První čtení: Jr 31, 31-34

Základ kázání: 2K 3, 3-6

 

(Kázání sepsali Jiří Šamšula s Filipem Němečkem společně.)

 

O nejdůležitějších setkáních s druhými někdy říkáme, že se do nás ta setkání vepsala, obtiskla. Poznamenala nás – v pozitivním slova smyslu. I když nás ten druhý do ničeho nenutil, nesnažil se nás získat pro sebe, nepřeválcoval nás svou pravdou, svými názory. Pokud nás doopravdy inspiroval, autorita z něj vyzařovala klidně i úplně mimoděk. Přesvědčoval nás spontánně.

Německý benediktinský mnich Anselm Grün napsal v knize Modlitba jako setkání: „Setkání je událost, jež proměňuje partnery, kteří se setkávají. Vycházím ze setkání jiný, než jaký do něho vstupuji. Ale to, co se děje při setkání, nedá se snadno zachytit v pojmech. Je to tajemství. Při pravém setkání se vždy dotýkám tajemství svého vlastního života, tajemství druhého člověka a tajemství Boha. Při setkání dochází k proměně v to, co je nejvlastnější.“

Právě o takovém druhu setkání můžeme říci, že se do nás vepsalo, obtisklo, zapsalo se do nás nesmazatelně. Apoštol Pavel napsal křesťanům do Korintu: „Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí.“ Apoštol Pavel tedy Korintským připomíná, že v jejich setkání s ním se do nich obtisklo slovo Kristovo. Ale proč jim to má vůbec potřebu připomínat?

Korintský sbor totiž vzešel z Pavlovy misie. Mohlo by nás tedy napadnout, že Pavlovo místo mezi Korintskými nešlo zpochybnit. Prostě “otec zakladatel”. Ale i přesto se tu později objevili jiní misionáři, kteří prosazovali své vlastní představy o víře a o církvi a vyzdvihovali přitom svou vlastní důležitost i na úkor toho dobrého, co mezi Korintskými už předtím Pavel nastartoval. Dávali na odiv své silné stránky, řečnické schopnosti, duchovní dary – svá charismata. A dokládali je doporučujícími dopisy z jiných sborů. Osvědčeními dobré praxe i duchovní výjimečnosti, takovými “certifikáty duchovní kvality”. Takový doporučující dopis, to už něco znamená… Říká se: co je psáno, to je dáno. Pravda, jindy se naopak říká, že papír snese všechno… Ale na mnohé z korintských křesťanů tyhle doporučující dopisy silně zapůsobily. Strženi novými evangelizátory začali Pavlovo působení zpětně zpochybňovat: Není to nějaký podivný apoštol? A je to vůbec apoštol? Jeho osobní přítomnost slabá, řeč ubohá, nejedna myšlenka komplikovaná, poněkud netradiční… Ke všemu Pavel ani nepatřil mezi původní Ježíšovy učedníky. A navíc vidíme, že má ten člověk v životě pořád problémy. Skoro jako kdyby jej stíhalo nějaké prokletí. Teď přišli noví, a to jsou jinačí sekáči. Úspěšní, s pořádným tahem na branku. A pochybnosti o Pavlově působení pak hrozily převálcovat i všechno to vzácné a ryzí, co mezi Korintskými a Pavlem klíčilo od začátku, od jejich prvního setkání.

I nám se někdy může dít, že v nás někdo bude chtít zadupat to vzácné a ryzí, co se do nás už v minulosti obtisklo v těch nejdůležitějších setkáních. A vůbec to všechno, co roste někdy tak nejistě, křehce, zranitelně, nesamozřejmě, v bázni a v chvění, a přitom je to opravdu nebeské, opravdu Boží. Můžeme tyhle ničivé tlaky cítit v osobních životech, když někdo opanuje náš svobodný prostor – staví se vůči nám příliš sebevědomě, násilně, majetnicky, toxicky… Může se to dít ve veřejném životě, když někdo prosazuje vládu tvrdé ruky a dává přitom najevo, že právě on konečně nastolí pořádek a přinese snadná a efektivní řešení. A zaštiťuje se přitom jasně danými, tradičně osvědčenými hodnotami (jako třeba vlast, bezpečí, rodina, případně i slovo křesťanství nebo Bůh někdy padá). Ano, může se to dít ve veřejném životě… A může se to dál dít i v církvi, když v ní začne převažovat autorita těch, kdo nás strhnou na první dobrou, ale po určitém čase se možná přece jen probudíme s duchovní kocovinou a budeme si připadat, jako kdyby nám vyrvali kus srdce. Různí lidé nás chtějí přesvědčit a opanovat nás nepopiratelným vlivem, železnou daností všeho, co vypadá jasně jako facka, literami svého PR, dosahem v médiích nebo na sociálních sítích, a navíc i přesvědčivě znějícími odkazy na tradičně dané a tradičně psané.

Apoštol Pavel naopak reprezentuje moc bezmocných, kteří už nikoho nechtějí převálcovat svým vlivem. Jak se sám pokouší vysvětlit slovy: „Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu.“ Leckdo by možná namítl, že taková slova znějí ještě sebevědoměji a ještě víc autoritářsky než všechna ostatní – „naše způsobilost je od Boha“ (to si může o sobě myslet třeba Donald Trump). Ale apoštol Pavel tím myslí v první řadě způsobilost od Krista ukřižovaného, který se pro nás sám sebe zříkal.

A připomíná nám působení jeho Ducha. Někdy tak křehké, někdy tak nesamozřejmé, někdy tak nedefinovatelné a neprokazatelné, ale každopádně nenahraditelné. Pavel se dokonce ve své naléhavosti odvažuje napsat, že: „Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ Pokud jste už jednou procitli k životu, který může být tak nespoutaně a nedefinovatelně krásný a do kterého se obtiskla ta nejhlubší setkání, věřte, že vám tenhle život už nikdo nevezme. Je fakt, že v našich všedních životech se na nás valí spousta hlasů, spousta “doporučovacích dopisů”, spousta představ a předpokladů, jak mají věci správně být… Ale Duch Kristův nám dává dostatek svobodného prostoru, abychom se těmi valícími se literami nenechali zavalit. Abychom se jimi nenechali ubít. Ale abychom si je mohli v klidu a v pokoji pročíst, promyslet, promeditovat… A nechat v sobě plně rozeznít jen ty, které nám opět připomenou nepopsatelnou krásu života a setkání, které nám připomenu to setkání nejdůležitější, setkání v Kristu. Setkání v jeho Duchu a v jeho moci proměňují svět. Těšme se na další taková setkání!

 

Slovo poslání: Ježíš říká: J 6, 63