděl co nejvíc. Ale i přes jakékoliv sebetaktičtější úmysly to dopadlo akorát tak, že trapně zapřel.

„A ihned, ještě než domluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra;“ – evangelista Lukáš svědčí zvlášť výmluvně o kombinaci kohoutího zakohkrání a Pánova pohledu, v němž také Petr sám konečně prohlédl. Pokud jde o kohouta, cituji slova novozákonního teologa (Jiřího Mrázka): „Kohout nebývá nahlížen jako zlověstný tvor. Zde to na první pohled vypadá, jako by kokrháním zpečetil zradu; i na to by se však lépe hodil sýček nebo zavytí psa. Kohout budí ze sna a zakončuje noc. Vysvobozuje z noci. Odtroubí noc. Jak praví český básník: kohout plaší smrt. Tento nádech (a výkladový potenciál) má kohout i zde: odtroubil noc, která byla jako zlý sen. Probral Petra, aby se vzpamatoval.“ A neméně Petra probral ten pohled Páně, který na něm spočinul. Možná si sami vybavíte okamžiky, když do vás pohled druhého udeřil jak blesk. A vy jste v něm najednou rozpoznali celou nahotu pravdy o sobě a neměli jste před tou pravdou pořádně kam utéct. A zároveň vám docházelo, že se už před tím pohledem vlastně ani nemusíte schovávat, a můžete se ho odvážit přijmout jako světlo rozřešení a vysvobození, které v bludišti vašich vnitřních zmatků už tolik chybělo.

… „a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: ‚Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát.‘ Vyšel ven a hořce se rozplakal.“ Myslím, že právě v tu chvíli se Petrova životní cesta definitivně mění v cestu opravdového hrdiny víry. Protože připustit si svůj pád takhle bez příkras, to je opravdové hrdinství. Nezadržovat slzy očistného pláče patří k pravému hrdinství. Neznat už nic než Krista ukřižovaného.

 

Slovo poslání: 2K1, 3-7