První čtení: J 8, 31-51

Základ kázání: Ř 8, 14-17

 

Rodina člověka formuje. Od svých nejbližších člověk převezme spoustu věcí úplně automaticky. Vzpomínám si na vyprávění ze sociálně vyloučené komunity, kde děti na otázku, co budou v životě dělat, odpovídaly, že půjdou do vězení. S odůvodněním: můj táta byl ve vězení, můj brácha byl ve vězení, moje starší ségra je ve vězení, tak já půjdu taky do vězení. V jejich rodinách nebylo vzdělání prioritou, a tak se dostaly většinou jenom do zvláštní školy, i když některé z nich byly velmi inteligentní. Všeobecný přehled sice neměly, ale na druhou stranu uměly třeba už od malička mistrovsky rozlišovat, jaký materiál za kolik korun prodají do sběru. Ale když se jim se zájmem věnovali dobrovolníci, kteří je doučovali, tak tyhle děti i přes veškerou svou nesoustředěnost dychtivě nasávaly nové podněty. Nezáleží jen na tom, v jakém prostředí člověk vyroste, ale i čím se nechá dál ovlivnit.

„Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“ Píše apoštol Pavel. To je dost silná výpověď. Duch Boží působí úplnou proměnu naší identity. Stáváme se jeho vlivem Božími nejbližšími. Bůh si nás osvojil do stejného svazku, ve kterém s ním už odjakživa je vlastní Boží Syn Ježíš Kristus. Co všechno taková proměna identity i rodinné atmosféry obnáší?

Apoštol Pavel objasňuje: „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ Cítíte asi jasně ten rozdíl mezi duchem otročení komusi cizímu a mezi duchem nejdůvěrnější blízkosti. V duchu otroctví bych plnil rozkazy jen ze strachu, ale v hloubi duše bych nechtěl mít se svým pánem nic společného… V Duchu Kristova Synovství však voláme: „Otče“ a někde hluboko uvnitř toužíme po odpovědi, po stálém kontaktu, po nerozlučném vztahu.

Zřetelně si tenhle rozdíl můžeme uvědomit na chování opravdu malých, předškolních dětí. Když přijdu domů, Barborka v extázi zavolá „tatínku“, bleskově přiběhne a objímá mi nohu. Kdybych pro ni byl cizí a kdybych v ní vyvolával jen strach, tak by mě samozřejmě neměla chuť takhle důvěrně vítat. Spíš by se schovala pod stůl. A některé týrané nebo zneužívané děti se svých rodičů opravdu velmi bojí. Ale Duch svatý nám umožňuje rozpoznávat Otce, ke kterému je dobré se hlásit.

Ano, hlásit se k němu znamená rovněž brát ho velmi vážně. Neméně vážně než jak bere otrok svého pána. Vycepovaný otrok sice poslechne na slovo, navenek dokonale… Ale syn v dobře fungující rodině bere své rodiče ještě vážněji. Dokonce se dá říct, že je ještě poslušnější, když se s postoji rodičů ztotožní i vnitřně. Není to slepá poslušnost, ale už vůbec to není neposlušnost. Je to poslušnost svobodná, která do záměrů rodičů vidí a přesvědčuje se o jejich smyslu. Rodina, v níž by dítě svým rodičům akorát lezlo po hlavě a ignorovalo by všechna jejich slova, by také moc dobře nefungovala. Takové rebelující dítě by se vlastně moc nelišilo od otroka, který by poslouchal jen ze strachu. I kdyby z vnějšího pohledu vypadali jako úplné protiklady, dost by se podobali v tom, že by se ke svým autoritám v hloubi duše nehlásili. Nebyli by o nich upřímně přesvědčeni. Vůbec by se s nimi neztotožňovali.

Avšak dítě, které má se svými rodiči dobrý vztah, přejímá spoustu věcí úplně spontánně. Mnohdy by nás ani nenapadlo zvlášť uvažovat o poslušnosti, protože takové dítě udělá leccos dobrého jen tak. Nakreslí obrázek, zahraje na bicí, trefí se do míče podle toho, jak si s ním předtím už hodiny a hodiny kreslili, kopali, hráli. Stejně tak samo od sebe odkouká leckteré rodinné zvyklosti, hodnoty, přesvědčení, například schopnost přiznat svou chybu či řešit konflikt. I když si takové dítě rovněž projde různými životními vichřicemi, labyrinty a pády, může si také vždy znovu vybavit osvědčené rodinné zkušenosti a moudrá slova, která mu rodiče kladli na srdce. Najde v nich základ, který obstojí. Taková poslušnost nevypadá nijak křečovitě a strojeně. Přijetí rodičovských vzorů se v životě takového člověka projevuje nenásilně, podobně jako dýchání vzduchu. Totéž se dá říct i o životě víry. Patří k němu i poslušnost, podobně jako pokorná bázeň před Boží tváří… Ale pokud je život víry vyrovnaný, poslušnost z něho netrčí jako nějaká otrocká, násilím vynucená vlastnost. Z vnějšího pohledu se zralá poslušnost často ztrácí v souhře s klíčovými stránkami života v Božím Duchu, s vírou, láskou, nadějí… Někdy nás ale zřetelněji zaujme uprostřed náročných životních zápasů. Jako když Ježíš volal té noci před svým ukřižováním v zahradě Getsemane: „Abba,“ „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“

Ve chvílích nejtěžších životních zápasů je také obzvlášť potřeba, aby Boží Duch připomínal a dál a dál dosvědčoval našemu duchu, že jsme Boží děti.“ I tam, kde si tak vůbec nepřipadáme, i tam, kde jsme na to už zapomněli, nebo právě tam, kde je zapotřebí naléhavě zdůraznit: „máš na víc“…

„A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi;“ – Tady už není řeč zdaleka jen o radostném zvolání „tatínku“. V dospělém vztahu víry s nebeským Otcem prožíváme mnohem víc a mnohem víc je nám svěřeno. Dědíme podíl na Kristových záležitostech. Dědíme poklady Kristova slova. Dědíme třeba také Kristův zájem o svět. Dědíme Kristovy starosti. Dědíme Kristovu zodpovědnost. Ano, dědíme i ten Kristův kalich z Getsemane, Dědíme podíl na Kristově utrpení, stejně tak jako na smíření, které z něj vzešlo. To, co trápilo Ježíše, trápí i nás v jeho Duchu; A když nás takové věci trápí, nemusíme se bát, že nás Bůh nechal na holičkách, naopak, „trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“ Teolog Karl Barth tento Pavlův verš okomentoval slovy: A tak stín, který na nás padá z Kristova kříže, nemůže být ničím jiným než předzvěstí slávy, která nás čeká.

Zní to alespoň částečně uvěřitelně a pochopitelně, že by tak těžký a na pohled neslavný dědičný úděl mohl být přímo propojen s nějakou nadcházející slávou, že by mohl být důvodem k oslavě? Zkouším si to opět představit na příkladech z rodinného života. A vybavují se mi třeba generace židů, které opakovaně procházely utrpením, pronásledováním, pogromy. Anebo lidi, kteří odvážně vzdorovali za totality, ale zároveň tím riskovali zkaženou budoucnost i pro své děti. A koneckonců ani jiným lidem, kteří zápasí o život v pravdě a o přínos pro druhé, se nevyhýbají ani těžkosti s takovými zápasy spojené. Jejich děti dostávají mnohdy už do vínku různé životní komplikace, někdy i traumata, ale zároveň i příběhy vpravdě slavné, ke kterým stojí za to se stále vracet, na které stojí za to dál navazovat…

Člověk, který má opravdu proč, se nepřestane ke svým nejbližším hlásit v dobrém ani ve zlém. Zůstane s nimi v nerozlučném spojení. A přijímá za své všechno, co patří k rodinnému odkazu, ke společnému dědictví.

Ale ať už jsme jakéhokoliv původu, a ať už v nás vlastní rodiče vyvolávají vděčnost, obdiv, či naopak zklamání, od nebeského Otce a Ježíšovým prostřednictvím dostáváme ve zplnomocnění Duchem svatým víc, než bychom kdy od života čekali.

 

Slovo poslání: 1J 3, 1-6