První čtení: Iz 58, 1-12

Základ kázání: L 4, 14-30

Živě si představuji tu atmosféru Nazaretské synogogy – možná už nic moc nečekají, a najednou přichází Ježíš jako jeden z nás – jako ten, jehož znáte od křtu, od plenek, od konfirmace, potkávali jste ho jako o generaci mladšího bratra či vrstevníka – přichází, čekáme, jak se blýskne, co nového poví, zda jako obec Nazaret lze být patřičně hrdí, zda neudělá po okolí ostudu… Slyšeli jsme již o jeho prvních misijních úspěších jinde, také cosi o divech se proslýchá… Teď Ježíš otevřel Izajáše a čte:

„Duch Hospodinův jest nade mnou;
proto mne pomazal,
abych přinesl chudým radostnou zvěst;
poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘“

Potom pronáší dosti minimalistické gró: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Následuje chvíle ticha, protože v tichu Duch často přichází ke slovu.

Vžijme se nyní do kontextu, jenž Lukáš přibližuje. Ježíš cituje chronicky známý prorocký text, avšak usekne jej v podstatě v půli věty – najednou skončí slovy: „abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy“. Nepokračuje následujícími: „den pomsty našeho Boha.“ Přichází nadšeně přeplněn zvěstí, že v jeho přítomnosti již lidé vstupují do nového věku. V Jeho světě již milost prozařuje vše. A chce do tohoto světa pozvat každého – i lidi za hranicemi a ze všech myslitelných periferií. O to víc možná pobouřil sousedy, kteří si připadali podle Zákona jako ti praví vyvolení.
Krajně silně navíc působí Ježíšův důraz na současnost jako na dveře do nového věku; Kristova působnost takovou kvalitu přítomnosti dodává. V terapeutických rozhovorech existuje technika tak zvané zázračné otázky: Představte si, že půjdete spát a přes noc se stane zázrak. Jak se vaše situace promění, až se ráno probudíte? … Co pro to můžete reálně udělat? Kristus nás konfrontuje s ještě závažnější skutečností: Zázrak se stal. Jak s tím teď naložíte? Promění se tím vaše situace?
Pokud nám dnes někdo takovou skutečnost bezprostředně zprostředkuje, ocitáme se často ve vnitřně rozpolceném stavu. Jako když tehdy přisvědčovali Ježíšovi a divili se slovům milosti, vycházející z jeho úst – avšak vzápětí začali pochybovat: „Což to není syn Josefův?“ Co si pomyslet? Kolísáme mezi vírou a nevěrou, nadějí a skepsí, dětskou radostí a dospělým v uvozovkách realismem. Skutečnost zázraku vážně nebereme – místo toho považujeme za realitu šedý sen. Sami se o milost připravujeme.

„Což to není syn Josefův?“ V podobném duchu umíme pochybovat: Copak skrz člověka, kterého potkáme v kostele, doma či na ulici, Bůh aktuálně působí? Kdyby podobná zápletka figurovala třeba v Bibli či v nějaké jiné knížce, v televizi či v historii… Tam se odehrává vše vznešené a hrdinštější. Ale zde mezi našimi ponožkami a prádelním košem?

A navíc ti nazaretští to měli jednodušší – s opravdickým Ježíšem, který byl bez hříchu, zatímco my víme, čeho jsou běžní lidé schopni. A spálili jsme se už bezpočtukrát.

Ale i tehdy – jak se v tom mohli vyznat, když se Ježíš tak suverénně ztotožnil s proroctvím o Mesiášovi:

„Duch Hospodinův jest nade mnou;
proto mne pomazal“…

Proč zrovna nad tebou, proč nade mnou? Kudy vede hranice mezi nejnezdravějším sebevědomím a nejpokornějším Krista-vědomím? Kdo řekne: „žije ve mně Kristus“, beze stopy egoistického exhibicionismu? Shazovat ze skály preventivně?

A navíc, Ježíši, že bys i tady nás dokázal vyvést z naší stereotypní zaběhanosti a omezenosti? Vždyť my se nejlépe známe…? Že jsi přinesl tu vše-přesahující naději i pro místní beznadějné případy, včetně těch vskutku nejzoufalejších a nejztracenějších…? Osvobozuješ nás na všech frontách, včetně těch oblastí, jež sami před sebou ukrýváme co nejhlouběji – které nás neúprosně vězní? Propůjčuješ nám Tvou plnou moc, abychom my těm nejzoufalejším a nejztracenějším předali klíče svobody ode všeho, co vězní a sžírá je? Máš snad nějaký jednoduchý recept na štěstí?

Co myslel Ježíš svým proslovem: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.“ Jaké myšlenky odečítal svým sousedům z očí?

Známe tě od nepaměti, synu Josefův. Ty nás také moc dobře znáš. Když nás tak suverénně diagnostikuješ a ještě k nám mluvíš jak Spasitel, pak nám ten zázrak ukaž, když už se stal. Přesvědč nás nějakým divem.

Kristus pak léčí šokem: „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidónské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ Jako by všechny ty pochybnosti domýšlel do důsledku: Jestli jsem pro vás jsem buď syn Josefův, nebo kult receptu na štěstí, ale nikdo celistvější, osobnější a skutečnější – pokud mi zkrátka nedůvěřujete tolik, abych vám mohl i skrze „všední“ setkání odhalit vzácnost své Bytosti, a tak i vašeho Vztahu ke mně – pak Mesiáše zkrátka přijmou jen jiní lidé než vy. Bůh si bude dál hravě tvořit děti Abrahamovy z tohoto kamení. Starozákonní precedentní případy ostatně existují.
Jakou zvěst bychom se od Ježíše doslechli, když nás přepadá nálada jeho nazaretských současníků? Co když má slova lépe pochopí nějaký muslim či místní ateista?
Cizinci mají obrovskou výhodu, že vidí našince poprvé, docela nově. Jestliže někdo z nich touží v příchozím rozpoznat Toho, jenž není prorokem ve své vlasti, rozradostní se z nečekanosti každého takového setkání pokaždé, když se namane.
A když k nám někdo zvlášť cizí, vzdálený, přichází – kéž se tak v Kristu staneme vzájemným zjevením. Kéž nedominuje kritika a soud – byť vycházející z vědomí vlastní vyvolenosti – jako v případě Nazaretských. Kéž z nás navzájem nečouhají ostnaté dráty podezřívavosti a předsudků, nabyté špatnými zkušenostmi odjinud či hluboko zažranými vnitřními zraněními. Kéž se setkáme v prostoru svobody, v dimenzi lásky.
Chtěl bych vás spatřit očima imigranta. Čistým srdcem vás vnímat. Jako tabula rasa se nechat popsat tím nejsmysluplnějším, co přichází skrze vás na svět. Všichni jsme ostatně cizinci, příchozí na tomto světě, jak Bible různými verši vyjevuje. V čem všem jsme tedy hluboko zdomácněli, popřípadě zabředli?
Uvědomujeme si však, že i kdybychom bydleli ve vězení, ztráta domova nás znejistí, neboť se bojíme neznámého. Nejprve Krista vnímali ambivalentně; částečně přikyvovali, částečně odmítali, hodnotili ho zkrátka z bezpečného odstupu. Ale nyní je naštval, když je tak nečekaně budil z obvyklého snu. Chtějí jej vytěsnit z vědomí. Sprovodit ze světa. Shodit ze skály. Celou tu znepokojivou možnost lásky, jež tiše otvírá dveře nevyzpytatelným vězňům a převrací chrámové stoly.
„Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál.“ Stále tak suverénně nepolapitelný a nepochopitelný, stále tak svobodně prochází mezi námi. I od vlastní smrti osvobozený. Chce i nás osvobozovat od tendencí znovu a znovu se ho zbavit. Bere se dál. Věřme, že nás chce vzít s sebou.

Vzhledem k postnímu období stojí navíc za pozornost, že celá ta nazaretská událost se odehrála nedlouho po etapě Ježíšova pokušení na poušti. Kristus tak přinesl plody pravého půstu, o kterém prorok Izajáš psal. Došel svobody, aby osvobozoval. Zřekl se, aby obohacoval. Vzdal se všeho, aby v něm prodchla vše Boží přítomnost. Od počátku riskoval, že ho druzí lidé zabijí, aby pro druhé věčně žil.

Pravý smysl půstu nespočívá v rituální sešňěrovanosti. Pravý smysl spočívá v uvolňování prostoru Bohu, jenž naplní každou prázdnotu.
Komu schází můj prázdný čas a prostor schází? Komu schází má schopnost vztahu?
Komu teď schází to, co tak bolestně scházívá mě?
Koho bych mohl potěšit namísto hrozících slov?
Koho bych mohl pohladit namísto hrozivě vztyčeného prstu, o němž Izajáš píše?
Komu schází má důvěra?
Kde je tu vdova sareptská, k níž bych mohl být poslán?
Kde je tu syrský Náman, jenž u Tebe hledá radu a pomoc?
Koho mohu jak vdova sareptská či syrský Náman vděčně přijmout?
Od čeho všeho se osvobodit? Koho do společné svobody pozvat?
Duchu Hospodinův, jsi nad námi, Ty sám nás uzdrav, prosíme. A pošli každého z nás ve Tvé moci všude, kde lékaře akutně potřebují.

Slovo poslání: 2K 3, 7-18