První čtení: Mk 8, 31-38

Základ kázání: 1K 13, 1-13

Když oba texty dnešních čtení postavíme vedle sebe, kontrastně se doplňují. Co mají společného láska s křížem? Láska s bolestí, s obětí, se smrtí? Kristus na kříži skloubil obojí. Pokud chce láska zahrnout veškeré světové dění, neprochází se růžovou zahradou. Pokud se láska chce vyrovnat s bolestí, se smrtí, s propastnými sociálními rozdíly, s ekonomickými či ekologickými krizemi, s krizemi třetího světa, s uprchlickými krizemi a Bůh ví, s čím ještě; pokud se láska dokáže vystavit tváří v tvář zlu, pak nás nespasí přenesením do iluzorní oázy, odtržené od reality.

My bychom chtěli už dnes s Ježíšem večeřet v nebeském království bezstarostně a bezbolestně. A proto bychom chtěli spolu s Petrem konejšivě Ježíše zmanipulovat: Pane, to se Ti přece nemůže stát. Alespoň dnes už ne. Tvá Láska se přece musí prosadit i nějakou prosluněnější, elegantnější a přitažlivější cestou než skrze pohanění a popraviště. Kristus ovšem i nejskalnějšího Petra tvrdě vykazuje do patřičných mezí: „Z cesty satane, jdi za mne, tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka.“ Smýšlení z Boha, k tomu se člověk ne vždy vzmůže. Paralyzuje nás, že cesta i našeho Života vede středem smrti. Až někdy takto znepokojeni úplně přeslechneme, že smrtí cesta jde ke vzkříšení.

Anebo zase někdy přicházíme s křížkem bez Krista: Oslňovali bychom davy andělskou krasořečí, měli víru tak fanatickou, až by hory odhazovala do oceánu levou zadní, dokonce bychom se sami nechali upálit z jakési horlivosti. Bez lásky ovšem zbývá jenom smrt samotná. Oběti bez lásky nevedou k ničemu.

Kristovou nemotivovala touha stát se supermágem, superfanatikem či supermanem. Mnohem více jej jistě rozradostňovalo, že kolem sebe sjednotil alespoň hlouček lidí, kteří si byli schopni alespoň chvílemi pohledět do očí – a mít se rádi – až za hrob nakonec.

A před koncem, aby nás sjednotil, láme mezi nás své tělo. (Nezlámali sice jeho kosti, jak je psáno; snad ve smyslu, že nezlomili jeho podstatu?) Vydává se nám, dělí se pro nás. Překypuje štěstím, skutečně má z čeho rozdávat, skutečně má oč přijít, když bere na sebe riziko, že přijde o vše.

Jak nám to slovo láska obvykle zní? Na co věrohodného odkázat, aby nám soustava hlásek „láska“ nezněly jen jako dunící kov a zvučící zvon? Jak vy byste lásku charakterizovali? Jakými příběhy byste ji vystihli? Jakými vzpomínkami – na jaké události, na jaké lidi? Kde ještě nyní autenticky plane? Kde ji máme šanci neuhasit? Kde ji nadále dmýchat? Čemu se otevírat, kam se vracet? Jak tady a teď souvisí se smrtí? Rozpoznali jsme nějaké takové záblesky poslední dobou? Nejenom stojící za oživění, ale ještě živé? Jak v nich setrvat?

Hledám nějaký zřejmý příklad z toho, co poslední dobou zaujalo mně – abych nekázal jen v abstrakcích. Budu zde opět citovat zprávu o vzdálenějším dění, ale kéž nám něco řekne. V posledním čísle časopisu Protestant (1/2016) mě zaujal zvlášť výmluvný článek o evangelikálce Lynne Hybels, která tráví léta napůl v Izraeli, napůl v Palestině a přemosťuje rozhovory mezi jednotlivými Izraelci a Palestinci, aby snadněji dosáhli smíření. Cituji úryvek rozhovoru:

„Jedna mladá Palestinka popisovala, co pro ni znamená posílat svého dospívajícího syna skrz checkpoint, kde je vystavován frustraci a ponižování; bojí se, že ten pocit ponížení, který musí prožívat znovu a znovu, z něj udělá rozhněvaného mladého muže a možná i agresivního mladého muže. Snažila se jej od checkpointů držet stranou, ale nemohla ho věčně držet v jedné malé čtvrti. Bojí se o jeho budoucnost. Starší Izraelka pak popisovala, co pro ni znamená vědomí, že její vnuk je voják, který na checkpointu stojí se zbraní v ruce – bojí se ji použít a zároveň se bojí to neudělat. Nechtěla, aby se z něj stal utlačovatel, ale nešlo tomu zabránit. Bojí se, co to udělá s jeho duší.“ Přemýšlím o tom tak, že Lynne Hybels – blahoslavená tvůrkyně pokoje – se svobodně rozhodla kříž obou těchto stran trpělivě a vytrvale spolunést.

Lynne Hybels věří na jedinečnou úlohu církví v takovém procesu – neboť církve umožňují výjimečným způsobem jednotlivým věřícím setkat se tváří v tvář. Ale říká také: „I když věřím, že Ježíš je Pánem pokoje a nakonec to bude on, kdo nastolí skutečný mír a pokoj v nejhlubším smyslu, potkávám židy a muslimy, pro které Ježíš třeba vůbec není důležitý, ale přesto jednají jakoby v souladu s jeho etikou. Dokonce mě často inspirují k tomu, abych se Ježíšovým příkladem řídila důsledněji.“

Vzhledem k dnešnímu tématu je zvláště zajímavá zmínka o spolupráci s Izraelkou a Palestincem, kteří oba v konfliktu přišli o děti, ale dnes oba spolupracují jako aktivisté pro smíření a vzájemný rozhovor. Zde tuším sepjetí kříže a rozhojňující se lásky.
Myslím, že nad touto zprávou ze vzdálených končin můžeme rozjímat zároveň jako nad podobenstvím užitečným pro naše vztahy, pro naše situace. Pavel mimo jiné napsal, že naše poznání je jen částečné. Stejně tak poznání lidí, kteří jsou nám nejvzdálenější, s nimiž si nejméně rozumíme, je jen částečné. Bůh zná však plně nás všechny, a tak mezi námi stále znovu klestí cesty ke vzájemnému porozumění. A Kristus ukřižovaný zůstává v tomto čase stále ještě jakoby rozlámaný mezi námi, ač jeho podstata zlomená není. Rovným dílem se vydává nám všem, vzájemnně rozděleným. V krvi vzájemně znesvářených stran teče i jeho krev.

A tak i lidé nám velmi vzdálení jsou cennou zkouškou vytrvalosti lásky. Lidé, se kterými si neumíš poradit, jsou Tvou vysokou školou lásky. Potkávají Tě každý den a setkání s nimi Tě postupně obrušuje k dokonalosti. Naše tváře jsou o sebe navzájem stále omlácenější, obroušenější, otesanější, aby tak Kristus čím dál zřetelněji prozařoval skrze nás.

Zde odkážu na ještě jeden sáhodlouhý citát – tentokrát od francouzského filosofa Emanuela Mouniera – z dopisu jeho manželce, když se uprostřed války dozvěděl, že jeho vnučka Františka se už nikdy neuzdraví ze zánětu mozku způsobeného vakcínou: „Nevím, pro koho pracuje tento ubohý, ztemnělý obličej našeho dítěte, tato rána v našem boku patrně na dlouhá, dlouhá léta. Jaký smysl by to všechno mělo, kdyby naše děvčátko bylo jen kus zkaženého masa, troška raněného života, a nikoli oběť, jež nás všechny přesahuje, nekonečno tajemství a lásky, které by nás oslnilo, kdybychom je viděli tváří v tvář; kdyby každá tvrdší rána – když naše srdce začíná přivykat, přizpůsobovat se předchozí ráně – nebyla novým povýšením, jež je novou otázkou lásky.“ Podle Mouniera se všechny podobně ztrápené děti i mnozí další lidé ptají: „Povězte, vy, kteří máte svou lásku, vy, kteří máte plné ruce světla, chcete pro nás dát i tohle?“ (Citováno z knihy Moc zla od Bernarda Bro – v překladu Karla Šprunka.)

Takto se ptají i lidé, jež téměř nedovedeš pochopit. Vlastně i naši nepřátelé. Vidíme střípky zrcadla lidství roztříštěné na kousíčky mezi mnoho rozdělených stran. Rozbité i v nás rozpolcených. Tváře druhých jsou neustávajícími lekcemi lásky, která je trpělivá, laskavá, nezávidí, která se nevychloubá, není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Lásky, jež ať se děje cokoliv, vydrží, věří, má naději, vytrvá.

Ani z nejhlubších temnot, tváří v tvář tomu nejpekelnějším, čeho jsou lidé schopni, neztrácí náladu volat: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Tak mocnou lásku si pochopitelně nemůžeme vnutit. Kéž v nás však Kristus skutečně přichází ke slovu.

Pavel píše, že nyní poznáváme částečně – řecky řečeno na základě části, na základě kousku. Nedovedeme ještě zdaleka dohlížet, jak se skloubily láska a kříž, láska a smrt. Nedovedeme ještě zřetelně dohlédnout, jak lze bytostně propojit a scelit nás lidi, tak různorodé. Vnímáme někdy už na chvíli, jak se dva neb tři užuž doplní, jak se dva světy užuž potkají, jak se dvě civilizace užuž láskyplně prolnou. Ale vidíme je ještě jen rozbité na střepy – uprostřed našeho světa stále cosi tak bolestně chybí. (Zeje tu prázdný hrob, a Vzkříšenému jsme se ještě nedokázali se vším všudy poddat…)

Nedovedeme ještě naplno pochopit Život tak Božího člověka Ježíše Krista – a jak v nás samotných ožívá, jak dokonce i mezi námi dosáhne plnosti. Neznáme pořádně sami sebe, své vlastní možnosti, natožpak druhé lidi a jejich možnosti. Nehledíme si tváří v tvář. Přesto se můžeme nechat vést nebeským protiproudem směřování současného zanikajícího světa.

Můžeme znovu přjímat sjednocení také při Večeři Páně.

Kéž v tomto Duchu najdeme inspiraci i pro letošní půst. Ode všeho, co nás nepřibližuje k ryzí Lásce, se můžeme v postním období oprošťovat. Ode všeho, co směřuje naše myšlenky jinam než k takové ryzí Lásce, si můžeme v postním období odpočinout… Vše, co nepatří Lásce, z nás může nakonec samovolně odpadnout.

„A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“

Slovo poslání: Př 15, 16-18.24.30.33