První čtení: L 24, 50-53

Základ kázání: L 24, 36-49

 

(Kazatel: Marian Šusták) 

 

Po svém ukřižování se Ježíš několikrát zjevil učedníkům, aby jim dokázal, že není mrtvý a že nezůstal v hrobě. Ale pro učedníky nebylo snadné uvěřit, že je to opravdu On, ten Ježíš, kterého znali, jejich Pán a Mistr. Vždyť ho viděli na kříži, viděli ho umírat, ba co víc, viděli na vlastní oči, jak Ježíše položili do hrobu a hrob zavalili těžkým kamenem. Když pak přišly v neděli ráno od hrobu Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a tvrdily, že hrob je prázdný, tak se to učedníkům nějak nechtělo zdát.

Nemůže to být jenom výsledek toužebného přání? A nemohly nakonec ty ženy vidět jenom nějaký přelud, fluidum? – To se stává často. A to by se dalo i pochopit. Tak ho ty ženy milovaly, tak nad ním naříkaly, že nakonec z těch nešťastných dušiček a myslí nejspíš zaplál tajemný plamínek a ony uviděli Ježíšův obraz, jeho tvář a postavu.

Jenže, nejenom ženy viděly Pána Ježíše. Teď přišli další dva, kteří byli na cestě do Emaus. A ti tvrdili, že ho také poznali, že se jim ukázal. Když o tom všem učedníci mluvili, tu najednou Ježíš stál uprostřed nich.

Tak o tom píše Evangelista Lukáš. Najednou ho můžou vidět na vlastní oči.

Ale i teď je to pro ně příliš veliké sousto. Jsou zděšení a mají strach. Mají i teď za to, že všechno, co slyší, vidí a cítí, že všechno je pod diktátem smrti, z druhé strany břehu… Smrt jim vzala Ježíše, smrt vládne a opět má navrch… Teď už jsou na řadě oni. Smrt si přijde i pro ně. – Proto, když tak nečekaně najednou vidí Ježíše, mají ho za ducha, ducha ze záhrobí.

Může se nám to zdát divné, ale podobné myšlenky opřádají i dnešní lidi. Stále mnohým připadá, že všechno, co souvisí s kostelem, s církvi, je hlavně spojeno se smrtí a s umíráním. A možná právě to je jeden z důvodů, proč lidé tak těžko hledají cestu k církvi, ke sboru. Člověk má instinktivně strach z neznáma a z bolesti. Všechno, co mu připomíná utrpení a strasti, to raději odsouvá a obchází… Něco jiného je, když se musí zúčastnit pohřbu. To se každý nadechne a posbírá všechny síly, aby ty chvíle zvládl. Pohřeb je smrt. A o smrti a loučení se tedy musí mluvit i na pohřebním setkání. Ale jinak, jinak raději ne. Raději na smrt nemyslet. Jde z ní chlad, hrůza. Sahá z ní na nás nebezpečí.

Před učedníky stojí Ježíš a oni jsou v panice. A jak píše Evangelista, jsou „plni strachu“. Je to duch! A co se bude dít? Co jim udělá? Spadnou do smrti také? A hned teď?

Avšak Ježíš přerušuje jejich myšlenky. Říká jim: „Proč jste tak zmatení? A proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy, vždyť jsem to já. Dotkněte se mne. A přesvědčte se, duch přece nemá maso a kosti“… Ježíš dobře rozumí jejich myšlenkám a jejich zděšení a chce je uklidnit. Říká: „Jsem to já. Ten stejný, koho jste viděli přibíjet na kříž. Jsem to já a ne nějaký shluk par, kterým projde ruka, žádný obláček, žádný duch umrlce. Jsem to já, z masa a kostí, i s těmi ranami od hřebů. Dotkněte se mne, abyste už uvěřili“.

Milé sestry, milí bratři, při těchto slovech se dostáváme k jádru duchovního života i k jádru víry. Ježíš Kristus stejně jako není jenom nějaký další prorok, stejně tak není ani jenom nějaké astrální zjevení.

Proto také říká: „Jsem to já, dotkněte se mne“, protože On není – a ani nechce, abychom jej tak brali – jenom jako nějaký obrázek, či nějaké vidění, něco, co se blíží lidské halucinaci.

On, Ježíš, je živý. Je to On, živý, přítomný, o kom máme vědět, o kom se můžeme jednoznačně přesvědčit, koho se můžeme dotýkat. A je také tím, kdo se může dotýkat nás! On, Ježíš, je celý zde. A celý a cele je sjednocen s Otcem. A celý a cele je přítomný a živý i po svém vzkříšení. Jeho rány nezmizely, protože hloubka a váha jeho ukřižování trvá.

Jeho oběť je stále platná. Vydal se lidskému zmatení, lidské temnotě. Mluvíme o tom, že sám sebe vložil do děje, „položil za oběť“ . A ta oběť je platná i pro nás. Díky jeho oběti i my můžeme být účastní Božího zázraku – totiž vzkříšení a omilostnění.

Ježíš je ukřižovaný, ale i vzkříšený, a říká: „Jsem to já“. S ním, s celým Ježíšem, se setkáváme i my. Živý Ježíš Kristus nás zastavuje a říká podobně, jako kdysi apoštolům: „Pojď za mnou“. A my, stejně jako ti první povolaní, můžeme s Ježíšem chodit, můžeme slyšet jeho radu, slyšet jeho hlas, hlas, který vyučuje i napomíná.

On, živý Ježíš je s námi ve všem, co žijeme, co prožíváme. I v bolesti a trápení, stejně jako v rozhodování na důležitých křižovatkách života. A stejně tak i v radosti a úspěších. Je s námi jako ten, kdo nás zná a také nám rozumí. Ale je s námi zároveň i jako ten, kdo zná víc, než můžeme znát my. – Kdo zná smrt i cestu ze smrti. Kdo ví, co to je vzkříšení. Proto Ježíš Kristus není jenom přítel, ale je i Pán. Náš Pán. Proto mu sice smíme říkat „ty“, ale říkáme vedle toho ještě i něco jiného. Říkáme: „Odpusť, smiluj se… Pomoz mé nedověře“… Protože On je opravdu celý zde. Ne jenom ukřižovaný, ale i vzkříšený.

Když učedníci hledí na přítomného Krista, začíná jim vše docházet. Jejich zděšení a strach ustupují. Ale není to lehké. Ve dnech, které právě uplynuly, prožili tak veliký otřes, až teď nemají sílu, uvěřit takovému obratu. Ovšem, něco se od základu změnilo. Nyní zase, jak píše Lukáš, nemohou věřit „pro samou radost“. Snad i proto Ježíš řekne něco nečekaného, jakoby skoro nepatřičného: „Nemáte něco k jídlu?“ Dají mu rybu. Ježíš před nimi pojí a pak je vede ven z města. Do Betanie, do vesnice, ke které kdysi chodívali k Martě, Marii a Lazarovi.

Jdou spolu za ním a s ním. A už jistě nepochybují, že Ježíš je živý. Jdou jako kdysi společně stejnou cestou. Už to vědí. Už vědí, že se naplnilo ohlašované proroctví o tom, že Mesiáš bude trpět a že třetího dne vstane z mrtvých. Už vědí, protože už se to stalo. Jejich Pán vstal z mrtvých a je opět s nimi.

Avšak přichází další zlom. Jsou u Betanie. Tu Ježíš zvedl ruce a požehnal jim. A když jim žehnal, „vzdálil se od nich a byl nesen vzhůru do nebe“. – Vlastně je opustil. Jsou sami. Opět ho nevidí… Není to zklamání? Mají zase truchlit?

Ne. Pochopili. Všechno je jinak. Pravdou je, že učedníci nemohou vidět Ježíše fyzickým zrakem, ale vědí. Vědí, že je živý a že je s nimi. A vědí to s jistotou. A tak se otočí a jdou s touto novinou zpět. Kráčí s velikou radostí. „Vrátili se do Jeruzaléma a chválili Boha“.

Milé sestry a milí bratři, zda bychom mohli skončit. Někdy jsme se možná cítili podobně jako ti učedníci. I my míváme strach z neznáma, ze smrti, i my si někdy připadáme opuštění, ohrožení. Ale Bůh nás znovu a znovu vyvádí z trápení.

Ale to pro dnešek stále není všechno. Příběh nám staví před oči nejednu otázku. Učedníci se setkali se vzkříšeným Ježíšem. Měli dost důvodů a možností, ujistit se, že vstal z mrtvých, a že ten, koho vidí, je On, skutečný Ježíš. Ale než se nadáli, Ježíš je nesen do nebe. Je nesen od nich, jakoby jim znovu byl odnímán.

Je to pravda. Odchází pryč. Ale neopouští je. A tuto novou věc pochopili všichni. Proto se vrací do Jeruzaléma s velkou radostí a chválí Boha. Jsou stále v chrámě. To značí, mluví o Ježíšovi v tom známém a zároveň nebezpečném prostředí. A nebojí se. Nebojí se dosvědčovat nové poznání, novou zkušenost. Nebojí se veřejně vyznávat svojí víru. A chválit za ten zázrak nanebevzetí Hospodina.

Otázky, které vyplývají z této události, se nám stávají důležitým ohniskem pro náš život. – Jsme v něčem jako ti první učedníci?

Jak mluvíme o Kristu?… Máme radost z toho, že Ježíš nezůstal v hrobě? Máme radost, že On je cele s námi? Chválíme Boha?…

„Vzdálil se od nich a byl nesen do nebe“. Uvědomujeme si, co to znamená?

Učedníci neutíkají za ním. Nenatahují ruce jako za balónem, který nám odnáší milovaného člověka. Ne. Reagují jinak. Padnou před ním na kolena… Teď už vědí opravdu všechno. Ježíš Kristus je u Otce. Je v nebi a zároveň s nimi. Zůstává jejich Pánem. Nebe a země srostly. Vrostly do sebe. Už se není čeho bát. Právě našli svého Pána. Je na nebi i na zemi. – A učí je modlit se: „Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“.

Bůh je s námi jako moc nového věku. Staré věci pominuly, hle nové činí všecko! Chce, aby nový byl i celý svět. Proto je Mesiáš, proto je vzkříšení, proto je i nanebevzetí. Aby svět nebyl ponechán napospas sám sobě… Může Bůh udělat víc.

Amen.