První čtení: Iz 1, 10-20

Základ kázání: Mk 2, 18-23

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Dnes máme další postní neděli. Během našich sborových setkání v neděli používáme obrat: „jsme v postním období“. To je pravda. Ale co to pro nás znamená? Postíme se? Žijeme nějak jinak než v období předcházejícím? Máme vůbec termín “postní čas“ používat?

Když v neděli připíjíme na zdraví našich narozeninových oslavenců, tak na stole je plno salámu, anglická slanina, feferonky a nechybí dort a víno všeho druhu… A když máme oslavy v rodině, tak přidáme i vodku luxusowu a „vizoura“… A co mimo oslav, jak jíme celých 40 dní před Velikonocemi? Troufám si říct, že stejně jako po Velikonocích. Je to správné? Nepřestupujeme nějaké důležité Boží nařízení?… Myslím si, že i tady platí, že je nutné respektovat individuální přístup. – Ale dovolte pár poznámek.

Půst a jeho různé podoby najdeme ve všech světových náboženstvích, jako je islám, buddhismus, hinduismus a jistě i judaismus a křesťanství. Z Bible víme, že se postil Mojžíš před vydáním Desatera, postil se také Eliáš a také Daniel a David. Postila se celá židovská komunita, když byla v Perské říši ohrožena Hamanem, jak to čteme v knize Ester.

A co nám chce říci oddíl z Marková Evangelia? Zde čteme o sporu mezi Ježíšem na jedné straně a farizeji a učedníky Janovými na straně druhé. Jak Janovi učedníci tak i příslušníci farizejských škol se postí. A tak se ptají Ježíše: „Jak to, že tvoji učedníci se nepostí?“

Nevíme, jaké postní tradice porušovali anebo nedodržovali žáci kolem svého Mistra. Z evangelií spíše vyniká, že Ježíš a jeho apoštolové porušovali zvyky a předpisy pro sobotu. V tento oddělený den, šabat nebo sabat (od slova sabata = ustat, odpočinout: od toho naše sobota) se nesmělo vařit, pracovat s ohněm, cestovat. Člověk měl ustat od všední světské činnosti. Proto ti zbožní například vytýkali Ježíšovi, že cestou přes pole vymínali v dlaních obilí ze zralých klasu; tak si vlastně připravovali jídlo a taková činnost byla zapovězena. – Ze stejného důvodu odpůrci vyčítali Ježíšovi uzdravování v den sobotní, v den odpočinku.

Přímo o postech Marek nic konkrétního neuvádí. Mohlo jít o předepsaný půst na veliký Den smíření (Jom kipur). Tento svátek připomíná, že Bůh odpustil lidem zhotovení zlatého telete za Mojžíše, po čas jeho pobytu na hoře Sinaj… Možná šlo o svátek Pesach – svátek na památku vyvedení z egyptského otroctví. A možná ještě o něco úplně jiného.

Nicméně oboje, porušování pravidel pro sobotu či jiný přístup k tradicím půstu působilo provokativně… Ježíš ale nebyl žádný anarchista. V podstatných věcech se proti Božím nařízením nestavěl. Vidíme to například u křtu v Jordánu. Jan Křtitel se zdráhal pokřtít Ježíše. Ale Ježíš mu řekl: „Učiň to nyní, ať naplníme, co Bůh žádá“… Ježíš dobře věděl, že Jan Křtitel je právě ten zdávna prorokovaný „Hlas na poušti“, volající: „Připravte cestu Páně, narovnejte mu stezky!“ A před takovým Božím poslem se náleží sklonit.

Ovšem, k méně důležitým nebo dokonce k povrchním zvykům byl Ježíš velice kritický. Proč? Důvod je jasný. Co se vydává za svaté a přitom je povrchní, formální, to před Bohem neobstojí. To Boha uráží. To na Boha neplatí, řekli bychom lidově.

Pokora vůči Bohu se neměří zasmušilým obličejem ani dlouhými modlitbami na rohu ulice, kterými bych chtěl ukazovat lidem, jak jsem Bohu oddaný a zbožný. A jak ukazuje Ježíš, úcta k Bohu a pokora vůči Hospodinu se neměří ani odevzdáváním desátků z máty a kopru. Ba ani častým chozením do chrámu.

Už ústy proroka Izajáše dává Hospodin průchod svému hněvu. Zlobí se a nadává. Říkáte, že výraz „nadává“ není vhodný při úvahách o Bohu? A co je to jiného, když oslovení zní: „Slyšte, sodomští náčelníci, lide gomorský.“ Vždyť to je jako říci: „Slyšte, vy zhýralci!“… Dál pak volá Hospodin, to známe: „Kdo to po vás chtěl, abyste šlapali moje nádvoří? K čemu je mi množství vašich obětí a hodů, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku… ničemnosti a slavnostní shromáždění – to nemohu vystát!“… Takto tvrdě vyřizuje prorok Boží slovo. Zjevuje se Boží hněv.

A co Ježíš?

Co Ježíš? On sám je přece ztělesněním Božího slova. „Slovo se stalo tělem“, píše Jan a celá církev, včetně nás, to vyznává spolu s ním. A tak Ježíš rovněž musí být někdy tvrdý – a nemůže dělat něco jenom pro forma, naoko – aby neurazil. To umíme jenom my, my hříšní lidé.

A proto se dnes ptáme, co pro nás znamená postní období. Jakou to má váhu v našem životě? A má to vůbec nějaký význam? Změní se něco v našem životě, když po masopustu „maso pustíme“ z našeho jídelníčku? Budeme lepší nebo duchovnější, když si dáme suchý únor a k tomu třeba i suchý březen? Stačí měsíc před Velikonocemi jíst méně, ale častěji? To by bylo jednoduché. To by cukrovkáři, kteří mají takový režim nařízený lékaři, byli už napůl andělé.

Je nám jasné, že u půstu v postním období nejde jenom o jídlo. Od proroka Izajáše se dozvídáme, že na prvním místě jde o chování k druhým. O morálku, etiku.

Čteme jasně, že pravá zbožnost nespočívá v dodržování svátků a slavností, ale v opuštění ničemností. „Konejte dobro a ne zlo, odkliďte mi své zlé skutky z očí. Hledejte právo, dopomozte k právu sirotkovi, ujměte se pře vdovy!“…

Ale jak to je? Říká Ježíš něco k postní praxi? Podle Marka říká. Jen něco vidí jinak. Netvrdí, že postit se je nesprávné. Jen zdůrazní, že všechno má svůj čas. Příchod Mesiáše otvírá jinou dobu. Teď není vhodná chvíle na to, aby odvedl své učedníky do ústraní jako nějaký vůdce sekty. Nebudou se postit. Nebudou trýznit těla nedostatkem jídla. Je jiná chvíle od Hospodina! Ježíš přináší něco, co musí všichni vidět a všichni slyšet. Ženich je zde! Přišel ženich, je zde Mesiáš jako ženich pro dcerku Sijónskou, pro Boží lid.

Proto říká Ježíš svým kritikům: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je s nimi ženich?“ Jistěže ne! Na svatbě se neuklízí, nevydělává, nepracuje na stavbě, na svatbě se ani neplánují opravy baráku. Svatba je svatba! – Pojďte a radujte se se mnou. Našel jsem ženu podle svého srdce, navážil jsem lásky od Hospodina!

Svatba a svatební veselí je obraz. Ale Ježíš jím chce říci jednu podstatnou věc. Jistě přijdou dny, kdy se učedníci budou postit. Velký Pátek se blíží! Teď ale není čas mlčení. Naopak, dozrála chvíle, aby všichni zbystřili a slyšeli to pozvání od Boha. Aby se nechali pozvat ke změně života, přivést na novou cestu! Bloudili, hladověli, toužili po Bohu, po záchraně – a teď je tu! Je tady pro ně a pro všechny něco důležité – to nanejvýš důležité pro nasycení a uhašení žízně po Bohu, po požehnání! Je tady chvíle, kdy můžou všichni přijmout a slyšet, že Bůh je zve k tomu novému zjevení. K velkému sdělení: že je má rád, že je tady pro ně, i pro ně – ne jenom pro ty vzorné a nabiflované všemi předpisy!

A to je ten pravý půst. Slyšet!… Ježíš odsouvá haraburdí, co zdržují, aby vše vyjevil. Aby všem zjevil, že přináší odpuštění… Pro ně a pro každého, komu Bůh otvírá srdce pro spasení. A o to právě jde. Je zde ta výzva, o které mluvil prorok Izajáš: „Pojďte! Projednejme to spolu!“

Ježíš ví, k čemu ho Bůh poslal.

Na biblické hodině jsme měli malou anketu. Ptali jsme se, co pro koho znamená postní období?

Shrnu to jenom obecně. Někdo vidí smysl této doby v omezení v jídle. Někdo u sebe cítí nutnost redukovat závislost na internetu, na sociálních sítích. Další vnímá s větší intenzitou důležitost modlitby za své blízké a za své nejbližší přátelé… Toto všechno by se mělo dít proto, abychom měli víc času na rozjímání, ztišení, nebo říkáme na meditaci. Zkrátka víc času pro Boha. – Jsou to v zásadě odpovědi správné. Z toho všeho, co jsme spolu nashromáždili vyvstává ovšem jedna otázka: V tom čase, který bychom mohli získat při omezení konzumace různých lákadel, kterými býváme zavaleni a přeplnění, jsme připraveni zaslechnout také Boží hlas? Jsme schopni riskovat tak mnoho, že bychom pustili k sobě i případné Boží výčitky – že bychom možnému obvinění dovolili, aby padlo až na dno našich duší?

Nejsem si jistý.

Občas slyšíme: Nemám rád cikány. Anebo někdo řekne: „Nemám rád Němce. Nebo Ukrajince… Pak už zbývá jenom říct: Nemám rád Židy (!). A další na sebe přizná bez uzardění: Nesnáším toho a onoho. Vypouštíme to, jakoby se jednalo jenom o nějakou nepřízeň počasí. A vůbec se u těch „hrdých“ doznání, nezastydíme… Říkáme: „Nemůžu mu odpustit. Nejde to“. A vůbec nás nenapadne, že v takové chvíli vyznáváme na sebe, že si ubližujeme, že si pěstujeme v sobě jed… Přejeme si (někdy nahlas a směle, jindy si to jenom myslíme), aby někteří lidé k nám do sboru či na grilování nechodili. A vůbec nás nenapadne, že to je myšlení sekty a že tím zatahujeme závěs nejenom před lidmi, ale i před Hospodinem.

Nemáme se přimlouvat a modlit právě za ty, kdo nám nesedí nebo kdo nám přímo vadí a nás rozčilují?… Modlitby za členy rodiny a za naše milé přátelé jsou důležité. Ale modlitby za ty co stojí na okraji sboru, za ty kteří cítí odmítání, za ty, kdo stále hledají tu pravou cestu k víře, takové modlitby jsou mnohem a mnohem důležitější.

Slovo půst znamená ne „upostit“ se do únavy. Znamená upustit od sobectví a zaměření na sebe. „Pojďte. Projednejme to spolu!“, volá Hospodin skrze proroka Izajáše. „Přestaňte páchat zlo… a kdyby vaše hříchy byl jako purpur, budou bílé jako vlna! A kdyby byly jako šarlat, budou bílé jako sníh“.

A proroctví pokračuje: „Sion bude vykoupen soudem a ti, kdo se obrátí, budou vykoupeni spravedlností.“

Soud, to je záchrana pro ty, kdo mají respekt před Bohem, před Hospodinem. Pro ty, kdo se Boha (v dobrém smyslu) bojí… – A spravedlnost, spravedlnost Boží, to je odpuštění pro každého, kdo přizná své hříchy.

I kdyby vaše hříchy byly jako purpur, budou bílé jako vlna. Pojďte! Projednejme to spolu, teď je ten postní čas. Teď je ten pravý čas!

Co říci na závěr? V postním období chceme být blíž k Bohu. Otázka je, jsme schopni přicházet před Boha tak blízko, jako se přichází k soudu? Odvážíme se, nosit kůži na trh?

Víme, že je psáno: “Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost“. Amen.