cce-chomutov

První čtení: Jon 1, 1-16

Základ kázání: Mk 4, 35-41

(Kazatel: Martin Bánoci)

Milí bratři, milé sestry,

zachmuřené, ponurné a ztemnělé nebe. Zvířené vlny, bičované větrem bijící do dřevěných stěn rybářské loďky. Trámoví praskot. Bezradné lidské ruce, zatínající zoufalé prsty do okrajů loďky a svírající zbytky roztržené plachty. Oči vyjadřující děs a zoufalství. Ze sevřeného hrdla se dere výkřik: „Zahyneme!“

Tak nějak si můžeme představovat situaci našeho příběhu o utišení bouře. A tam na palubě lodi, která se právě stává hříčkou rozbouřených vln jsou lidé, kteří mají bezradné a zoufalé ruce. Nemohou nic svést proti rozbouřeným živlům, to, co jich drží před vodou je loď. Loď jako symbol znázorňující společenství, jako místo pokoje, naděje a záchrany. Opakem toho všeho je neklid, nepokoj, chaos, který je znázorněn mořem, hlubokým a nebezpečným. Jejich životy jsou v rukách Božích.

V našich životech a v našem světě je mnoho bouří. Mohou se objevit náhle a narušit náš klid a mír. Někdy jsou to bouře spíše vnitřní, když propadneme pochybnostem o sobě. Možná v našem životě a v našem světě prožíváme nějaký druh strachu nebo úzkosti. Možná vidíme na obzoru nějaké hrozby a zoufale potřebujeme záchranu. Ve všech naších pochybnostech je důležitá je důvěra. V bouřích našeho života, jedině Bůh může svým slovem ty nepokoje a nejistoty utišit. Rozumí našim strachům a dává nám příležitost vyjádřit je, sdělit mu je jako jeho učedníci.

Bouře strachu – plavbu životem komplikuje. Důvěra, jistota i samotný pokoj se ztrácí, když nám v životě zuří bouře a Bůh se zdá daleko a bez zájmu? Strach nám neustále klepe na dveře a my se bojíme otevřít, protože naše víra je tak nějak slabá / malá. Strach je jako ničivá bouře, která nehodlá nic respektovat.

Proč se vlastně bojíme? A čeho se bojíte?

Recesi v ekonomice, napětí na Blízkém východě, změnách ve vládě, pádu cen nemovitostí, globálním oteplování, těžbě lithia na Cínovci. Nějaký šílený diktátor sbírá nukleární hlavice, podobně jako jiní sbírají vzácná vína. Bojíme se, že nás někdo zažaluje, že skončíme poslední, že zkrachujeme; bojíme se mateřského znaménka na zádech, nového souseda, tikání hodin, které nám připomínají, že máme blíže ke hrobu.

Zdá se, že strach si pronajal naše srdce a nehodlá ho jen tak opustit. Štěstí tedy ustoupí a vytratí se. Cožpak může člověk být současně ustrašený a šťastný? Cožpak může jasně myslet, a přitom mít strach? Mít důvěru – a strach? Být milosrdný – a vystrašený? Kdepak. Strach je grázl, kterého potkáme na každém rohu dnešní společnosti: drzý a hlučný. Nadělá hodně hluku a zabere spoustu prostoru, ale nepřináší nic dobrého.

Strach nikdy nenapsal symfonii nebo báseň, nikdy nevyjednal mírovou smlouvu, nikdy nevyléčil nemoc. Nikdy nezbavil rodinu chudoby nebo společnost předsudků. Strach nikdy nezachránil manželství nebo rodinu. Něco takového dokáže jenom odvaha. Něco takového dokáže víra. Něco takového dokáží lidé, kteří se odmítají řídit svou bázlivostí a poddat se jí. Ale strach? Ten nás nutí se celý život bát se. Na co nejvíc myslíme, to žijeme a na výběr toho máme fakt dost.

Strach přišel náhle – protože bouře přišla náhle. Strach nabourává naši důvěru v Boží dobrotu. Začínáme pochybovat, zda je v nebi opravdu láska. Pokud může Bůh spát během našich bouří, pokud má oči zavřené, když se naše vlastní zorničky rozšiřují strachem, pokud dopouští bouře, když vstoupíme na jeho loď… Můžeme mu pak věřit, že mu na nás záleží? Strach přináší celou řadu pochybností a tyto pochybnosti probouzejí hněv. Nás samotné strach mění ve fanatiky. „Udělej něco s tou bouří!“ „Dej to do pořádku, nebo… nebo… nebo…!“

Strach je v podstatě poznání, že situaci neovládáme. Když se s námi život nemazlí, snažíme se urvat si alespoň jeho část, kterou bychom mohli ovládat. A čím jsme nejistější, tím jsme podlejší. Vrčíme a celíme tesáky, protože si připadáme zahnaní do kouta.

Strach je hrozný pocit. Vysává z duše život. Schoulíme se do klubíčka. Veškerá naše spokojenost se vytratí. Jsme jako opuštěné domy, kde lidé jedli, kde se jim dařilo, kde bylo teplo. Ale už je to pryč. Když naše životy ovládá strach, bojíme se riskovat, vykonat šlechetný skutek? Pro Boha? Pro jiné? Lidé plní strachu nedokážou hluboce milovat. Láska je riskantní. Bázliví nedokážou dávat chudým. Dobročinnost nemá žádnou záruku návratnosti.

V evangeliích sám Kristus vyslovuje výzvy, abychom „se nebáli“, „nestrachovali se“, „vzmužili se“ nebo „byli dobré mysli“. Ježíš bere náš strach velmi vážně. Výrok, který pronesl častěji než kterýkoli jiný, zní: neboj se. Pořád nás vyzývá, abychom byli odvážní. Je to ON, který řeší velkou bouři velkým utišením.

Modlitba:

„Pane, víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny mé cesty jsou ti známy, svou dlaň položil jsi na mě…“ (z Ž 139)